Ozvi se, Pane můj

Jak rádi zpíváme tuto píseň, která je v našem zpěvníku zařazena mezi prosby o Slovo Boží. V pokladu francouzské duchovní poezie ji našel náš nezapomenutelný Kája Trusina. Převedl ji do českého jazyka a tak nám ji zanechal.

Mezi autory evangelických písní zní jméno francouzského dramatika - Pierre Corneille - dosti překvapivě. Gymnazisté si vzpomenou, že jména Corneille, Racine, Moliere tvoří základ francouzského klasického dramatu. Divadelní hry se v sedmnáctém století psaly ve verších, Corneillovy hry byly jak poetické, tak rozmarné, přinášely potěšení a zábavu, ale i vážné konflikty vášně a lásky s povinností a ctí.

Bylo mu třicet let, když byla na pařížské scéně uvedena jeho tragikomedie "Cid". Šlo o poeticky zdramatizovaný příběh ze španělského hrdinného eposu. Hra měla okamžitý a úžasný úspěch. Byla přijata královským dvorem a šlechtou stejně jako širokým okruhem diváků. Lidé se hry nemohli nabažit, školáci uměli nazpaměť verše ze Cida a na více místech Francie se ujalo pořekadlo: "To je krásné jako Cid!"

Ale mladý autor zpychl. Několik týdnů po premiéře vydal báseň, v níž nejenže oslavoval krásu svého díla, ale holedbal se, že dostal hru na jeviště bez pomoci vlivných politických sil. To bylo přijato jako přímá urážka ministra kardinála Richelieu, který před nedávnem založil Francouzskou akademii, jako státně kontrolovaný institut s úkolem pomáhat literátům, ale také je kontrolovat. Richelieu uložil dvěma členům Akademie, aby Corneillovi svou kritikou řádně zatopili. Nemilost ministra, v jehož rukou byla státní pokladna, byla ovšem pro Corneilla těžká. Mezi vzdorem a pokorou si hledal svou další životní cestu…

Byl ovšem věřícím katolíkem, ale jako mnozí z nás, když se dlouho naše věci nedaří, i jemu se zdálo, že se Bůh odmlčel. Nechal si své světské problémy přerůstat přes hlavu. Psal své verše, své hry bez opravdového zaujetí, rád by svým psaním světu pomáhal, ale nevěděl jak. Nepřestával však hledat - a prosit.

Bylo mu padesát let, když svěřil svoji modlitbu tisku. "Ozvi se, Pane můj"… já toužím znát Tvou vůli… a moudrost mi daruj, abych cíl neztratil…

Jestliže tuto píseň tak rádi zpíváme, je to proto, že vyjadřuje naši vlastní tíseň, bezmoc a prosbu o pomoc. Corneillova modlitba souzní s naší prosbou o moudrost pro naše hledání, naše směřování. Bez pomoci z Ducha svatého nenajdeme sílu k řešení svých problémů, především však nerozlišíme pravdu od lži. A Duch se nepřihlásí duši, která nezná pokoru. Vyvrcholení modlitby je v prosbě o přeměnu naší neklidné duše - o přeměnu, která nám dá poznat, jak blízko nám Bůh je.

V.Zikmund st.

Bylo použito údajů o konfliktu P.C. s kardinálem z knihy "Země literatury" od Lepape, vydal Host, 2006 .