Řády a chudoba Když už jsme v tomto čísle nakousli téma Českých bratří, nedá mi, abychom se na ně nepodívali ještě jednou, a to trochu z jiné strany, tentokrát ani ne tolik k zábavě, jako spíše k poučení. V třicátých letech 17. století stále ještě reformovaná emigrace doufala ve zvrat pořádků. Toto doufání bylo podpořeno v letech 1631 a 1632 také tím, že se v třicetileté válce naklonilo štěstí k evangelíkům a Praha byla v saských rukou. Tehdy píše čerstvě zvolený senior Jednoty bratří českých řádky určené snad pro synod. Zabývá se v nich mimo jiné také přemýšlením o zachování a rozšíření Jednoty a o důvodech, pro které Jednota nerostla tak, jak by mohla. Jako jednu z překážek růstu Jednoty vidí chudobu. Chudobu, která bránila rozvoji škol, existenční jistotě učitelů a skrze to i růstu Jednoty. Dále se ve stejném spise zabývá Komenský úctou členů Jednoty k řádům této církve. Reakce na toto oslabení je zde vyjádřena takto: „Nad čímž pobožnější vzdychali, někteří pak (víme osoby) žertíky z toho strojili, že kdo by prý řekl, že Bratří nemají řádů, nepravdu by pravil; ale kdo by řekl, že jich ostříhají, klamal by.“ I když po pravdě řečeno, toto se spíš váže k celkové zbožnosti a uvolnění mravů nežli pouze k chudobě. Jak to tak vypadá, řešili Bratří před těmi bezmála čtyřmi sty lety podobné problémy, které před námi leží dnes. I jim bylo jasné, že k tomu, aby Jednota bratří českých v Čechách i jinde prospívala, je potřeba, aby byla – jak se tehdy říkalo – opatřena. Dneska bychom řekli spíše zajištěna. Ještě jednodušeji řečeno – k zajištění provozu církve tehdy i dnes je třeba peněz. Protože dnes již není pánů typu Petra Voka, Václava Budovce, Arnošta Krajíře nebo Karla Staršího ze Žerotína, kteří tehdy dávali, pomáháme si sami. Teď se trochu „oslím můstkem“ dostáváme k řádům. Aby se nestalo to, nad čím si Komenský takto posteskl: „Ku příkladu zavolali byli M. Ezroma Rudingera do Evančic, aby Jednotě mládence cvičil bez vysílání jich tak nákladného do cizích škol. I svolili páni každoročně na něj dávati plat (jakž v Historiích Moravských zapsáno), a to některý rok potrvalo (ne bez patrného užitku). Ale když se pánům dávati stesklo, Ezrom puštěn zase.“ Máme v našich řádech napsáno, proč a jak by se mělo dávati. Píše se tam toto: „Hospodaření církve spočívá na dobrovolné obětavosti jejich členů. Jejich ochota pečovat o hmotné potřeby církve je jedním z projevů živé víry a vztahu ke sboru a církvi.“ Výše daru ponechána na úvaze každého jednoho z nás, pouze doporučeno dávat 5% z ročního příjmu. To jsou slova na stránkách Hroznu již mnohokrát omletá, přesto stále dávají prostor k zamyšlení nad tím, jak bratří z jednoty českobratrských evangelíků v jednadvacátém věku řády ostříhají. Nemusíme se naštěstí bát toho, že by náš sbor byl finančně nesoběstačný – to se v nejbližší době díky výnosům ze sborového domu nestane. Je také pravdou, že průměrný roční dar (salár) roste, za což bych rád poděkoval jménem staršovstva všem, kteří si ze svého ve prospěch sboru oddělují. Všem pánům i paním vinohradským bych pak rád napsal, aby se jim dávati nestesklo, neb jak psáno výše, je ochota o hmotné potřeby pečovat důležitá věc. Matěj Cháb |
číslo 88, červenec-srpen 2008 Obsah Když Ježíš viděl jejich víruOtevření ven je prospěšné a zdravé Obrázky z výletu za Českými bratry Řády a chudoba Co mi dávají bohoslužby? Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |