Zjevení Páně

Kázání bratra synodního seniora Joela Rumla na Vinohradech 6. ledna 2008

Čtení: Mt 2,1-12

Text: 2K 4,3-6: Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. ⁴ Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. ⁵ Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. ⁶ Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.

Již jste slyšeli, bratři a sestry, že tato neděle se nazývá Zjevení Páně, Epifanie. Označení souvisí s událostí, kdy se pohanští mágové poklonili Ježíšovi v Betlémě, což je vykládáno jako výraz Božího zjevení pohanům v Ježíši. Pohané rozpoznali v narozeném Boha, Boží jednání a přítomnost. Ke čtení z evangelia, které je určeno pro dnešní den, jsem přiřadil text z epištoly Korintským, v němž apoštol Pavel nepracuje jako s hlavní tématikou se zjevením Páně, nýbrž s problematikou rozpoznání. Jak byl narozený Ježíš vnímán, o to také jde v evangeliu – jeden pohan Herodes nahlížel na Ježíšovo zrození jinak než mágové. Jejich nahlížení je rozdělovalo.

Rozdíl v nahlížení na narození v Betlémě a následný výklad, to je to, kde navázal Pavel. Vlastně říká: jedni viděli a jiní ne. Jednomu nic nebrání vidět v narozeném Božího Syna, tedy zjevení Boží, a druhému to není dáno. Apoštol Pavel však pochopitelně nereaguje na Heroda a mágy. On v této části epištoly formuluje názor na poslání, které jako apoštol plní. Říká, že nepotřebuje nic skrývat, to, co dosvědčuje, neobsahuje nic nečestného, odkazuje k jádru, k základu pravdy, ke kterému mohl dospět; a to mu dává dostatečné oprávnění pro dosvědčování, že v Ježíši Kristu se skutečně zjevil Bůh.

Nemůže se vyhnout úvaze, proč jedněm to je jasné, a jiným ne. To je text, který jste slyšeli. Asi to je otázka, kterou není zatěžko položit si rovněž, protože to je tak. Jak to, že někomu je jasné, že se nepodvádí, nelže, dodržuje slovo, a pro druhého slib není ničím, podepsaná smlouva a dohoda pouhým cárem papíru a život druhé bytosti něčím, co otravuje a komplikuje existenci? Oživuje se tak otázka, jak je možné, že hodnoty, na nichž se ještě nedávno většina shodla, již přestaly být tím, co spojuje. Naopak zneklidňuje to, že hodnoty, které sjednocovaly, už téměř nejsou vážně brány.

Už tehdy existovalo podobné tázání – je snad na zvěsti evangelia něco tajemného? Něco, co z něho činí záležitost zasvěcenců? Pokud ano, co to je? Apoštol připustil, že by takový názor mohl vzniknout. Je-li tomu tak a je-li tam něco zahaleného, pak to však není vinou evangelia. Boží dílo a Boží vůle byly v Ježíši Kristu zjeveny dostatečně a jasně. Pokud by bylo něco zahaleného, vada je ‚na straně přijímače‘. V té souvislosti užívá nábožensky obvyklý termín zaslepení, oslepení. Existují brýle omámení, šálení a není pak nic, co by projasnilo možnost vnímání zevnitř. Zaslepení bohem tohoto světa, tohoto věku je označení široké, možno si sem dosadit vlivy doby, mocnosti, které usilují o člověka a svádějí jej k tomu, aby jim pronajal svou duši, mysl a cit. Není důvodu pochybovat o tom, že by se snad takové oslepování přestalo dít. Bude se dít stále a vždycky budou dva vedle sebe a budou se jen divit, že hledíce jedním směrem, vidí každý něco jiného.

Že by to bylo pouze tak, že jeden měl to štěstí a druhý smůlu, jeden uviděl, a druhého posedla zaslepenost? Ono se to však promítá do hlubších souvislostí – někomu bylo dáno, a jinému ne. Jeden se může zařadit mezi ty, které uchvátí a podmaní svoboda Božích dětí se vším, co to znamená, tj. i s poznáním Boha v Ježíši Kristu, a druhý zůstane napořád v přízemních patrech existence, kde bude určován těmi nejzákladnějšími vlastnostmi a pudy. Zároveň však platí, že jeden ani druhý si na stupeň svého přístupu a poznání nestěžují, mágové odešli jinudy a Herodes se také zařídil po svém. Tak to platí dodnes – my, křesťané, míváme dojem, že ti, kdo nepotřebují ve vánocích hledat Boží zjevení a zrození Spasitele, žijí hůře a že pouze sténají pod tlakem mocností a božstev tohoto věku bez moci něco změnit. A opačně: nekřesťané se na nás zase dívají soucitně, případně posměšně, co že jsme to za chudáčky, kteří se neumějí pořádně ve světě zorientovat a pořád brzdí své schopnosti ohledy na souvislosti, které už jsou dávno passé. Z takových pohledů na okolí se pochopitelně rozvíjí touha vyjádřit svůj směr jako ten lepší než jiný. Ale ono to tak jednoznačné není.

Ani apoštol tak daleko nejde. Má pochopitelně radost z toho, čeho se mu dostalo, že smí vyznávat Ježíše Krista jako Božího Syna. Ví však o hliněnosti, křehkosti a slabosti schránek, do kterých byl uložen poklad nesmírné ceny. Ví, jaká je cena nesení tohoto pokladu, o jak složitou službu mnohdy jde a jaké důsledky a závazky z ní vyplývají. Proto se varuje toho, aby řekl, že za tím, že mu bylo dáno nahlédnout Krista Bohem, stojí lidská schopnost a lidský výkon, které napomohly tomu, že si Pán Bůh jeho všiml, jeho osvítil, a druhé nikoliv. V jeho výpovědi je spíše cítit vděčná radost z toho, že už může vidět víc, a pokorné vědomí, že se tak může stát komukoliv jinému v pro něho potřebný čas.

Vrátím se do evangelia. Jak jsem říkal, máme před očima dvě reakce, rekrutující se z jednoho anonymního tábora pohanského. Jedna je Herodova, druhá je mágovská. Zájem poklonit se nově narozenému byl vyjádřen oběma stranami. Co však bylo určující, byly pohnutky onoho zájmu. I kdyby u mágů převážil zájem vědecký, poznat, s jakým úkazem mají co do činění, byl to zájem, který nepřekryl a neumlčel hlas pokory při ohledávání zajímavé a nové skutečnosti. Herodův zájem o klanění je vlastně představen jako hraný a předstíraný, neboť jeho panovnické znepokojení je třeba dát do souvislosti s hrozbou pro mocenskou pozici a trůn. Jedni dokáží na základě přírodního úkazu správně interpretovat betlémskou událost, a to až tak, že se rozhodnou bát se Boha víc než lidí (sr.Ex 1,17), a druhý se ulekne a tím potvrdí, že péče o sebe sama, přeneseně strach o svou moc, je pro něho motivem, kterého se ani při setkání s naplněním zaslíbení, jež si nechá vysvětlit, neumí zříci. Řekneme-li, že byl zaslepený, je to pravda. Jeho zaslepenost možná pomohla také tomu, že se jeho jméno nese dějinami jako symbol zabíjení.

Zaslepenost se může dít i uvnitř tábora Kristových vyznavačů. Tak se stávalo, kéž by nám to nehrozilo – tou zaslepeností je hrozba zvyknutí si na zvláštní privilej od Pána Boha – ‚my, osvícení, jsme Boží kamarádi. A to napořád.’ Takové dělení nehrozí jen uvnitř společenství lidí, hrozí i uvnitř lidské bytosti. Může dojít k oslnění osvícením a jasem spásy. Proto apoštol upozorňuje na příkladu sebe sama a svých apoštolských druhů jedno významné pravidlo: nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Osvícení se nestalo a neděje samoúčelně, aby se stalo nástrojem útěšnosti pro uspokojování sebe sama. Stalo se proto, aby rozpoznání Božího Syna, Ježíše Krista, Mesiáše a Spasitele světa se šířilo tak, aby každý, kdo kráčí životem jakoby bez cíle a bez jasného směru, nepadl za nejbližším rohem do pasti. Slova o růstu jednoho za cenu dobrovolného a radostného menšení se druhého se tak stávají aktuální výzvou se zcela konkrétním dosahem. Jinak se zjevení Páně stane záležitostí utajenou a těmi osvícenými záměrně zahalovanou. Stále jde o to, aby ztělesněná podoba Boží spásy, zhmotnělá v životech služebníků pro Ježíše, se děla proto, aby proměnila život a kultivovala jej. Hodnoty, které již společnost nespojují, ustoupily také proto, že byla oslabena vnitřní chuť jít až k samému jádru. Kdo má oči otevřené, vidí, jaká základní a bytostná nouze svírá kdekoho kolem nás a že vlastně každá událost, která otřese současností, má své kořeny v osvícenosti a v zaslepenosti, mj. v tom, zdali člověk ví, kam jde a proč, anebo v tom, kráčí-li bez vnitřní účasti přitakat tomu, kdo může osvítit jeho životní cestu smyslem a pravdou.

Díky zrození a vyslání Ježíše na zemi a díky zjevení Božímu v Kristu smíme kráčet životem jako ti, kdo plně žijí svůj život tehdy, když jádro naděje vidí v tom, že Bůh přišel, sestoupil a ztotožnil se s námi. A přitom zůstal Bohem. Z takového dobrodiní jest nám dobře žít. Ať je to celé divné, přesto je to určováno naprosto jasným Božím zájmem o to, abychom my i druzí došli spásy. Předivné narození-pro naše spasení-dobrovolné zmaření-přílišné snížení-k lidskému pokolení-pro jich zvelebení. (EZ 283,4) Ať je toto zvelebení Kristem tím, v čem zakládáme svou otevřenost, čím překonáváme svou nesmělost a co je tím, co máme pro druhé.

Amen