Den „salární“ svobody — 27. květen, nebo 8. srpen?

Krátce o sborových financích

Tohle platí dům, nebo sbor? Tak tuhle otázku čas od času položí Jasna Krupičková. Mně, Pavlovi Coufalovi, hospodářské komisi. I když na ni není jednoduchá odpověď (řadím ji do té kategorie, na kterou bych nejraději reagoval slovy „to je opravdu dobrá otázka“ a tím celou věc odložil), jsem za její položení vděčný. Je totiž v rámci celého povídání o sborových penězích velmi správně položená… Ono totiž není tak úplně jednoduché vyznat se ve spleti čísel, která popisují sborové hospodaření a ve kterých jsou smíchány peníze, jež vydělá a spotřebuje dům, s penězi, které dostane sbor na salárech a sbírkách, a penězi, které sbor spotřebuje na to, aby se mohly konat bohoslužby, pravidelná i nepravidelná sborová shromáždění, pastorace a další činnosti spojené se sborovým životem. A už vůbec není jednoduché tuto spleť čísel nějakým stravitelným způsobem vysvětlit. Proto občas slýcháváte nebo čtete o tom, že kus sborového provozu platí dům a opravdu asi není nikde jednoznačně řečeno, co a jak vlastně ten dům platí.

Jak to s těmi penězi tedy vlastně je? Do sborové pokladny připutují během roku asi dva miliony dvě stě tisíc korun. To jsou peníze, které pocházejí z nájemného, ze sbírek, z darů (salárů). Během roku je z téže pokladny také vydáváno — hlavně na mzdy, údržbu domu, povinné církevní odvody (repartice a odvody do personálního fondu), odvody na sociální a zdravotní pojištění, provoz sboru (topení v kostele a ve sborovém sále, úklid, platby za spotřebované energie a vodu …), daně atp. Tohle dohromady dělá asi jeden milion devět set deset tisíc korun.

Takhle to vypadá docela dobře. Problém nastane, když od sebe oddělíme hospodaření domu (tedy to, co do pokladny zaplatili nájemníci a co sbor z pokladny vydal na udržování domu a jeho úklid a mzdu správce domu) a hospodaření sboru (to, co sbor přijal na darech, salárech a sbírkách a co vydal na svou činnost — tedy hlavně na mzdy sborové sestry a katechetky, repartice a odvody do personálního fondu, za plyn na vytápění kostela a sborového sálu, za jízdné a tak podobně). Pak totiž zjistíme, že sbor za tyhle věci zaplatil asi devět set třicet pět tisíc korun. Na sbírkách, salárech a darech sbor vybral zhruba pět set šedesát tisíc korun. A když souhlasíme s tím, že sbor by svůj vlastní provoz měl pokrýt ze salárů, sbírek a darů vyjde nám, že sbor je ve ztrátě 375.000,- Kč. A to ještě neplatíme kazatele ani nekompenzujeme plně jeho plat odvodem do personálního fondu.

Naštěstí sboroví otcové zakladatelé pořídili sboru dům. Nájemní a na Vinohradech, na hlavní třídě, tedy ze všech úhlů pohledu lukrativní nemovitost ne nepodobnou pohádkovému oslíčku (ovšem přece jen s možnostmi poněkud omezenějšími). Pořídili ji, aby sbor nemusel mít finanční starosti v těžkých dobách. Žel nestanovili přesně, co jsou to těžké doby. Nechce se mi ale věřit, že v těžkých dobách žijeme. Alespoň většina z nás ne. Přesto rok co rok vděčně saháme do peněz vydělaných domem místo do vlastních peněženek, abychom měli v zimě teplo v kostele, nemuseli seniorát ani synodní radu žádat o odklad splatnosti repartic nebo platby do personálního fondu, abychom zajistili vyučování katecheze nebo pastoraci a administrativní práci ve sboru.

Když se vrátím na začátek, musím říci, že jsme ale nikdy nevedli debatu o tom, co budeme platit ze salárů a sbírek a co z výnosů domu. Na otázku, co platí dům a co sbor, tedy neumím odpovědět. Jediné, co mě napadá, je příměr k matematické hříčce, kterou se ekonomové v celém světě už léta snaží lidem ukázat, kolik z toho, co vydělají, musí na nejrůznějších daních, clech a poplatcích zaplatit. Tou je určení dne daňové svobody (v roce 2005 připadá na 14. června. Do tohoto dne, tedy celých 164 dnů, průměrný občan České republiky (podle výše ročního příjmu) vydělával na běžné výdaje veřejných rozpočtů (tj. státního rozpočtu, rozpočtů krajů a obcí, výdajů transformačních institucí a dalších), které budou v konečném důsledku zaplaceny z jeho daní.

Mohli bychom zkusit vypočítat datum dne „salární“ svobody. Jde tu ale o úhel pohledu. Pokud si v ten den oddychneme, že už konečně nemusíme sborový provoz platit ze „svého“ saláru a že je konečně placen domem, pak den „salární“ svobody nastal po 219 dnech - 8. srpna 2005.

Pokud si ale trochu zahanbeně říkáme, proč musíme používat „domovní“ peníze, a „salární“ svobodu cítíme v tom, že konečně dochází k tomu, že sborová činnost je placená z našich s radostí a vděčností oddělených peněz, pak musíme pohled obrátit. Celých 146 dní v roce 2005 musel být provoz sboru placen z peněz, které vydělal dům. Den „salární“ svobody by pak nastal 27. května.

Samotnému je mi bližší ten druhý pohled. Myslím si, že by bylo nejlepší, kdyby den „salární“ svobody vůbec nenastal. K tomu ale není zase potřeba tak mnoho. Sbírky a saláry vynesou jen o 40% méně, nežli na provoz sboru potřebujeme. Zkusme se tedy znovu zamyslet nad tím, kolik do sbírek dáváme a kolik platíme na saláru. Kdybychom dali o polovinu více, den „salární“ svobody vůbec nenastane. Tato polovina není pro většinu z nás velkou zátěží. Převedena na průměrný salár (který je cca 165 Kč za měsíc) a průměrnou sbírku (cca 25 Kč) představuje naše rozhodnutí o likvidaci dnu „salární“ svobody toto: dávat měsíčně o 70 Kč na saláru více a každý týden vhodit do košíčku se sbírkou pět korun navíc.

Matěj Cháb