Zpráva od konce: galilejská cesta platí

Mk 16,1-8

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. ²Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. ³Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ ⁴ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. ⁵Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. ⁶ Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. ⁷Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'“ ⁸Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Když byl Kristus pozdvižen z mrtvých, nikdo u toho nebyl. Nejmladší z kanonických evangelistů Jan, stejně jako nejstarší Marek, drží své vyprávění na uzdě. Místo,kde evangelisté ke vzkříšení přicházejí, kde k němu přicházíme my, je hrob.

Hrob jako konec lidského života. Tak skončilo Ježíšovo působení, skončila cesta, která se začala v Betlémě a vedla po galilejských kopcích do Jeruzaléma. Ježíš, Boží mesiáš, chodil židovskými vesnicemi v Galileji a okolí. Uvnitř své vlastní židovské tradice zavedl nový způsob poslušnosti Pána Boha: bezprostřední (říkal Pánu Bohu „tati“) a bezvýhradný způsob poslušnosti Boží. V rámci této poslušnosti, blízkosti Bohu, uzdravoval bezmocné, spoutané a závislé. Zákon neplnil po jednotlivých ustanoveních, ale naplnil ho v jeho účelu. Tak blízko Bohu, tak otevřen jeho svrchovanosti, že se před ním ďábel dával na ústup, rozpoznávaje, že tu je v akci sám Hospodin zástupů. Neboť ďábel často jenom blafuje, dělá ramena a tváří se nepřemožitelně. Ježíš přicházel v moci své blízkosti Bohu, vysvobozoval závislé a narovnával zhroucené. Byly to radostné události vítězství Božího království. Nakonec však síly zla Ježíše dostaly. Jako na zemi platí gravitace a všechny další přírodní zákony, tak se také ukázalo, že takováto poslušnost a otevřenost vůči Pánu Bohu není možná, lidi znepokojí, ohrozí v jejich vydobytých pozicích, naštve je a zklame. Poslušnost a otevřenost vůči Pánu Bohu přivodily Ježíšovi smrt. „Prostě to takhle nejde, je potřeba kompromisu, v ledačem měl pravdu, ale přeháněl to a takhle dopadl“, hlásá velkopáteční kříž.

Jenomže onoho nedělního rána, které si od té doby připomínáme jako Velikonoce, našly ženy pečeť tohoto verdiktu rozlomenou. Hrob měl být posledním slovem Ježíšova života. Pak se už mělo rozhostit hrobové ticho.

Hospodin si však mluví dál. K Pánu Ježíši ukřižovanému se přiznal, On, Stvořitel světa, o Ježíši prohlásil, že právě takhle si to představoval: že kvůli tomu, co Ježíš předvedl, svět stvořil a drží při životě, že takový život je cíl, budoucnost všeho stvoření. To proto se o mesiáši Ježíšovi u evangelisty Jana mluví jako o Slovu, neboť v něm Pán Bůh promluvil, zajednal tak, jak to líčil Ž 33,18: „Aj, oči Hospodinovy patří na ty, kteříž se ho bojí, a na ty, kteříž očekávají milosrdenství jeho, aby vyprostil od smrti duše jejich, a živil je v čas hladu.“ Bůh vyprostil od smrti svého syna Ježíše.

Jak přesně vypadalo vlastní vzkříšení, je zahaleno tajemstvím. Bible o něm svědčí jakoby skrze závoj několikerého svědectví (ženám to podle Marka poví anděl, ony samy ponejprve ve svědeckém úkolu selžou, stejně jako při ukřižování učedníci v čele s Petrem). Výsledek však je, že ten, kdo v tom hrobě měl být, v něm není; namísto toho v něm posedává Boží posel. A ten o Ježíši svědčí: „Není tu, byl vzkříšen.“ Tento Ježíš se později zjeví mnoha věrohodným svědkům. V jaké to bylo podobě, o tom se svědectví apoštolů různí. Pro všechny ale setkání se vzkříšeným Ježíšem znamenalo otřes a povzbuzení: „Tak přece je to pravda.“

Jako platí gravitace i všechny další zákonitosti stvořeného světa, platí i zákon neodvratné smrti v rámci stvořeného světa. Ten, kdo je však stvořitelem toho všeho, vstupuje do tohoto rámce zvenčí. Vzkříšený Ježíš, to je Boží souhlas k jeho galilejské cestě, která ho přivedla až na kříž. Ne někdo nový, nějaký mesiáš č. 2, ale Ježíš, ten ukřižovaný muž z Nazaretu, byl vzkříšen (to proto vzkazuje učedníkům, že jde napřed do Galileje, místa svého působení; proto podle jiných zpráv učedníků ukazuje svoje rány).

Prázdný hrob je poukazem ke vzkříšení, které Bůh provedl jakoby „od konce dějin“. Na konci dějin projeví Hospodin svoji vůli přede všemi tak, jak to v Jeruzalémě začal předvádět v Pánu Ježíši Kristu. Jak to říká apoštol Pavel v 1K 15:

²⁰Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. ²¹A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: ²²jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. ²³Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. ²⁴Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci.

Haleluja. Amen

(Petr Sláma, kázaní při vigíliích
ve vinohradském husitském kostele, Velikonoce 2006)