Černé díry a naše peníze

O sborových financích a Personálním fondu

„Černá díra je kosmický objekt velké hmotnosti a extrémně vysoké hustoty. Časoprostor je kolem tohoto velmi hmotného tělesa zakřiven tak, že vznikne uzavřená oblast, která zvenčí pohlcuje hmotu a projevuje se pouze svou gravitační silou. Úniková rychlost z černé díry je rovna rychlostí světla nebo je větší. Proto od tohoto objektu nemůže uniknout žádná látka ani záření.“ (Wikipedia)

Tak se to občas říká, že to naše hospodaření je černá díra a není do něj vidět, a že tedy není proč dávat víc, protože černá díra požere všechno, co se do ní nasype, a nikdy nemá dost. Ale ono to takhle opravdu neplatí. Je to už ohraná písnička, která je žel pravdivá, že problémem našich vinohradských financí je to, že sbor spotřebuje více, než vybere na salárech a sbírkách. Naštěstí má ještě příjmy ze sborového domu, takže je kam sáhnout a ještě zbude.

Peníze nepožírá žádná černá díra, ale myslím, že jsou celkem uvážlivě vyplaceny — posuďte sami: ročně na salárech vybereme asi čtyři sta padesát tisíc korun. Takhle řečeno to vypadá jako hodně peněz, leč na celkový provoz sboru to nestačí. Příjmů ze salárů je užito následovně: zhruba polovina je spotřebována na mzdové náklady sborové sestry a katechetky (mzdové náklady na správu domu v tomto čísle zahrnuty nejsou), čtvrtinu vydáme na to, abychom měli v kostele a ve sborové místnosti v zimě teplo a neseděli tam potmě, čtvrtinu na povinné církevní odvody — tj. na platbu Personálního fondu a seniorátních i celocírkevních repartic. Na další provozní náklady už vybrané peníze nestačí, ty jsou hrazeny z výnosů domu.

I když to tak nevypadá, nechci tu psát ani o struktuře příjmů a výdajů, ani o tom, jestli máme zvyšovat obětavost nebo ne. Chtěl bych tu jen vysvětlit některé sborové výdaje, o nichž si myslím, že nemusí být tak zcela jasné nebo zažité. Začal (a v tomto příspěvku i skončil) bych proto s pár slovy o Personálním fondu, do kterého jsme odvedli v roce 2005 šedesát tisíc korun a letos odvedeme ještě asi o tři tisíce více. Nejdříve k částce samé — odvod do Personálního fondu je jednou z plateb, na kterou nemá vliv staršovstvo sboru, a dokonce ani sborové shromáždění. Výši odvodu určuje synod a sbory jsou řády naší církve zavázány toto rozhodnutí respektovat a plnit.

Potřeba zřízení Personálního fondu vyvstala v první polovině devadesátých let minulého století. Tj. v době, kdy začalo být zřejmé, že odluka církví od státu je jednou z cest, kterou se shromáždění Kristovo může ubírat. Mimo jiné by toto znamenalo také utažení kohoutku ze státního rozpočtu, ze kterého plyne do církevního rozpočtu pár desítek milionů ročně (v roce 2005 dostala naše církev od státu asi šedesát milionů korun) a taková situace by naši církev postavila před otázku, z čeho zaplatit kazatele pracující na jednotlivých sborech. Tak tedy byl v roce 1993 zřízen na 28. zasedání synodu Personální fond, jehož cílem bylo nashromáždit prostředky v minimální výši 90 % roční částky potřebné pro zajištění mezd všech zaměstnanců povšechného sboru (kazatelé jsou také zaměstnanci povšechného sboru). Proto tedy každý rok synod rozhoduje o výši příspěvku do Personálního fondu a proto jsou farní sbory povinny tento příspěvek odvádět. Při Personálním fondu je zřízen ještě Fond solidarity — to jsou oddělené peníze, ze kterých je možno hradit odvody do Personálního fondu za ty sbory, které jsou ve finanční tísni a nemohou své povinnosti vůči Personálnímu fondu dostát.

Vzhledem k výši částky, která je v Personálním fondu nashromážděna, se peníze vybrané od sborů využívají takto (data z roku 2005): 70% vybrané částky je v daném roce vyplaceno kazatelům formou mzdových nákladů, stravenek atp. Dalších 10% je rozděleno kazatelům na základě doporučení seniorátních výborů, 5% je vloženo do Fondu solidarity a 15% do uzavřené části fondu, kde jsou shromažďovány prostředky pro případ samofinancování naší církve.

Platba, kterou do Personálního fondu odvedeme, je tedy z největšího dílu použita na zvýšení příjmů našeho kazatele a ze zbylé části pomůže sborům, které nemohou Personální fond platit a kterým z tohoto důvodu může hrozit i to, že kazatelské místo na jejich sboru nebude ze strany povšechného sboru obsazeno. Ne zcela zanedbatelná část je schována „na horší časy“, na dobu, kdy si kazatele budeme platit zcela ze svého. Věřím, že tady efekt černé díry rozhodně nefunguje a že odvedené peníze jsou velmi účelně využity.

V některém z příštích čísel bych se ještě rád vrátil k reparticím, které představují další platbu, na jejíž výši nemá farní sbor přímý vliv a je řády zavázán ji odvést.

Matěj Cháb