Zdroje duchovní síly 2. část

Petr Jankovský

Velitel nás slušně požádal, abychom vyhověli jeho prosbě a nastoupili již ten den do práce, aby byly prázdné vagóny naplněny a vlak mohl být vypraven do místa jeho určení. Slíbil nám, že nám vydá polovinu našich biblí, které nám byly zabaveny. Ač jsme kvůli tomu museli pracovat v prodloužené směně až do večera, vyhověli jsme jeho prosbě, neboť byl zatím jediným velitelem, který způsobil, že jsme se nemuseli bát jeho ran a týrání.

Například nám dovolil, abychom se ve volném čase mohli se strážci projít v nejbližším okolí do určité vzdálenosti, vidět stromy a trávu. Pouze ten, kdo dlouhé týdny a měsíce byl zavřen jen v cele a neměl vůbec možnost být alespoň chvíli ve styku s živou přírodou, dovede pochopit, co to pro nás znamenalo.

Zcela jiný způsob jednání nás však zanedlouho čekal v jáchymovsk6m okolí, do něhož jsme se za několik dní dostali. Vězeňský autobus nás rozvezl do několika uranových dolů,

v jejichž blízkosti byly postaveny dřevěné baráky. Do každého se vešlo 200 vězňů. Tam nad životem a smrti rozhodovali ne velitelé, ale pověstní náčelníci.

Já jsem se svými přáteli, rovněž odpírači vojenské služby, jedním Mad'arem a jedním Slovákem, dostal do dolu se jménem Rovnost, kde vládl nad životem a smrtí nesmírnou krutosti proslulý náčelník. Protože jsme ihned po příjezdu měli sfárat do dolu, abychom pro vojenské účely kopali uran a  tuto práci jsme odmítli vykonávat, ještě ten den nás podrobil tak krutému mučení, že byla otázka, zda je vůbec možné za těchto okolností přežít. Každý z nás tří, v jiném koutě rozlehlého prostranství, kde stálo 10 dřevěných baráků s celkem dvěma tisíci politickými vězni, jsme chodili ustavičně sem a tam v určeném úseku poblíž ostnatého drátu nabitého elektrickým proudem za stálého dohledu strážného, který nás sledoval z pětimetrové dřevěné věže, kde seděl v zateplené kukani. Když jsme se vyčerpáním zhroutili a leželi bez hnutí na zemi, telefonoval ihned veliteli, který poslal službu, aby nás odvlekli do jeho kanceláře, kde nám lil na bezvládná těla tolik vody, že jí byla zakryta celá podlaha. Když jsme procitli z mdloby, vrhl se na nás náčelník se svými pomocníky. Bili nás hlava nehlava, a tím, co jim přišlo první do ruky. Pak, úplně mokré, nás znovu zavedli zpět a přinutili k chození. S četnými omrzlinami na rukou a nohou, bez pokrývky na hlavě, oholené břitvou do hola, jsme se ploužili podél drátěného plotu, každý zcela sám, skoro deset dní, které byly přerušovány jen krátkou pauzou v místnosti náčelníka, kde nás čekalo nemenší utrpení, než jaké jsme prožívali venku.

Když ostatní vězni viděli, jak se s námi zachází a co se děje, občas se jim podařilo nám hodit v papíru kus chleba, neboť věděli, že nedostáváme vůbec nic jíst. Tím ovšem dávali svůj život všanc, neboť strážný, sedící ve věži, měl nabito a dovoleno používat zbraně. Vroucí dík za jejich podporu — chleba.

Všichni tři jsme v této trýznivé zkoušce, kterou si pro nás náčelník připravil, aby nás donutil kopat uran, obstáli. Postupně nás zaměstnal pak jinými pracemi, které jsme byli ochotni vykonávat na povrchu a zvlášť v prostoru lágru. I to však pro nás bylo velkým utrpením, neboť jsme se s nim museli častěji setkávat a on si na nás stále vyléval svůj hněv, že jsme ho odmítli zdravit ponižujícím způsobem. Je na pováženou, že mu jeho nadřízení dovolili drastický způsob trestání, takzvanými zkouškami. Tato zkouška spočívala ve vydání vězně napospas mrazu, větru a sněžení a mohla způsobit, zvláště starším vězňům, kteří ji museli podstoupit, zápal plic a rychlou smrt. Tuto svoji metodu nepoužíval jen v případě "odpíračů", ale vůči všem - i nemocným. Od jeho dalšího mučení nás zachránila amnestie, kterou vyhlásil na jaře v roce 1953 nový prezident Antonín Zápotocký, když nastoupil po svém krvavém předchůdci. Zdálo se, že se začíná pomalu, ale jistě blýskat na lepší časy a návrat k minulosti již nebude možný.