Jak se žije v Bohemce

Bohemka oslavila v letošním roce sté narozeniny. O cestách bohemských od roku 1905 k dnešku čteme nebo posloucháme u nás na Vinohradech, zejména díky Sašovi Drbalovi a také díky rodině Shvartzových. To považuji za velké privilegium. Cesta, kterou Bohemka a bohemští šli a jdou, není zrovna široká a pohodlná. Je to ale cesta, na které se odehrávají příběhy svědectví víry, které osloví snad každého, kdo jim naslouchá. Milá přítomnost rodiny Shvartzových a Saši Drbala, vinohradských, kteří mají své kořeny v Bohemce, mi tuhle cestu připomíná a zároveň ve mně vzbuzuje zvědavost na to, jak to na Bohemce vypadá dnes. Jak se tam žije. Byl jsem proto moc rád, že jsem mohl strávit sobotní podvečer u Shvartzů, kde jsem si se sestrou Věrou Shvartzovou, jejím mužem, bratrem Ludvíkem Shvartzem (skrývajícími se v rozhovoru pod zkratkami VS a LS) a také s přišedším bratrem Sašou Drbalem (SD) povídal o bohemské přítomnosti.

Jak dlouho se jede do Bohemky?

VS: Tady odsud z Korunní před domek mojí maminky Amalie Andršové, je to přesně patnáct set kilometrů. Když jsme tam naposled jeli, vzdálenost jsme měřili a vyšlo to úplně přesně. Jede se tam dvacet čtyři hodin.

Kolik žije v Bohemce lidí?

VS: Žije tam asi 400, 450 lidí

SD: Nevím, asi 200 stavení je tam dneska. Bohemka je ale kosmopolitní — napočítali jsme tam 13 národností. Dorozumívací řečí je čeština.

VS: Bohemština, na Bohemce se mluví bohemsky.

SD: Základem je opravdu kraličtina, čeština se tu udržovala podle Bible.

VS: Řeč je hodně česká, třeba na Veselynivce se už bohemštinou nemluví, mají tam svůj dialekt, bližší ruštině. Sklenička se bohemsky řekne sklenka, ale na Veselynivce už pijete se stakanu. U nás se čeština držela hodně i přes knížky, hlavně pohádkové. Já jsem ze čtyř dětí a jediná jsem víc četla, takže když přijela návštěva z Prahy a bylo potřeba ji provázet, dělala jsem to já.

A jak se čeština dneska udržuje?

SD: Na Bohemce byla do roku 1938 česká škola, takže tam i dnes žije hodně lidí, co se česky učilo.

VS: A dneska je to také tak — asi od 1. září 1991 se na škole učí čeština, paní učitelky byly studovat v Čechách, v Dobrušce. A učí se tam tak teď všechny děti, ať už jsou z českých nebo jiných rodin. Jsi Ukrajinec a žiješ v Bohemce — děti se ve škole budou učit česky.

Kolik tam žije mladých lidí a dětí?

VS:Teď tam mají celkem hodně mládeže a dětí. Po ekonomickém „krachu“ na Ukrajině (to byla doba, kdy přišlo také dost Ukrajinců pracovat sem do Čech) se na vesnici přistěhovalo dost mladých lidí. Ve městě neměli z čeho žít, tak se vraceli. Na vesnici se dá alespoň hospodařit, i když je to dřina. Ona tak okolo 96, 97 roku byla opravdu bída. To i děti chodily prosit o chleba. Ale po roce 2 000 se vrátilo dost mladých rodin.

SD: Ano, děti chodily pro domech prosit o chleba, to se od toho pověstného hladu v třicátých letech do té doby nestalo.

VS: Tak se mladí vrátili a začali hospodařit, mají pár krav, z toho mají mléko pro sebe, dávají je ještě do výkupu, někdo má vepříky, slepice… Můj bratr pěstuje třeba hodně slunečnice, sami si lisují olej. Ale má toho také dost, celý den je na nohou okolo hospodářství, v létě na práci přibírá ještě lidi, které pak večer, když obstará hospodářství, každý den vyplácí. Ten chce peníze, ten zas třeba olej. Tak s tím má práci do noci.

V hospodářství pracuje hodně lidí?

VS: Většina dělá v hospodářství, ale každý na svém, drží si pár zvířat, nebo třeba několik rodin hospodaří spolu.

SD: Dřív hospodařilo družstvo. Družstvo se rozpadlo, oni ho pak předělali na společnost s ručením omezeným, ale i ta před rokem skončila.

VS: Tak dělá každý na svém. Někteří chlapi jezdí do Pervomajska, to je nejbližší město, a tam ještě berou sezónní práce. Jinak si ale každý pro sebe vypěstuje, chleba se peče.

Chleba se peče doma?

VS: No ano, každý. Někteří pečou v troubě ve sporáku, ale mají tam doma pece. Chleba se peče jednou týdně. Pec se roztopí dřevem nebo kirpičem. To jsou takové brikety udělané hlavně z toho, co se vykydá od krav, ještě se to smíchá se slámou. To se dá do forem a usuší. Kirpič hodně hřeje.

SD: Kirpič se dělal z kravského hnoje smíchaného ze slámou. Osobně jsem ho dělal a opravdu dává mnoho tepla.

LS: Oni už vědí, jakou má mít pec teplotu. Když se roztopí, strčí tam ruku: pokud ji v peci neudrží, tak by se chleba spálil, když ji tam udrží dlouho, nedopekl by se…

VS: Pečou se velké bochníky, jeden má přes tři a půl kila.

Jaké jsou na Bohemce radosti?

VS: Dělají tam koncerty, pravidelně, některé zařizuje centrum humanitární pomoci — 21. června 2001 tam zpívala paní Henychová. Drží se hodně české tradice. Schází se folklórní spolek, zpívají spolu..

SD: Folklórní spolek tam je. Do poloviny sedmdesátých let dvacátého století tu byla i dechovka.

VS: Pak je i dětský spolek, dospělí se schází a hrají spolu divadlo. Já jsem také dřív hrála a vlastně jsme se při tom víc seznámili s Ludvíkem.

LS: Začali jsem ve hře a v životě nám to pořád drží.

VS: Pak se hodně společně slaví. Na pořádání slavností je tam opravdu moc pěkný park. Koncerty jsou vždycky na svátky. Takové největší svátky jsou Vánoce (24.-26. prosince), Nový rok (Silvestr), Mezinárodní den žen (8. března), Velikonoce ( ty se oslavují spolu s Ukrajinci podle juliánského kalendáře kvůli zemědělským pracím), Den vítězství (9. května), zelené svátky (Trojice) a nyní také asi budou oslavovat podle ukrajinských zvyků chrámový svátek (20. října — den posvěcení Betlémské kaple). Samozřejmě, že jsou ještě státní svátky Ukrajiny jako Den Nezávislostí (24. srpna) aj..

A jaké mají bohemští starosti?

VS: Život je těžší než tady. Staří lidé mají malý důchod, asi tak 170 hriven na měsíc, to je asi 40 dolarů. Tak si musí také držet pár zvířat. A pro mladší ... Když chtějí, aby děti vychodily školy, musí je hodně podporovat. Když studují ve městě, tak se na neděli vrací a pak si vezou chleba, smetanu (ta není jako v Praze, ale hustá — maže se na chleba), maso, zkrátka jídlo na celý týden. Pak také jezdí o hodně méně autobusy do Mykolajiva, oblastního centra, a i do jiných měst. Každý má teď nějaké auto. Ale jezdí se málo, i když benzín je na Ukrajině pořád o hodně levnější než u nás.

SD: Ale je vidět, že Bohemka začíná být samostatnější. Přemýšlejí, jak si co naplánovat a jak se o sebe postarat. A ještě řekni, Věro, o tom víně.

Na Bohemce jsou vinohrady?

VS: No ano, dřív se pěstovalo opravdu hodně vína, to se dělalo na prodej na trh. Každý v Bohemce má sklípek, tam není jen víno, je také na zeleninu, ale soudek s vínem najdete v každém. My jsme u nás měli 350 keřů.

Jaký je na Bohemce sborový život?

SD: Do roku 1962 se scházel sbor o nedělích v jedné chalupě. Od roku 1962 se vlastně sborový život připomínal jen o pohřbech

VS: V 90 nebo 91 jsme se ale začali znovu scházet. Začla mládež, křtily se děti. V červnu 1995 se začal stavět nový kostel, otevřen byl 20. října 1996. Dneska se už lidé tolik nescházejí v týdnu. V neděli ale chodí pravidelně tak 30 lidí. On pan kazatel Jančík je už také hodně starý, bude mu 80. Sborový život záleží také na tom, jaká je zrovna v ten čas práce s hospodářstvím. V zimě se chodí o hodně víc — to přijíždějí návštěvy, příbuzní.

LS: Ale krásně se v kostele zpívá

SD: Ano, zpívá se ještě ze starých exulantských zpěvníků — z Harfy siónské. A nejen z ní, ale také z EZ (ČCE) a bohemské Nové sbírky

VS: Pěkně se tam zpívá, některé písničky zpívají i čtyřhlasně. To je krása poslouchat.

SD: V Bohemce je zpěvník faráře našeho sboru L.B. Kašpara Písně cestou života (Praha, 1902 a 1904). Ovšem, nyní se nepoužívá. Ještě jsme měli radost z konfirmace, ta se konala v Bohemce na zelené svátky. Zúčastnila se ji také mládež z Veselynivky, Malé Aleksandrovky a Sophienthalu.

Ptal se Matěj Cháb