Nedělní škola vinohradská, zahájená 30. března 1890, je stejně tak stará jako sám českobratrský evang. sbor na Král. Vinohradech. V první dobu jsme neměli ještě Nedělní školu skupinovou. V této formě byla vybudována naše Nedělní škola teprve po příchodu prvního faráře vinohradského ref. sboru L.B. Kašpara v září 1891. Farář Kašpar rozuměl dokonale dětskému srdci a dovedl podávat biblické příběhy tak poutavě, že jsme chodívali do nedělní školy přímo s nadšením. Tenkráte NŠ začínala v neděli odpoledne o půl třetí. Mám dosud v živé paměti, s jakou radostí jsme se my děti po společné modlitbě, zpěvu a přečtení z Písma vždy rozlétly do různých světnic tehdejší fary, dolů i nahoru do 1. poschodí. Každý žák si nosil s sebou bibli a zpěvníček - na to dbali přísně jak pan farář, tak i rodiče.

A což vánoční slavnost Nedělní školy! Hned po prázdninách jsme se začali učit zaslíbením a uměli je odříkávat, jako když bičem mrská. Kdo při slavnsoti odříkal nazpamět některé z nich, směl si na stromečku rozžehnout svíci. Za jaké vyzamenámí jsme si to pokládali! I vhodné básničky se u stromku přednášely, ale ne v tak hojné míře jako dnes, hlavní důraz byl kladen na biblickou látku - na zaslíbení. Těšili jsme se na vánoční slavnost celý rok - na nadílku, na trochu těch laciných cukrovinek, co se skrývaly mezi jablky a ořechy, i na malou pekařskou vánočku, které bychom se nebyli vzdali za nic na světě, ač nám doma domlouvali, abychom ji nechali potřebnějším. Kdežpak, vánočka a knížka - to byly nejvzácnější poklady, jaké jsme si ze slavnosti odnášeli.

Se stejnou nedočkavostí jsme vyhlíželi výlet, který vinohradská nedělní škola konávala na konci školního roku. Každoroční výlet, to byla rodinná událost v životě naší NŠ. Kdo z dospělých jen poněkud mohl, táhl s námi na výpravu - vzpomínám si, že výletu se účastnili i evangeličtí posluchači vysokých škol, kteří chodívali v neděli do shromáždění.

Za faráře L. B. Kašpara se na Vinohradech vystřídalo i několik vikářů. Vedli pak často Nedělní školu oni, jednak proto, že pan farář býval zaměstnán literárními pracemi, a kromě toho často churavěl. A bývalí žáci NŠ i na ně rádi vzpomínají!

V období, kdy nemocného faráře Kašpara zastupoval farář Jan Karafiát, nedělní škola změnila trochu svůj ráz. Stala se spíše dětskými bohoslužbami, při nichž děti s dospělými tvořily jednu skupinu. Výklad sám byl ve formě kázání a po něm položil pan farář žákům několik otázek. A pan Karafiát si nás - malé i velké - dovedl podivuhodně podmanit a upoutat svým poněkud zvláštním a nezvyklým vyprávěním. Při NŠ učil pan farář své malé posluchače hledati v bibli. „Panenko, synáčku, najdi nám epištolu sv. Pavla ke Korintským atd.“, ozval se co chvíli jeho zpívavý hlas a jeho pronikavé oči spočinuly skrze brejle na některém z nás. Panečku, to jsme pospíchali, přečasto s nejistotou a třesením, abychom nenechali pana faráře dlouho čekat a aby popřípadě neukázal zatím již na někoho jiného, pohotovějšího. A jak jsme si doma nacvičili knihy Nového i Starého Zákona, abychom nebyli zahanbeni! Za něho i kázeň mezi dětmi byla příkladná: v létě za dusných odpolední, jakmile některé z dětí začalo nápadněji klimbat, se na výzvu pana faráře na chvíli postavilo, až dřímota přešla. Musím však přiznat, že skupinová nedělní škola měla pro děti přece jen daleko větší půvab a význam. Snad pro svou pestřejší rozmanitost a pravděpodobně pro zpěvné, dětem přístupnější melodie z Písní cestou života: za faráře Karafiáta se totiž i v Nedělní škole zpívalo jen z dopoledního kancionálu a velmi často žalmy.