Vinohradský sbor ČCE

Vzpomínka na Jaromíra Strádala

17. 4. 2017 zemřel ve věku 87 let bratr farář Jaromír Strádal, který krátce působil se svou paní i v našem sboru. Jeho vnučky Gabriela Strádalová a Tereza Pokorná sepsaly s pomocí celé rodiny vzpomínku, kterou pronesly při pohřebním shromáždění 22.4.2017 v Hronově a nám ji daly pro Hrozen k dispozici.

foto: stradal

Dětství a mládí

Náš dědeček Jaromír Strádal se narodil 8. dubna 1930 na Slovensku, v Brezně nad Hronom. Při křtu dostal dvě jména: Jaromír Emil. Jeho maminka byla Slovenka, tatínek byl Čech, který přišel na Slovensko jako Sokol v roce 1919. Do roku 1939 žila jejich rodina (děda měl ještě o 4 roky starší sestru Ludmilu) v Brezně v jednom domě s maminčinými rodiči. Často nám vyprávěl o svém slovenském dědovi Janovi, kterého měl rád a moc si ho vážil. „Starý otěc“ – jak mu říkal, bral vnoučka s sebou ke každé práci: Udělal mu malou kosu a malé hrábě a chodili spolu kosit trávu, bral ho na salaš ke stříhání ovcí a výrobě ovčího sýra a volal ho jeho druhým jménem: „Emilko!“ V sobotu večer zpívali písně ze zpěvníku Tranoscius a v neděli ráno, svátečně oblečeni, kráčeli starý otec s Emilkom ruku v ruce do kostela. S pohnutím se pak k této vzpomínce vracel, když po letech, sám již ve věku starého otca, vedl se za ruku s nejmladším vnoučkem na ranní pobožnost do kostela.

Když v roce 1939 vznikl Slovenský štát a vyhlásil: „Česi von!“ – musel dědečkův otec do 24 hodin opustit Slovensko. Odešel do Humpolce, kam se za ním později rodina přistěhovala. Tam se mu po válce narodil o 16 let mladší bratr Vladimír.

V Humpolci náš děda, s nímž se dnes loučíme, dokončil obecnou školu a pokračoval na osmiletém reálném gymnáziu. V humpoleckém evangelickém sboru tehdy působil bratr farář Rudolf Šimša, děda na něho rád vzpomínal. Latině jej na gymnáziu učil opat želivského kláštera Vít Tajovský. Když se spolu po létech potkali, řekl mu: „Mirečku, ty jediný z mých studentů v tvé třídě jsi šel studovat teologii – to jsem rád,“ a objal ho. Na to dědeček vzpomínal se slzami v očích.

Náš dědeček byl odmalička spolu s celou svou rodinou Sokol – cvičil výborně gymnastiku jako žák a dorostenec; později byl vedoucím na sokolských táborech. V Humpolci v sokolovně hrál také loutkové divadlo a staral se o sokolskou knihovnu. Za Humpolec hrál také házenou, hokej a fotbal. I v Praze v době studií na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě dál sportoval. A to i za fakultu. Bratr profesor Jan Milíč Lochmann ve své knize „Oč mi v životě šlo“ (str. 36) vzpomíná na jedno fotbalové utkání takto:
„A jedna scéna se mnou jde i po létech, jakoby ve snu. Hrajeme se značně silnějším soupeřem, ale nedáme se. Útočíme po levém křídle, naše opora, Mirek Strádal, se probíjí vpřed, centruje na hranici trestného území, ten centr mi padá přímo na nohu, střílím – a vedeme 1:0 !!!“

Cvičit do tělocvičny a hrát volejbal chodil dědeček i v dalších svých působištích v Bruntále a v Hronově, kde byl dokonce zvolen starostou místního Sokola. A právě mezi Sokoly měl řadu dobrých přátel až do konce svého života.

Teologii studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze v letech 1949 – 1953. Velmi si vážil tehdejšího děkana fakulty br. profesora J. L. Hromádky. O společném životě studentů v Husově bohosloveckém semináři v Jirchářích říkával, že to byla dobrá příprava na službu ve sboru: Společné ranní a večerní pobožnosti, zpěv žalmů doprovázený na harmonium vždy některým studentem či studentkou, společné stolování v jídelně, které vždy začínal spirituál nebo prefekt modlitbou. Rád také vzpomínal na společné lyžování v Krkonoších, na volejbal na Albertově v Praze a na letní brigády evangelické mládeže v Jeseníkách.

Po ukončení fakulty musel náš dědeček narukovat. Dostal se k PTP (Pomocný technický prapor), k tzv.„černým“. Byl rád, že nemusí být u zbraní. Na vojně se vyučil zedníkem a to se mu pak na sborech při různém budování hodilo. Nejdéle „vojákoval“ v Květné u Poličky. V Poličce stavěli sídliště za evangelickým kostelem. Jeho velitel jej také pověřil, aby učil číst a psát negramotné spoluvojáky. Děda si všiml, že všichni umí na něco hrát a zpívat, podařilo se mu z nich vytvořit soubor a vyjednat jim, aby mohli pravidelně zkoušet i vystupovat na soutěžích i při jiných příležitostech. Proto byli potom s dědou velcí kamarádi, on jim důvěřoval a oni ho za to měli rádi a nezklamali ho. Nasmáli jsme se vždy, když nám děda vyprávěl různé historky z vojny.

Svatba a první sbor

S naší babičkou Jarmilou, rozenou Kupkovou, se seznámili během studia na fakultě. Svatbu měli 20. ledna 1956 v Praze – na Staroměstské radnici a v kostele U Martina ve zdi. Oddával je jejich učitel a přítel, tehdy docent Jan Milíč Lochman. Babička byla dědovi po celý život oporou a nám vnoučatům každé setkání s nimi připomínalo, jak krásný a láskyplný vztah mohou dva lidé mít po celý život, žijí-li ho s Bohem.

První sbor, na který byl dědeček synodní radou poslán, byl sbor Na rozvoji v Českém Těšíně, protože uměl zpívat a tam se zpívala liturgie. Věděl, že tam bude jen dva roky, než se tamější vikář vrátí z vojny, kam byl náhle povolán. Dědeček rád na Těšín vzpomínal a humorně nám vykládal o jazykových problémech s těšínským nářečím – mluví se tam „po našemu“. Na začátku farářské služby tak mohl poznat život největšího sboru naší církve, s velkým pěveckým sborem, se 120 konfirmandy v jednom ročníku, s vyučováním náboženství na řadě škol v rozsáhlé diaspoře, se sociální prací a mnohým dalším. Děda vzpomínal, jak se mu zatajil dech, když na Boží hod vánoční vystoupil na kazatelnu a spatřil ten plný kostel (1000 míst k sezení)… Přestože tam děda s babičkou byli jen ty dva roky a bylo tam tolik lidí, vznikla tam osobní přátelství, která trvají dodnes.

Bruntál a Hronov

Druhé dědečkovo místo byl Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Bruntále – od roku 1957 do r. 1970. Tam se manželům narodila dcera Daniela a čtyři roky poté Jaromír. Při vzpomínání na Bruntál, pohraniční město, kam se po druhé světové válce přistěhovali lidé z různých míst naší země i z ciziny – reemigranti – dědeček vždy vyslovoval úžas nad mocí Božího slova, které z lidí, dříve si neznámých, vytvářelo sborovou rodinu.

Rády jsme poslouchaly, když děda vyprávěl o práci s mládeží a o brigádách. Krátce po své svatbě vedli s babičkou brigádu evangelické mládeže v lese a na senách na Jizerce. Tam po práci – venku, při svitu měsíce – zpívali tolik písní a kánonů – děda s babičkou nás je také učili. A kolik jen mají až doposud v různých sborech po celé naší církvi přátel – těch tehdejších brigádníků, dnes již také většinou dědečků a babiček. O brigádách evangelické mládeže nám vyprávějí i naši rodičové, kteří když dorostli brigádnického věku, se také účastnili brigád na přestavbách a opravách sborových domů v Hronově, Tisu, Broumově, Náchodě a Rokytníku.

Nejdéle – 26 let – sloužil náš dědeček v tomto hronovském sboru – od roku 1970 do roku 1996. K hronovskému sboru patřily tehdy kazatelské stanice Náchod, Police nad Metují, Machov a Tis. Během působení v Hronově byl také po dvě období zvolen seniorem Královéhradeckého seniorátu.

Děda a lidé okolo

Náš dědeček byl po léta čestným dárcem krve – obdivovaly jsme jeho Janského plakety (do zlaté mu chyběly dva odběry… – v roce 1993 totiž podstoupil operaci srdce, kvůli které dále nemohl krev darovat). Vždy měl blízko k lidem, kteří měli z různých důvodů život těžký, i k těm, kteří byli na okraji společnosti… Snažil se jim pomáhat a oni ho za to měli rádi.

Po listopadu 1989 byl dědeček jedním ze zakladatelů Evangelického domova Betanie a Střední sociální školy Evangelické akademie v Náchodě. Z jeho podnětu se EA v Náchodě stala integrovanou školou, kde mohli studovat i nevidomí studenti. Zpočátku tam i učil a byl spirituálem. Do Betanie jezdil konat bohoslužby, biblické hodiny a návštěvy, dokud jen pro zdraví mohl.

Přes 30 let pracoval v odboru pro nevidomé a slabozraké, býval na jejich jarních a podzimních setkáních, načítal pro ně teologickou literaturu a s mnohými jej spojovalo až do konce upřímné osobní přátelství.

Děda byl velkým přítelem evangelíků na Lužici. Pravidelně je navštěvoval, jezdil na jejich slavnosti (Církevní dny) – spolu s dalšími členy sboru i studenty Evangelické akademie. A Lužičané přijížděli do Hronova a jejich děti na tábory v Tisu. Každé ráno si je pak s babičkou připomínali čtením Hesel Jednoty bratrské v lužické srbštině.

Po odchodu do důchodu v roce 1996 přijali s babičkou ještě správcování ve sborovém domě v Tisu. Tam byl i pro nás vnoučata pravý „ráj“. V roce 2001 se pak odstěhovali do babiččiných rodných Očelic, kde se zapojili do sboru v Klášteře nad Dědinou.

S naším dědečkem jsme se nikdy nenudili. Měl dar humoru a hravosti, který ho nikdy neopustil. Zažili jsme s ním tolik legrace. Co her a soutěží a hádanek pro nás 6 vnoučat uměl vymyslet… Nesmíme zapomenout na jeho pravidelné ranní rozcvičky, kterých jsme se i my pilně účastnili. Vedl nás k víře a k lásce ke slovu Božímu. Považujeme za výsadu a veliký dar, že jsme vnoučata naší babičky a dědy a modlíme se, abychom v našich životech dokázali předávat dál jejich radostnou víru. Jsme Pánu Bohu moc vděční za příklad jeho života.

číslo 175, duben 2017
předchozí   další

Obsah

Kázání
Překvapeni ránem
Můj život X.
Vzpomínka na Jaromíra Strádala
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).