Výběr z Hroznů  obsah   předchozí  další

Vím, že nejsem sám

Rozhovor s bratrem Vojtěchem Zikmundem

Když jsem si domlouvala rozhovor s čerstvým osmdesátníkem bratrem Vojtěchem Zikmundem, znala jsem některé z jeho životopisných údajů. Lékař i jáhen, presbyter a nějakou dobu kurátor vinohradského sboru, otec sedmi dětí, věrný návštěvník bohoslužeb i biblických hodin. Zajímalo mě, jak člověk na prahu osmdesátky hodnotí to, co prožil — co zůstalo jako důležité a co se časem stalo nepodstatným.

Zikmundovi
Vojtěch a Alena Zikmundovi.

Jak se cítíte na konci osmého desetiletí svého života?

Říkám si, že stárnu od nohou a od hlavy. Horší paměť, roztržitost, občas člověk hledá, jak věci pojmenovat. To ostatní zatím vyhovuje.Vadí mi hlavně ta chůze, ale lidé už si asi zvykli vídat mě s holí.

Patříte k pilířům vinohradského sboru. Jak se vlastně utvářela vaše víra? Byl jste už odmalička vychováván v evangelické rodině?

Byl jsem z rodiny vlažně katolické, maminka byla oddána duchu Masarykově, církev jí byla vzdálená. Tatínek do kostela chodil až v době německé okupace.

Ovlivnil vaši víru nějak také tatínek vaší ženy, profesor Hromádka?

Znali jsme se s nimi již před jejich odjezdem do Ameriky. Věděl jsem, že byli levicově orientovaní, což odpovídalo mému tehdejšímu studentskému přesvědčení. Osobně mě přijali velmi hezky již od začátku, jejich sympatie jsem si velmi vážil. Zvlášť tatínek vzbuzoval přirozený respekt a důvěru. Oba věděli, že přijmout evangelickou víru pro mě není jednoduché. Hodně jsme o tom všem mluvili, zvlášť když jsem později rodině ohlásil svou duchovní krizi, která trvala vlastně skoro 10 roků. Snažil se mě znovu vrátit k poctivému křesťanství, ale já byl tehdy k tomu nějak hluchý.

Za svůj život jste poznal několik sborů. Kolik jich vlastně bylo?

Po svatbě jsme začínali v Liberci, tam jsme strávili asi jen 4 měsíce před mým nástupem na vojnu. Tehdy tam byl pan farář Šuchman. Po návratu z vojny jsem byl poslán jako obvodní lékař do Poniklé nad Jizerou. Poniklá patřila do sboru Křížlice, ale do kostela jsme se dostali jen málokdy, neměli jsme auto a s malými dětmi to bylo těžké. Pak přišlo 5 let v Semilech, sborem v Libštátě. Tehdy jsem už cítil určitou krizi víry — zabýval jsem se intenzívním studiem materialismu, pavlovské fyziologie, zaujal mě socialismus. Zůstával jsem poněkud mimo sbor. Pak jsem se přihlásil jako obvodní lékař do pohraničí — usadili jsme se ve Varnsdorfu. Sborového života se však účastnila vlastně jen Alena s dětmi. Tam byl horlivý kazatel bratr Kotouček, hodiny u nás sedával a hovořil, mluvil o čistě osobní spáse, mě to však tehdy nezasahovalo. Měl jsem tam ale také zajímavé pacienty — jednoho kněze, který byl vězněn 7 let v Jáchymově a vyprávěl mi, co v takové situaci znamená víra. Také mě pozvaly řádové sestry z Charity, mě zaujal jejich styl práce, pokoj, klid, vytrvalé snažení, s jakým učily děti s těžkým postižením, které si druhý den již nic nepamatovaly. Měly velkou lásku a to na mě udělalo dojem. Viděl jsem úctu ke stvoření, k lidskému životu, viděl jsem, že člověk je víc než jen hmota a pouhá pracovní síla. To mě vedlo k tomu, že jsem se začal živě zajímat o studium bible. Přelomem byl pro mě rok 1963, kdy jsem opravdu poznal, že socialismus sám o sobě nemůže vytvořit lidskou společnost, kde by mohla vládnout láska a tolerance

Zikmundovi
Zikmundovi, rok 1953.

Po Varnsdorfu již následoval Vsetín?

Chtěli jsme se tehdy dostat blíž Praze, kde jsme měli rodiče, ale nakonec jsem dostal nabídku pracovat na Vsetíně. V prosinci 1965 jsme se stěhovali. Přišel jsem tam už jako evangelík s vědomím, co mi chybí a co se musím naučit poznat. Zvolili jsme horní sbor, reformovaný, živější, než byl tehdy dolní sbor. Bratr farář Emil Ženatý i celý sbor nás přijali velmi mile. Teprve tam se dá hovořit o našem plném rodinném životě ve sboru. Na Vsetíně jsme prožili 25 let. Stal jsem se tam presbyterem, i když dle mého názoru byla škoda, že Alena tuto práci jako matka tolika dětí nemohla zvládat, asi by tu funkci zastávala lépe. Sžil jsem se s místními lidmi, poznal jsem i katolické rodiny, protože jsem byl jediný věřící lékař na Vsetíně. Odpolední hodiny jsem hodně věnoval návštěvám v rodinách, což bylo pro mě jako lékaře velmi cenné. Měl jsem také možnost poznávat hloubky lidské duše, zvláště tam, kde se blížil konec života. Vždycky znova jsem se přesvědčoval o tom, co znamená věřit, že člověk není sám, že má ke komu se vracet. Byl to velký rozdíl, když jsem viděl umírat lidi, kteří věřili, a ty, kdo víru neznali.

Pokud vím, po 25 letech na Vsetíně jste se pustil ještě do jiné služby, než byla ta lékařská...

Tehdy se náš Martin rozhodoval studovat teologii a to byl jistý impulz i pro mě. Podnítilo to mou touhu porozumět těmto věcem a začal jsem studovat v kurzu laických kazatelů. Bylo mi 64 let a šel jsem do důchodu, protože na mé místo již čekala mladá lékařka. Po absolvování kurzu a složení zkoušek jsem dostal možnost pracovat jako jáhen ve Vizovicích. Nakonec mé působení tam trvalo 4 roky. Vizovice jako sbor byly velmi prosté, jednoduché. Byli tam spíše začátečníci ve víře, pro mě to bylo příjemné, sbor byl tvárný, pracovalo se mi tam velmi dobře. Za těžiště své práce jsem pokládal návštěvy.

To byla jistě úplně nová zkušenost...

Je to zvláštní takto říci, ale měl jsem jako farář dobrou zkušenost i s pohřby, snad přispěl trochu i nadhled mého věku, v tom jsem měl výhodu před mladými faráři. Dokonce se mi jednou stalo, že si u mě pohřeb zamlouval i katolík. Ekuména tam vůbec fungovala moc hezky.

Do Prahy jste přišli v roce 1993? Vím, že jste se stal brzy kurátorem.

Bratr farář Dus hledal kurátora po Vláďovi Buzkovi, mém zeťovi, ale asi to nebyl šťastný nápad, byl jsem nový a sbor jsem neznal, i když jsem měl zkušenosti z práce na Vsetíně a ve Vizovicích. Nikdo jiný však o tu funkci moc nestál. Myslím, že jsem se spíše pak uplatnil, když jsme hledali nástupce po Mirkovi Dusovi, tehdy jsme s Martou Kadlecovou a Pavlem Coufalem objížděli sbory, některým farářům jsem psal. Když nám pak pomáhali Petr Sláma a Mikuláš Vymětal, měl jsem dobrý pocit, že jsme tvořili pěkný tým. Za volbu Martina farářem však již odpovědnost nenesu.

Jak se cítíte na Vinohradech, po všech těch sborech, kterými jste prošli?

Já se cítím velmi dobře, mně vyhovuje složení sboru, názory, smýšlení, možnost diskusí po bohoslužbách. Pro mě to bylo snadnější než pro Alenu, která byla lidskými pouty více zakořeněna na Vsetíně, dělala tam poslední roky sborovou sestru, pomáhala s dětmi, hodně ve sboru sloužila.

Mluvili jsme o vývoji ve vaší víře. Dá se na závěr nějak shrnout, co vám víra po celý ten pestrý život dávala a dává?

Hlavně vědomí, že nejsem sám, že nás všechny hřeje Boží láska, jen se jí stačí otevřít. Je mi v tom blízká Hromádkova teologie: on si vážil Vánoc, protože Bůh poslal svého syna, aby šel v lidském těle s námi a zakusil na vlastním těle všechno dobré i zlé, kromě hříchu. To je to, čeho si vážím.

Ptala se Jana Šarounová

Vyšlo v Hroznu č. 50, ročník 2005. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech