Když Ježíš viděl jejich víru

Kázání Evy Potměšilové na Vinohradech 1.6.2008

Mnozí si už odmalička dobře pamatujeme tento příběh. Je to poutavý příběh, barvitý obraz, který se okamžitě dobře vryje do paměti: dav lidí v domě i kolem, muži vystupující s nosítky na střechu, prorážení otvoru, lana, na nichž je spouštěn ochrnutý muž k Ježíšovým nohám.

Ten příběh má ovšem ještě důležité pokračování - evangelista Marek nám v něm předkládá první střetnutí Ježíše s farizei. Ti v něm od této chvíle až do samého konce budou vidět bezbožníka a rouhače. Stěžejním bodem celého příběhu je zásadní rozpor mezi chápáním vztahu Božího odpuštění a lidského utrpení ve světle tehdejších náboženských představ a mezi Ježíšově postoji k tomuto všelidskému "problému" (nouzi).

Soustřeďme se proto na počínání oněch čtyř mužů, kteří nesou pátého. Tam je totiž skryto jádro onoho Ježíšova střetu s farizei. Nevíme o těch čtyřech nic víc, než že nesou pátého na nosítkách - jsou to příbuzní, sousedé, přátelé onoho bezmocného muže? To zůstává v příběhu zahaleno jako v posledu nepodstatné. Ale opravdu o těch mužích nic víc nelze říct? Jsou to přece ti, kterým stojí za námahu vzít nosítka s ochrnutým a nést ho. A mají veliký zájem na tom, aby jej dostali k Ježíšovi. Jsou proto ochotni obětovat nejen svůj čas a své síly, odložit třeba důležité obchodní jednání, opustit rozdělanou práci, nechat vystydnout přichystaný oběd a nevím co ještě. Proč? Protože teď nastala jedinečná příležitost, teď je možno pomoci. Vše ostatní stojí až v druhé řadě. A dozvídáme se ještě něco víc. Tím, že nesou ochrnutého k Ježíšovi, aby ho uzdravil, vyjadřují jasně, že nesdílejí tehdejší obecnou židovskou náboženskou představu o místě a významu utrpení v lidském životě. Tuto tehdy obecně přijímanou představu lze shrnout asi takto: S utrpením se nedá nic dělat, neboť je z Božího dopuštění či dokonce je Božím trestem. Evangelisté tím, že ukazují Ježíše, jak uzdravuje nemocné, jak odstraňuje utrpení, jasně říkají, že Ježíš tuto tehdy (opravdu jen tehdy?) obecně uznávanou představu o úzké provázanosti viny a utrpení nesdílí. Odmítá souhlasit s tím, že utrpení je od Boha, že se s ním nedá nic dělat! A ti čtyři muži se tolik namáhají právě proto, že se ani oni nechtějí s touto představou smířit, neztotožňují se s ní. Proto tak odhodlaně nesou ochrnutého na lehátku k Ježíšovi. Nic je nezastaví, ani dav, ani bezohlední jedinci, ani výška domu, ani pevnost zdí, ani hloubka, nic je nedokáže odloučit od přesvědčení, že tam v domě je ten, který může pomoci, má moc odstranit utrpení z lidského života. Oni nenesou na ramenech jen ochrnutého, oni vědomě a s plným nasazením nesou na svých ramenech břemeno odpovědnosti za bližního. Jsou to příbuzní, sousedé, přátelé? To není důležité. Důležité je, že jsou jeho bližními - jsou mu opravdu nejblíže tím, že jim na něm záleží. Jeho trápení je jejich starostí, a proto odmítají před lidskou nouzí rezignovat.

A toto jejich počínání, ono manifestační nesdílení obecné představy o utrpení jako trestu za hřích označuje Ježíš jako víru. "Když Ježíš viděl jejich víru". Taková víra se nezastavuje před žádnou překážkou. Taková víra má fantazii, vynalézavost. Marek to ve svém příběhu podtrhuje zmínkou o rozebrané střeše. Nejde mu ani tak o otázku technické proveditelnosti (proto Mt neuvádí), ale o to, co se tím vyjadřuje, jde o zvěst. Marek je zde věrný své koncepci, ve které je víra naplněna jistým napětím. Představuje víru jako paradox - jakési "a přece" - takové „i když se zdá, že to nepůjde“ - jisté „navzdory“, které zmocňuje člověka k tvůrčí a někdy snad i neobvyklé aktivitě. „A přece“, které nenechá člověka složit ruce v klín tam, kde jsme zdánlivě v koncích.

„Když Ježíš viděl jejich víru". My jsme zvyklí tento termín víra užívat spíš v souvislosti s vnitřním nasměrováním člověka – „Věřím, že je Bůh, nebo nevěřím, či spíše věřím, že Bůh není. Věřím někomu, já si věřím, nevěř tomu,… („Víte, paní farářko,“ slýchala jsem velmi často od lidí tzv. na okraji sboru, „já věřím, ale“ - a pak následoval nějaký ten důvod, proč s vírou "nejít na trh", jaksi ji nedosvědčovat v praxi. A teď, i když se víc pohybuji mezi lidmi necírkevními, zase často slýchám - „věřím, že“ - a následují různé teorie). Ale biblická víra, Ježíšem viděná víra není osobním, vnitřním věřením, jakýmsi rozpoložením mysli. Biblická víra je vztahová, aktivuje člověka – ve vztahu k Bohu, ve vztahu k člověku. Už ten starozákonní oddíl, který jsme dnes slyšeli, odkazuje k takovému chápání: „Budeš své vyznání mít v srdci, také viditelně napsané na veřejích svého domu, budeš je vštěpovat svým synům, budeš dodržovat přikázání - ne jiná než Desatera - jediný Bůh a neporušené vztahy lidského společenství. V tomto společenství může tvá víra, Izraeli, dojít naplnění.“ Ne promýšlená, ale žitá víra.

Ježíš zcela v intencích tohoto starozákonního pojetí VIDÍ VÍRU těch čtyř. Nejde o jejich osobní věření, ale o jejich aktivní vztah k ochrnutému. Víra může nabývat mnoha podob a konkrétních projevů tak, jak je mnohotvárný život. A náš příběh přibližuje jeden projev živé víry. Ve vztahu plném zájmu a pomoci – v nesení těch, kteří trpí, kteří potřebují naši pomoc, tam naše víra získává zřetelné obrysy. Může být viděna.

Ježíš říká ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy". Proč ale Ježíš mluví o vině, když jsem řekla, že nesdílel obecnou představu o spojitosti mezi utrpením a vinou? Ježíš o jisté souvislosti ví, ale rozumí jí zcela jinak: ne že když někdo trpí, pak to na něj Bůh seslal jako trest za konkrétní vinu, selhání, hřích, ale: že žádná lidská vina nezůstane bez důsledku – působí utrpení. Někdy je to evidentní, přímé, jindy skryté – ne tak přímočaré (lehkomyslné činy, hromadí se, následky někdo odnese - příroda?) „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ To je Ježíšovo ujištění trpícímu: „Tvé ochrnutí není trest za tvé viny! I pro tebe platí Boží milosrdenství a odpuštění“ – to jsou osvobozující slova, rozvazující, aktivující. Když Ježíš mluví ochrnutému o vinách, nesnaží se mu vysvětlit smysl jeho utrpení, ale nabízí mu novou možnost života. Boží milosrdenství se naplňuje v uzdravení ochrnutého – a když je nyní zdráv, ať jde domů a svým jednáním nerozmnožuje ve světě utrpení.

Velmi mnoho a často se v evangeliích mluví o zdraví a o utrpení. V žádném z těch vyprávění však nenajdeme hlubokomyslné úvahy o smyslu utrpení ani duchovní potěšování trpících. Utrpení jako takové je nesmyslné. K hrůze utrpení právě patří, že nemá logiku, že neexistuje žádné vysvětlení jeho smyslu. Evangelisté nám představují Ježíše jako toho, který utrpení nevysvětluje ani nepodává teologické výklady. Ježíš se staví proti lidské nouzi, utrpení na odpor. Odstraňuje je.

„Když Ježíš viděl jejich víru…“ Postavit se po Ježíšově způsobu k lidské nouzi, k utrpení je jediný správný a smysluplný postoj. Znamená: tam, kde můžeme utrpení odstranit, tam je odstraňme, kde je odstranit nemůžeme, pokusme se je zmenšit. A kde je nemůžeme odstranit ani zmenšit, tam snad můžeme nabídnout alespoň kus poctivé lidské blízkosti a tiše je spolu nést. Ježíšovo přitakání akci čtyř mužů nám jasně ukazuje směr – chce to někdy vynalézavost, možná i nevšední řešení, někdy i odvahu jít za obecně uznávané představy a praktiky. Stává-li se nouze druhého mou starostí, pak musím,mohu v onom markovském „a přece“ víry najít to nejlepší řešení, jak pomoci.

A chceme-li mluvit o své víře, pamatujme, že víra se zviditelňuje, získává zřetelné obrysy, dochází svého naplnění v postojích vůči druhým, ve vztazích, v pomoci tam, kde je toho třeba, v nesení těch, kteří jsou odkázání na pomoc druhých, na naši pomoc.