Co mi dávají bohoslužby?

Při poslední rodinné neděli měl na toto téma hovořit bratr profesor Filipi. Nakonec nešlo o přednášku - spíše o rozhovory ve skupinkách na téma kázání, modlitba, písně apod. Shodou okolností se mnozí z nás (včetně mě) této sborové neděle neúčastnili. Otázky i odpovědi jsou však zajímavé, a proto se k nim na stránkách Hroznu vracíme. Pro naši kazatelku i pro staršovstvo by jistě bylo zajímavé a důležité, kdyby se o této tématice rozvinula větší diskuse. Jistěže vedení bohoslužeb do značné míry určuje kazatel sboru, jeho spiritualita, jeho osobní spočívání v tom, jak bohoslužby vypadají. Příliš jinak to asi ani být nemůže - má-li něco sdělovat, musí sám cítit, že se k pořadu i průběhu bohoslužeb může přiznat a ztotožnit se s ním (nejde asi každou neděli předstupovat před farníky s tím, že mi něco na bohoslužbách opravdu nepřekonatelně vadí). Jistě ale i účastníci bohoslužeb mohou mít na věc svůj názor - což ukázala i nedávná anketa o VP, která se setkala s poměrně velkou vstřícností při vyplňování i s poměrně vyhraněně převažujícím názorem. Pro mě osobně to bylo překvapení - možná že stojí za to o těch věcech více mluvit. Obvykle to děláme v osobních rozhovorech a ve skupinkách přátel - pokud by však stránky Hroznu mohly sloužit k diskusi na toto téma, jistě se na nás Pán Bůh ani sestra kazatelka nebudou zlobit.

Otázky psané kurzívou předložil bratr profesor k diskusi - reakce pod nimi nejsou vždy přímými odpověďmi na ně, ale spíše volnými úvahami na dané téma.

Kázání

Co očekávám od kázání?
Poučení, povzbuzení? Vyjádření k aktuálnímotázkám (i veřejným - proč ano, proč ne)?
Čekám, že kazatel/ka je především expert na výklad Bible, kterým já nejsem, nebo také pastýř/ka, který/á umí citlivě vstoupit do zápasů víry svých posluchačů a oslovit je Božím slovem? Nebo obojí?
Uvítal bych předem znát text (téma) kázání, abych se na ně mohl připravit?
Jiná doporučení pro naši kazatelku?

Odpovědi:

Povzbuzení, poučení, rady do způsobu života

Co všechno neznám a toužím se o bibli dozvědět

Když v neděli z nějakého důvodu nejdu na bohoslužby, den je prázdný.

Cítíme velkou vděčnost za to, že máme kam jít, koho slyšet, čemu věřit, z čeho se radovat, co trpělivě vydržet.

Modlitby

Odpovědi:

Modlitby by měly být připravené (aby nevyzněly ploše, nevyšuměly).

Na jejich délce nezáleží.

Modlitba by měla mít logiku, výstižnost.

Je k ní potřeba vedení Duchem svatým.

Je dobré mít i při bohoslužbách tiché chvíle, soustředění na krátké osobní přímluvy.

Nemělo by být vyznávání hříchů konkrétnější (chvíle ticha pro osobní vyznání hříchů)?

Někdy nám chybí chvály (jen prosíme).

Písně

Odpovědi:

Starší lidé by rádi zpívali písně z mládí - zdají se důstojnější, obsah jde do hloubky.

Máme rádi písně z Dodatku.

Líbí se mi starokřesťanské melodie.

Když je těžká melodie, člověk se hůře soustředí na slova.

Rád se učím nové písně.

Závěrečná píseň by měla být jásavá.

Možná by se služba mohla informovat, na co se bude kázat, a nabídnout písničku, která by se hodila.

Ostatní prvky

Odpovědi:

Nechybí nám pozdrav pokoje při VP?

Liturgické prvky při bohoslužbách se příliš nelíbí - máme pocit, že je to katolické, cizí, máme strach z formalismu, není to naše tradice, máme pocit, že je to tak trochu na povel a „stádem“, chybí spontánnost.

Snad by se při ohláškách mohlo oznámit, že je třeba navštěvovat lidi.

A na závěr ještě první příspěvek do diskuse - mě osobně hodně oslovil nápad, aby při VP byl dán prostor pro tichou chvíli, v níž by člověk mohl vyznat své konkrétní hříchy a na Večeři Páně se připravit, pokud již to nestihl udělat dříve. Nejde přece o nějakou všeobecnou, nejasnou milost, v níž se snadno se svými hříchy schováme, aniž bychom je museli vůbec pojmenovat (Pane, všichni jsme zhřešili a Ty jsi hodný, že nám to odpouštíš). Jde přece o milost drahou, danou konkrétně nám (zhřešil jsem v tom a v tom, selhal jsem tady a tam, sám si nepomohu, prosím odpusť mi a pomoz mi již neselhávat). Otázka konkrétnosti mě ostatně trochu trápí i při přípravě presbyterských přímluvných modliteb pro bohoslužby - myslím, že když se za někoho přimlouváme, máme věřit, že jeho situace se skutečně může změnit, že Pán Bůh nás slyší a má moc zasáhnout. A asi ten Boží zásah máme i trochu vyhlížet, ne se jen pomodlit, odejít a zapomenout, že jsme Pána Boha za někoho či něco prosili. Nemá přece smysl jen odříkávat bezzubé všeobecné modlitby (ať je všude mír, ať se všichni mají rádi, ať se všichni nemocní uzdraví), v jejichž splnění ani sami nevěříme, protože v tomto případě jsou nad naše chápání světa, v němž žijeme. Snad jednou, v Božím králosvtví. Je však velmi těžké najít hranici, jak se modlit konkrétně, a přitom nevyslovit určitá jména. Obvykle se snažím modlit za určité skupiny lidí a věřit, že každý z účastníků bohoslužeb ví o někom, koho se to může týkat, a může si tedy tuto modlitbu nějakým způsobem přivlastnit a zkonkrétnit. Někdy se však konkrétní jména derou sama na jazyk - víme však, zda by to konkrétním lidem nebylo spíše nepříjemné?

Jana Šarounová