Nedělní škola dnes

Jak vypadá vinohradská nedělní škola dnes, na to jsme se zeptali jejích učitelů. Na 5 otázek zatím odpověděli Jarmila Raisová (JR), Filip Krupička (FK) a Zdena Novotná (ZN). Jejich odpovědi jsou řazeny tak, jak do redakce došly.

Jak dlouho učíš v nedělní škole?

JR: Já jsem začala v NŠ učit teprve od září, ale myslela jsem na to již dříve. Zkušenosti teprve získávám.

FK: Nevím, učím už velmi dlouho. Začal jsem učit asi dva nebo tři roky před tím, než k nám přišla Eva Šormová.

ZN: Odhaduji to tak na 15 let.

I když se ve sboru pracuje podle příruček synodní rady, jistě do připravených textů vkládáš i vlastní víru a vlastní zkušenosti. Co Ti přijde nejdůležitější při práci s dětmi ve sboru, při jejich vedení k Pánu Bohu?

JR: Příručky synodní rady jsou užitečnou pomůckou, ale na některou neděli je téma značně rozsáhlé. Myslím, že je lepší držet se jednoho příběhu a ten dětem přiblížit. Děti, zvláště ty menší, milují příběhy, a toho se dá v NŠ dobře využít. Je důležité dětem ukázat, jak to, co se právě probírá, souvisí s jejich přítomností.

Někdy to mohou být jen střípky, které si ale později mohou složit v ucelený obraz. Díky Bohu za to. Velmi důležitá mi přijde modlitba, řečená tak, aby jí děti rozuměly, a také jim dát prostor, aby i ony sdělily Pánu Bohu, co chtějí.

FK: Děti chápou víru jednoduše a prostě v tom nehledají žádné velké tajemství jako my dospělí. Pro život křesťana jsou důležité tyto věci:

Při vyučování se snažím zaměřit vždy na jedno z těchto čtyř témat. Řeknu dětem biblický příběh – ten je určen příručkou - a potom na vlastní zkušenosti nebo příběhu někoho známého ze současnosti demostruji, že je to pravda a že tak to funguje. Chci dětem ukázat, že se neučíme jen nějaký dějepis židovského národa a vznik křesťanství, ale že podobné příběhy a zázraky, které prožíváme my, někdo jiný prožíval před námi. Že Bůh je živý, reálný a blízký. Na konci našeho setkání řeknu jednu nebo dvě věci – krátké věty, které chci, aby si děti zapamatovaly, a třeba to dvakrát nebo třikrát zopakuji.

Často se dětí ptám, jesti něco podobného prožily nebo co si o tom myslí, a mile mne překvapuje, jak velmi vážně víru berou. Když jsme se bavili o zázracích, asi polovina dětí vyprávěla nějaký příběh o tom, jak právě jejich modlitba byla zázračně vyslyšena. Když děti učím, snažím se vzpomenout si na sebe, když jsem byl v jejich věku, jaké otázky mne zajímaly. Vím, jak se mi tehdy Bůh zdál strašně neosobní velký a vzdálený. Chtěl bych, aby děti měly niternější a bližší vztah s Bohem, než jsem měl já.

V tomto roce se v nedělce zaměřuji hodně na modlitbu. Učím děti, že při modlitbě je také velmi důležité naslouchat, co nám Bůh k tomu říká. Ne na něj jenom chrlit prosby a případně také nějakou chválu. Když je chvíle času na konci, modlíme se, abychom si to prakticky vyzkoušeli a naučili se to.

ZN: S těmi příručkami je to trochu složitější. Protože jsou připravovány hodně široce pro obecné použití a pro všechny věkové kategorie, používáme je většinou jako další inspirační zdroj. Tím hlavním je samozřejmě Písmo. A pak pro mě osobně i rozhovory na schůzkách učitelů nedělní školy. Každý z nás vnímá příběh či text jinak, akcentuje něco jiného. A to znamená různost pohledů a nápadů.

Učívám častěji skupinku starších dětí a pro ně už je myslím potřebné pracovat přímo s biblickým textem – číst jej, hledat odpovědi i učit se klást otázky. K příběhům, ale i k tomu, co to znamená pro nás, jak my dnes žijeme náš vztah s Bohem. Tedy od biblického příběhu k přesunu do současnosti. To je samozřejmě ideál, a ne vždy se to podaří. Ale když se to podaří a začneme diskutovat a společně hledat odpovědi, je to radost.

Někdy je asi složité být většinu nedělí s dětmi a nemít možnost slyšet kázání. Kde čerpáš, abys mohl/mohla dávat dál?

JR: Tím, že je nás (učitelů) více, prostřídáme se, takže učíme 1-2x měsíčně a kázání slyšíme častěji. Což je fajn. Při přípravě se mi někdy objeví mně neznámé souvislosti, tak je to i pro mě obohacením. Čerpám u Toho, kdo je původcem všeho.

FK: Ano, to je pravda. Pokud mám nedělku jednou nebo dvakrát měsíčně a pak jednu neděli v kobce krotím Bětu, mnoho kázání neslyším. To mne mrzí. Často se tedy alespoň ptám, o čem kázání bylo. Myslím, že když je dobré kázání, dá se hlavní myšlenka říci ve dvou větách. To je tedy jeden zdroj. Dále máme jednou měsíčně schůzky učitelů nedělky, kde jednotlivé příběhy více či méně podrobně probíráme a sami se učíme, čemu věnovat pozornost především.

Mám mnoho přátel v jiných sborech a církvích jako je Křesťanské společenství, Jednota bratrská, Katolická církev. Každé setkání s nimi mne obohacuje a svým způsobem i formuje.

Nejdůležitějším zdrojem je ale pro mne sobotní příprava na nedělku. To si většinou večer sednu k Bibli, přečtu si příběh, který mám učit, vezmu si papír a tužku a pak se modlím: Bože, co chceš, abych dětem řekl? Co je tam důležitého? Proč je v Bibli tento příběh? Většinou mi Bůh řekne, o čem mám hlavně mluvit. Okamžitě si to píšu. Samozřejmě používám také příručku pro nedělku, ale tam je výklad často psán příliš vědecky, odborně a složitě. Hlavních myšlenek je tam třeba i pět a to by si pak děti nepamatovaly ani jednu. Takže ji spíš používám pouze jako nástin.

ZN: I když to bude znít jako fráze, i po těch 15 letech se do „nedělky“ těším. Stejně tak i na setkávání s ostatními učiteli, ať už je to na pravidelných schůzkách, výletech, nácviku vánoční hry nebo táboře. Je to další společenství ve sboru, které nám přináší radost do života.

Učitelé mívají řadu hezkých historek z práce s dětmi, v nichž bývá humor, dětské vnímání světa i čistý a jednoznačný pohled na řadu věcí, včetně věcí víry. Nevzpomeneš si na nějakou?

JR: Na historky se těším! (Zatím jich moc nemám).

FK: Teď zrovna ne, ale i kdybych si vzpomněl, tak nevím, jestli bych to sem měl takhle veřejně psát. Kdyby se to pak děti doslechly, mohly by mít pocit, že se jim smějeme, a to bych nechtěl.

Jak by sbor mohl více pomoci nejenom vám učitelům, ale vůbec práci v nedělní škole?

JR: Tak to mě nic nenapadá.

FK: Tak především bych vás chtěl poprosit o modlitby za naši moudrost a vytrvalost. Potom by nám pomohlo, kdyby se našli další učitelé a učitelky nejen pro nedělku, ale i pro vyučování dětí v týdnu. Dál bych byl rád, kdyby se rodiče více zajímali o to, co se učí nebo učilo, a během týdne si o tom s dětmi slespoň 2x popovídali. Dětem často říkám, že se mají rodičů na něco zeptat, něco zjistit, ale ony pak na to během týdne většinou zapomenou a pak nemá vyučování takovou návaznost a hloubku, jakou by mohlo mít.

ZN: S dětmi v nedělce se nás teď schází šest a dělíme se podle věku na dvě skupinky. Střídáme se, a tak na každého vyjde „ služba“ tak jednou či dvakrát do měsíce. Uvítali bychom i další, kteří by nám pomáhali a přinesli nové nápady.

Ptala se Jana Šarounová