Otevřená nebesa

Kázání bratra profesora Pavla Filipiho na Vinohradech 26.12.2005

Zjevení 7,9-17
  ⁹Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. ¹⁰A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ ¹¹ A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, ¹²klaněli se Bohu a volali: „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“ ¹³Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“; ¹⁴Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. ¹⁵Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. ¹⁶Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, ¹⁷neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.“

První křesťanský mučedník, jehož památku církev položila na den hned následující pro dnu Božího narození, Štěpán, jak jsme četli, uzřel nebesa otevřená. A záhy na to skonal, ukamenován kameny svých pronásledovatelů. Ale ještě stačil sdělit, co tam, v tom otevřeném nebi, uviděl: Syna člověka stojícího po pravici Boží.

Také jiný svědek Páně, jistý Jan, jehož svědectví se dostalo do bible jako její poslední kniha s názvem Zjevení Janovo, také tento Jan uzřel otevřená nebesa. A také on popsal, co tam viděl: něco podobného jako Štěpán, ale líčí to podrobněji. Také on vidí Boha na trůnu a po jeho boku Syna člověka (zde: Beránka); ale to nejsou jediní dva, kteří obývají nebeskou prostoru, jsou tam i další. Jak to vidí Jan, v nebi je plno.

Kdy se člověku poštěstí, aby viděl do nebe? Musí být na popravišti, v posledních minutách života jako u svědka-mučedníka Štěpána, nebo ve vyhnanství a žaláři, jako tomu bylo u svědka (možná též mučedníka) Jana? Četli jsme, že lidí na pokraji smrti mají různé zážitky a různá vidění. Ale že by viděli otevřené nebe a trůn a Syna člověka a kolem veliký zástup, to neříká žádný z nich. A proč bychom vůbec měli o to stát, abychom viděli do nebe? Neměli bychom si spíše hledět země? Vždyť zde na zemi je tolik složitých věcí, tolik problémů, tolik strádání, tolik pokušení, tolik bojů, o nichž nevíme, jak skončí! Výhledy země jsou potemnělé, sama existence země a budoucnost života na zemi je nejistá — a my bychom měli hledět kamsi do nebes? Nejeden z našich současníků, a prosím vážných současníků, se nás takto ptá podobně, jako se ptali andělé Ježíšových učedníků při jeho nanebevstoupení: „Co tu stojíte a hledíte k nebi?“

Nu, popravdě řečeno, my křesťané zase až tak často k nebi nehledíme. Proč bychom měli? Proč? Inu právě proto, že je na zemi tolik složitých věcí, tolik problémů, tolik strádání, tolik pokušení, tolik bojů, o nichž nevíme, jak skončí, že výhledy země jsou tak potemnělé a sama existence země a budoucnost života na ní je nejistá. Právě proto. Nebe je šifra, šifra za budoucnost. Není to cosi nad našimi hlavami, ale to, co je před námi, před církví, před kulturou, před lidskou rodinou, před zemí a vesmírem. Nedávné debaty ukazují, že ani mezi vědci není jistoty o tom, jak země a život na ní vznikl, odkud pocházíme. Otevřené nebe chce (symbolicky) říci, kam směřujeme. Nevíme přesně, jak to bylo se vznikem života. Ale otevřené nebe chce říci, jak to bude a jak skončí ty všechny složité věci, problémy, strádání, pokušení a boje.

A nyní už sledujme, jak to vidí Jan. Především, řekli jsme: on vidí nebe zalidněné. Ne prázdné, nevidí tam jen Boží trůn a Beránka po pravici, ne prostor, kde se prohánějí jen andělé. On vidí, že tam je veliký zástup, že by jej nikdo nedovedl sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků . Do nebe, do budoucnosti, nebudou mít přístup jen některé rasy, kmeny, národy, jazyky. Nejen Evropané, nejen naše bílá, humanistická, demokratická civilizace. Nespočitatelný zástup. Už Abrahamovi Hospodin zaslíbil, že jeho potomstva bude tolik, jako písku na mořském břehu anebo jako hvězd na obloze: Nikdo to nespočítá. Tedy nepočítejme. Ani my.

A Janovo líčení ještě doplňme: nejen ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, nýbrž i ze všech konfesí a církví. Zemřelý papež Jan Pavel II. v jedné encyklice poukazuje na to, že „nebeská církev“ není rozdělená podle konfesí. Tam jsou všichni pohromadě, mučedníci jako Štěpán, Justin, Polykarp, Perpetua a Felicitas, Vojtěch, Jan Hus až do toho posledního umučeného Bohoeffera… a všichni svatí mimořádného života jako Benedikt, František, Luther, Matka Tereza…A s nimi mnozí bezejmenní, kteří statečně zápasili o víru ve svých rodinách a zaměstnáních, jejichž jména historie nedochovala. Ne, nedopočítáme se. Takže nepočítejme.

Tak tedy nespočetný zástup. Ale co oni tam (v nebi) dělají? Oni volají a my bychom mohli přímo říci: Oni zpívají, protože jejich volání má rytmickou formu básnické, písňové skladby. Volají, zpívají: Díky Spasiteli Bohu našemu, sedícímu na trůnu a Beránkovi…Amen, dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu. Amen. Co to je? Vždyť oni tam slaví bohoslužbu. Ano, oni slaví bohoslužbu. Je to velká slavnostní bohoslužba, jakou my dokážeme napodobit jen zčásti, neboť ji neslavíme se všemi, kteří „do nebe“ patří, a někdy si i na tom zakládáme, že naše bohoslužba není „katolická“ nebo „charismatická“ nebo jiná, nýbrž jen a řádně evangelická. Ale zase: Když slavíme svou bohoslužbu, už jakoby směřujeme k bohoslužbě nebeské, už se jí jakoby tápavě dotýkáme, už ji předchutnáváme, jako kuchařka ochutná pokrm, který je ještě na plotně, než jej ponese na stůl.

Tak tedy bohoslužba je naší budoucností. Už když Bůh stvořil sobotu, den odpočinutí a slavení, dal tím jasný ukazatel: Až skončí všechny boje a všechna protivenství, bude se už jen slavit. Takové je určení, které dal svému stvoření.

A povšimneme si také, kolikrát se v té nebeské liturgii vyskytuje slovo „děkovat“, „díky“, „dobrořečit“, aj. V naší křesťanské bohoslužbě (a také židovské), protože ještě nejsme „v nebi“, se objevují i jiné tóny: nářek, stížnost, prosba, naléhání. Ale máme vědět, že ze všeho toho jednou zbude již jen děkování. A že i dnes, když se nám na rtech poctivě objeví modlitba děkovná a píseň chval, když slavíme večeři Páně, eucharistii neboli díkůvzdání, se už dotýkáme bohoslužby nebeské, už ji předem chutnáme, už dosahujeme k tomu, co jednou bude již normální, standardní, přirozené, to nejpřirozenější ze všeho. Děkovat, mít komu děkovat, vědět, komu děkovat: k tomu nás zve pohled do otevřeného nebe, který nám prostředkuje svědek Páně Jan.

Jenže abychom nemohli do nebe skočit tak rovnýma nohama, vrací nás další líčení docela na zem. Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu? Kdo jsou ti, kteří slaví tu nebeskou liturgii oděni v bílý šat, který se navlékal (a někde dosud navléká) těm, kdo byli právě pokřtěni? A odpověď zní: To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Takže: Z velikého soužení teprve do nebe. Ale o jakém soužení tu je řeč? Z toho, že tradice zařadila toto čtení na svátek prvního mučedníka Štěpána, bychom se mohli domnívat, že jsou to křesťanští mučedníci, kteří svou věrnost Kristu zaplatili krví. Ovšemže i ti do toho nespočitatelného zástupu patří. Ale my tam nebudeme patřit? Vždyť my jsme nepřinesli svědectví krve. Jenže ani ti mučedníci neseprali svá roucha ve vlastní krvi, nýbrž v krvi Beránkově . Jejich šat zbělel, když oni ve víře a naději přijali Kristův kříž jako znamení vítězství a naděje, když uznali oběť jako spolehlivou cestu k budoucnosti. A co jejich soužení, naše soužení? Je v tom, že nic nenasvědčuje tomu, že by kříž Beránkův byl již vítězstvím a že by oběť měla budoucnost. Všechno mluví proti tomu, ano i naše vlastní srdce nás zrazuje, naši vrstevníci, a někdy i naše děti a vnuci tuto cestu odmítají; snad nás lidé za tu naši víru již nepronásledují a nekamenují, snad se nám pro ni ani nevysmívají, ale je to soužení, zápas s pochybnostmi a protivenstvími, kterými nás pronásleduje pohled na celkový stav církve a světa a někdy i falešní proroci v církvi, zápas s výsměchem, kterým se na nás občas zašklebí naše nitro, jako se šklebilo již na první generaci křesťanů: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všechno zůstává tak, jak to bylo od stvoření světa.“ Kde je vidět vítězství ukřižovaného Beránka? Kde zůstala všechna ta velká slova zaslíbení, která nad námi byla pronesena při našem křtu? Kde je jaký doklad toho, že to vše není jen grandiózní iluze, rafinovaný sebeklam, zbožné sebeukájení slabochů?

Takové soužení. Ať se přihlásí ten z vás, který jím nikdy neprošel. Ale do takového soužení mluví svědek Páně Jan a otevírá nad ním nebe. Křesťané sebejistí, křesťané ocelové víry, církve neomylné pravdy, společenství, kde soužení a pochybnosti platí za slabost — ti to nepotřebují. Ale my to potřebujeme. Povšimněme si: Je řečeno, odkud přicházejí ti účastníci nebeské bohoslužby. Přicházejí z velikého soužení . Ale odtud jen přicházejí. K velkému soužení nesměřují. Naše soužení je počátkem anebo i průběhem naší životní cesty. Ale ne jejím cílem. A svědek Páně, který viděl otevřené nebe, otevřenou budoucnost, nám zvěstuje, jak to s námi bude : A ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. Povede je: odkud? Z velikého soužení. Ale ne do velikého soužení. Povede je k pramenům vod života, k nebeské slavnosti díkůvzdání. A Bůh jim setře každou slzu s očí. Všimněme si: nikdo se tu netváří, že by těch slz nebylo nebo že by on o nich nevěděl. On ví o každé naší slze. Ale on ji setře, a již stírá, když nám vkládá do úst píseň vděčnosti.