Sedmička na konci

aneb malé ohlédnutí ke kořenům naší církve

Případným myslím je si v letošním roce připomenout cestu Jednoty bratří českých. Ta začala před 550 lety v roce 1457, kdy se skupina křesťanů ne zcela spokojených s poměry, bazilejskými kompaktáty, pádem Tábora (1452) a také s Rokycanovou politikou uchýlila na panství Jiříka z Poděbrad do Kunvaldu. Po deseti letech – tedy před 540 lety v roce 1467 – se bratří zcela rozešli s církví katolickou i s utrakvisty a zvolili sobě tři biskupy: Matěje z Kunvaldu, Tomáše z Přelouče a Eliáše z Chřenovic (první dva Čechové, poslední Moravan). V té době si sami začali říkat „Jednota bratří“.

A to není se sedmičkami konec. Několik exulantských rodin se usídlilo v začátku 18. století i na panství Mikuláše Ludvíka hraběte Zinzendorfa, zde vystavěli osadu Herrnhut (Ochranov), kde od roku 1722 znovu budovali církev, která zachovávala některé tradice Jednoty bratří českých. Pro vznik této církve je důležité datum 13. srpna 1727, kdy podle církevní tradice došlo před 280 lety k vylití Ducha Svatého při slavení Večeře Páně

Nechci se pouštět do obšírnějšího líčení této cesty, která nebyla lehká, ani přínosu Bratří, který byl velký. Jen myslím, že se patří v pokoře poděkovat za to, že nás Bratří předešli a že nám cestu pravou o něco jasněji vyznačili. A že víme, kterých šest věcí je podstatných, které jsou služebné a které případné. Na nás je, abychom jimi vytyčené značení uměli číst a držet se ho. A případně časovou kulatost, po kterou nám světlo Bratří na cestu svítí, i oslavit.

mch