Vinohradský sbor ČCE

O vizitacích, Praze a seniorátu

Rozhovor s Romanem Mazurem

foto: roman

Nedávno proběhla v našem sboru vizitace, vizitujícím jsi byl ty, jakožto senior Pražského seniorátu. Časopis Hrozen asi není pravým prostorem pro to, abychom probírali výsledky této vizitace nebo tvoje dojmy z našeho sboru. Zajímalo by mě však na obecné rovině, kolik takových vizitací už jsi absolvoval a jak se ty, původně „Nepražák

, v pražských sborech vůbec cítíš.“ Každý pražský seniorátní výbor (tedy vlastně „staršovstvo“ pražského evangelického kraje) by měl za 6 let svého mandátu při vizitacích navštívit všech svých 31 sborů. Vzhledem k tomu, že vizitaci vede vždy jeden z farářů z výboru a jsme tam takoví celkem tři, konám každý rok 2–3 vizitace. Většinou jde o vizitace pravidelné – podle dlouhodobého plánu. Někdy se konají také výjimečné vizitace, obvykle při větších problémech v dotyčném sboru.

Vzhledem k tomu, že jsme nyní začali čtvrtý rok svého funkčního období, laskavý čtenář se společně se mnou snadno dopočítá necelých deseti vizitací, které jsem doposud absolvoval.

Pocházím sice z města Český Těšín, které je oproti Praze maličké, tamější sbor je ovšem díky dobře zakořeněné slezské evangelické tradici větší než kterýkoli pražský. Ostravský sbor, druhý mně důvěrně známý, byl sice menší než těšínský, ale zase životní styl v Ostravě je s tím pražským jako přes kopírák. Ve svém libeňském sboru a ve většině navštívených pražských sborů jsem se proto téměř vždy cítil rychle jako doma.

Jak jsi teoreticky na vizitace a rozhovory při nich připraven? Skoro bych řekla, že by to vyžadovalo nějaký výcvik, např. supervizorský.

Nic speciálního před tím, než začneme vizitace konat, neabsolvujeme. Spoléhá se zřejmě na sociální a pastýřskou inteligenci vedoucího vizitace, případně na to, co si sám doplní na kurzech nebo četbou pastorační, psychologické nebo manažerské literatury. V tomto smyslu mohu samozřej- mě hodnotit jen situace, kdy jsem byl sám členem vizitovaného sboru (v Ostravě i v Libni). V obou případech pro nás byly tamější vizitace povzbuzujícími setkáními s našimi církevními vedoucími – pastýři.

Uměl bys obecně formulovat, co je v pražských sborech výhodou a co naopak může být negativní, třeba i pro faráře, kteří na pražské sbory přicházejí?

Ohromnou výhodou pražských sborů je neustálý příliv evangelických mládežníků a třicátníků, kteří studují a pracují v Praze, ač pocházejí třeba ze Slezska nebo z jižních Čech. V tomto kontextu pražské sbory zbytku republiky mnoho dluží. Ve sborech ve větších městech, nejen v Praze, je také obvykle k nalezení větší míra angažovanosti laiků na práci a vedení sboru. S menší mírou pravděpodobnosti tam najdete typický Ein–Mann–System, kdy se všechno dělá podle toho, jak pan farář řekne. Lidé jsou zvyklí více se angažovat ve školách svých dětí, v bytových družstvech, neziskových organizacích a také jsou méně loajální k různým autoritám ve svém okolí. Podobně se pak logicky projevují i ve svých sborech. Pro vzájemnou spolupráci je to sice náročnější, ale jedině správné. Konečně se tak prakticky naplňuje teorie všeobecného kněžství věřících, kterou sice protestantismus zná již několik staletí, ale doposud ji příliš nepraktikoval. Jak jsem však už naznačil výše, celkové klima pražských sborů je stejné jako ve všech větších městech Česka. Zásadně odlišné pražské sbory podle mě nejsou.

V našem sboru vnímám docela malou motivaci k účasti na seniorátních akcích. Ve sboru se toho děje tolik, že skoro každý najde aktivitu, které se rád účastní nebo na které se sám podílí, málokdo už také vyšetří čas ještě na seniorátní družení. Vyrostla jsem v Poděbradském seniorátu, kde jsme setkávání na úrovni seniorátu potřebovali a oceňovali, v Praze je to trochu jinak. V čem vidíš přednosti takových setkávání i pro velké sbory?

Mám-li být zcela upřímný, členům větších sborů se nedivím, že se neúčastní tolik jako členové z menších sborů. Je to vlastně ideální, když je sbor natolik silný, že svými aktivitami pokryje všechny generační nebo zájmové skupiny, a další sbory příliš často nepotřebuje. Na těch, kdo pořádají větší, např. seniorátní akce je pak to, aby uspořádali tak zajímavá setkání, aby i členové větších sborů měli chuť na ně vyrazit, ať už kvůli hostům nebo kvůli atmosféře.

Vím, že Pražský seniorát není jen Praha. Nejsou mimopražské sbory někdy Prahou trochu „převálcovány

? “ Nemám vůbec ten dojem. Naopak doufám, že cítí podporu Pražanů velmi znatelně, především v hospodářských záležitostech a mají tak, oproti sborům v jiných seniorátech, určitou výhodu.

Ve tvém sboru (Libeň) usilujete o aktivní misijní vyzařování sboru do okolí. Asi by to potřebovalo více prostoru, ale přece: co konkrétně děláte, jak se to daří a jak jsi sbor v tomto směru vedl – nenarazil jsi na odpor, že něco takového není evangelické tradici vlastní?

V maximálně zkratce řečeno se lidem, kteří hledají svou duchovní cestu, pokoušíme nabídnout vždy další krůček směrem k bohatství křesťanské víry, naděje a lásky. Máš vůči křesťanům předsudky? Pak nám stačí, když si všimneš, že jsme fajn lidi. Ptáš se po obsahu víry? Pak se ti pokusíme vhodnou formou (třeba na webu) předat právě tu část křesťanského bohatství, která by tě ve tvé situaci mohla zaujmout. Jsi na pokraji životního rozhodnutí pro cestu víry? Pak ti nabídneme vhodnou formu dalšího kroku – Úvod do křesťanství nebo předkřestní přípravu… Žádný odpor jsem na této cestě nepocítil. Jednak ji hledáme společně se staršovstvem i s celým sborem. A také proto, že si praktikující evangelík obvykle velmi dobře uvědomuje, jaké bohatství ve víře v Boha má, a že je ho dost i pro dosud nevěřící. Pak vlastně stačí, když farář a staršovstvo nabídnou svým členům vhodné formy podílu na misijních aktivitách sboru, a členové vezmou věc otevřenosti společenství velmi rychle za svou…

A na závěr možná ještě něco o tobě, tvé rodině, o sborech, ve kterých jsi působil předtím.

Narodil jsem se v roce 1974 v Českém Těšíně do naprosto běžné, tedy nekřesťanské české rodiny. Příklon ke křesťanské víře jsem prožil až v časech dospívání pod vlivem aktivní skupiny českotěšínské evangelické mládeže. Vystudoval jsem matematické gymnázium v Bílovci (1988 – 1992), evangelickou Biblickou a misijní školu v Hradci Králové (1992 – 1994) a Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (1998 – 2004, dálkově). Jako jáhen a farář jsem působil dříve v Ostravě (1996 – 2006), kde jsem se věnoval nejvíce křesťanské práci s dětmi a s mládeží. Mám ženu Aničku a tři děti: Janu (17), Davida (15) a Magdalénu (7). Moje žena je sekretářkou v neziskovce (na půl úvazku), pečlivou a hodnou vedoucí naší domácnosti, krásnou manželkou, a vzornou paní farářovou:–).

Ptala se Jana Šarounová

číslo 132, prosinec 2012
předchozí   další

Obsah

Adventní výhledy
O vizitacích, Praze a seniorátu
Konfirmace
Malé rozhovory s účastnicemi večera adventních věnců
Konfirmace II.
Adventní trh
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).