Dietrich Bonhoeffer

Důležité životní události známého teologa

Narodil se 6.2.1906 ve Vratislavi, jedno z 8 dětí otce Karla B., profesora neurologie a psychiatrie, a matky Pauly B. z pruského šlechtického rodu. Od 1912 rodina bydlela v Berlíně.

Studium teologie 1923-1927 (Tübingen, Berlín) zakončil doktorátem. Po vikariátu na německém sboru s Barceloně (1927) pokračuje ve vědecké kariéře na berlínské univerzitě (1930-1931 studijní pobyt v New Yorku). 1931 ordinován.

Mezinárodní ekumenické vztahy navazuje záhy. Sekretářem pro mládež

v ekumenické pacifistické organizaci „Svaz pro přátelství mezi národy prostřednictvím církví“. V přednášce na konferenci v dánském Fanö (1934) vyzývá ke svolání koncilu všech křesťanů, odkud by vyšla naléhavá výzva celému světu k udržení míru. Tyto styky budou pokračovat až do Bonhoefferova zatčení.

Farářem německého sboru v Londýně 1933-1935. Přátelství s biskupem anglikánské církve George Bellem (bisk. v Chichesteru), od něhož máme jediné svědectví z pozdější doby, že B. počítal se svou účastí na přípravě atentátu na Hitlera.

Německý „církevní boj“ vypukl záhy pro Hitlerově převzetí moci 1933. Z nesouhlasu s hnutím tzv. Německých křesťanů ( Deutsche Christen ), kteří podporovali nový režim, a z odmítnutí nařízené reformy německých církví, která se měla stát jednotnou „Říšskou církví“, vzniká Vyznávající církev (VC, Bekennende Kirche ). Ta vytváří alternativní struktury a procedury počínaje presbyterstvy, přes synody (synod v Barmen 1934 přijal významné vyznavačské prohlášení) až k řídícím orgánům, tzv. „bratrským radám“. B. od počátku spolupracuje s VC, ale není k ní nekritický, vytýkaje např. malou rozhodnost v otázce Židů.

Kazatelské semináře byly zakládány jako jedna z alternativních struktur VC pro dovzdělání adeptů duchovenské služby v církvi; univerzitní teologické fakulty byly již ve vleku nové ideologie. B. pověřen organizací a vedením kazatelského semináře VC v pomořanském Finkenwalde. Zde uskutečnil nový typ bohoslovecké přípravy, který vedle vzdělání kladl důraz na duchovní formaci a společný život v tzv. „bratrském domě“. Vedl seminář od r. 1935 až do jeho policejního zrušení 1937. Z té doby a z té zkušenosti vznikly jeho spisy: „Následování“ (výklad Kázání na hoře, viz ukázku) a „Pospolitý život“. I po uzavření semináře pokračuje B. ve vzdělávání duchovních VC jinými formami.

Vypuknutí války, kterou B. očekával, jej postavilo před jasné rozhodnutí, které vyjádřil takto: „Křesťané v Německu budou stát před strašnou volbou: buď chtít porážku svého národa, aby byla zachráněna křesťanská civilizace, nebo chtít vítězství svého národa, a tím zničení této civilizace.“ Tato slova napsal B. v USA, kam se na krátký čas uchýlil, ale odkud se záhy vrátil ke své církvi (jakož i z jiných četných zahraničních cest, při nichž navštěvoval své sourozence, kteří již Německo opustili). Byl rozhodnut odmítnout povolání do armády.

Dobrovolným, neplaceným spolupracovníkem ( důvěrníkem) armádní kontrarozvědky (Abwehr), vedené admirálem Canarisem, se B.  stal r. 1940 na výzvu svého švagra von Dohnanyiho. Tím se vyhnul službě v armádě, ale byl vtažen do protihitlerovského odboje vysokých německých generálů (který později, 20. července 1944, vyústil do nezdařeného pokusu o atentát na Hitlera). Spiklenci užili rozsáhlých zahraničních kontaktů Bonhoefferových k zahraničněpolitickému krytí zamýšleného převratu (setkání s biskupem Bellem ve Švédsku v r. 1942). Od r. 1940 má B. zákaz veřejného vystupování.

Zatčení a věznění se však B. nevyhnul (v dubnu 1943). Z vězení píše dopisy, básně a fragmenty pozoruhodných teologických úvah, jež byly později sebrány a vydány pod názvem „Odpor a odevzdání“ (Widerstand und Ergebung, česky Na cestě k svobodě: Listy z vězení, 1991, viz ukázka). V nich promýšlí budoucí cestu církve, jež musí být „církví pro druhé“, vzdát se svých nároků a zajištění, evangelium vyjádřit „nenáboženskou“ řečí, aby jí porozuměl náš současník, který žije ve světě „dospělém“, odmítajícím „pracovní hypotézu Boha“.

Popraven byl spolu s jinými po rychlém stanném soudu v koncentračním táboře Flossenbürg 9. dubna 1945, když byl předchozího dne vykonal pobožnost pro spoluvězně. Podle svědectví přeživších byla jeho poslední slova: „To je konec — pro mne počátek života.“

Pavel Filipi

Ukázky

1. Ze spisu „Následování“

Cesta následování je úzká…Je snadné ji minout, nevšimnout si jí, snadno se nám ztratí i tehdy, když jsme na ni už vstoupili. A těžko ji nalézt. Cesta je uzounká, po obou stranách hrozí propast: Jsme povoláni k mimořádnému, voláni k tomu, abychom je konali, a přece přitom neviděli a nevěděli, že děláme něco mimořádného — to je vpravdě úzká cesta. Dosvědčovat Ježíšovu pravdu, vyznávat ji, a přitom přece milovat nepřátele této pravdy, jejího i svého nepřítele, milovat jej beze všech výhrad láskou Ježíše Krista — to je úzká cesta. Věřit v Ježíšovo zaslíbení, že následovníci obdrží zemi za dědictví, a přitom se nepříteli postavit beze zbraně, bezpráví raději snést, než způsobit — to je úzká cesta. Vidět a uznávat druhého člověka v jeho slabosti, v jeho bezpráví, a přece jej nesoudit, vyřizovat mu poselství, ale neházet přitom perly sviním — to je úzká cesta. Je to nesnesitelná cesta. Na každém kroku hrozí pád. Je neschůdná, pokud ji před sebou vidím jako rozkaz, který mám ve strachu vykonat. Vidím-li však Ježíše Krista, jak jde přede mnou, hledím-li k němu krok za krokem, mohu tou cestou opravdu jít. Myslím-li na nebezpečí svého kroku, dívám-li se na cestu, místo abych hleděl na toho, kdo jde přede mnou, můj krok se stává vratkým. Kristus sám je cesta. Úzká cesta a těsná brána. Víme-li to, pak vstupujeme na úzkou cestu života těsnou branou kříže Ježíše Krista, a právě stísněnost cesty se nám stane jistotou. Jak by mohla být cesta Božího Syna na zemi, po které máme jít jako občané dvou světů na samé hranici mezi světem a nebeským královstvím, cestou širokou? Jenom úzká cesta může být správná.

(Následování, 124)

2. Z dopisů z vězení:

Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím je dnes pro nás vlastně křesťanství nebo také kdo je pro nás Kristus. Minula doba, kdy se všechno dalo lidem říci slovy, ať již teologickými nebo zbožnými; a stejně je pryč čas niterného života a svědomí, což právě znamená, že minula doba náboženství vůbec. Jdeme vstříc období po všech stránkách nenáboženskému… Jak se může Kristus stát Pánem i nenáboženských lidí? Existují nenáboženští křesťané?… Chtěl bych mluvit o Bohu nikoliv až na hranicích, ale v samém středu, nikoli ve slabých, ale v silných stránkách člověka, a tedy nikoli při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. Na hranicích se mi zdá lépe mlčet a neřešitelné nechat nerozřešeno… Bůh není totožný s tím, co je mimo dosah našich poznávacích schopností… Bůh je transcendentní v samém středu našeho života. Kostel nestojí tam, kde končí lidské možnosti, na hranicích, nýbrž uprostřed vesnice… Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. Když se člověk zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat — ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (takzvanou kněžskou osobnost), spravedlivého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého — a v tom vidí pozemskost, že totiž žije všemi úkoly, problémy, úspěchy i neúspěchy, zkušenostmi a bezradnostmi — tehdy se zcela odevzdá do náruče Boží, tehdy prožívá opravdově ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení Boží ve světě, tehdy bdí s Kristem v Getsemanech, a já si myslím, že v tom je víra… Tak se stává člověkem, křesťanem…

(Na cestě k svobodě, 199nn; 255)