Víra mne podpírala celý život

Rozhovor se sestrou Olgou Zelenou

Paní Olga Zelená, vdova po faráři Dr. Eugenu Zeleném, členka našeho sboru, žije ve svém dvoupokojovém bytě v Praze 10. Vychovala šest dětí. 12. října oslavila své 91. narozeniny. Při letošní narozeninové návštěvě vznikl tento rozhovor pro časopis Hrozen.

Sestro Zelená, jak vzpomínáte na své dětství a mládí?

Velmi dobře. Měla jsem moc hodné rodiče. Vyrůstala jsem v Lounech v cukrovaru, kde byl tatínek správcem. Maminka byla v domácnosti. Měla jsem bratra, žili jsme velice pěkně. Myslím, že mě rozmazlovali.

Jaké školy jste navštěvovala?

V Krabčicích jsem začala navštěvovat rodinnou školu, v ní jsem pak pokračovala v Praze.

Jsem vyučená švadlena. Měla jsem krátkou praxi a pak jsem už šila pro rodinu. To mně velice pomáhalo, protože jsem všechno dětem ušila. Do práce jsem chodila, až když vyrostly děti.

Kde jste pracovala?

Pracovala jsem v Praze v družstvu, kde se vyráběly elektrody. Zůstala jsem tam až do důchodu.

Kde jste se seznámila se svým budoucím manželem?

V Lounech. Ale hlavně v Teplicích, kde jsem dělala praxi. Vzali jsme se v roce 1935.

Než byl manžel uvězněn v Dachau, narodily se nám čtyři děti. Po válce přibyly ještě další dvě.

Ve kterých sborech jste společně působili?

V Teplicích, v Pardubicích, v Javorníku jsem byla sama s dětmi, a pak v Praze, kde byl manžel zaměstnán jako ředitel Diakonie a posléze tajemník synodní rady.

Jak dlouho jste pobývala s dětmi v Javorníku?

Čtyři a půl roku. Měli jsme se tam velice dobře. Javorničtí nás měli moc rádi a já je také.

Moc nám pomáhali. Nosili nám jídlo a starali se o nás velice pilně. Neměli jsme vůbec žádnou újmu. Naopak jsem mohla pomáhat s živobytím ještě lidem v Praze.

Mohli jste být s manželem v nějakém spojení v době jeho pobytu v koncentračním táboře?

Dostávala jsem německé dopisy a také tajné – české. Javorničtí nám nosili jídlo a já jsem posílala až 12 kg balíky do Dachau.

Věděla jste, že došly?

Ano, dovnitř jsem psala obsah a manžel mi potvrdil, že všechno přišlo v pořádku. Živil ještě další lidi, protože Rusové, Poláci a Franouzi nedostávali nic. Byl tam farářský blok, a tak jim manžel mohl pomáhat. Sbor byl pro nás velikou oporou.

V jakém stavu se manžel vrátil z Dachau?

Byl hubený, ale jinak se nacházel v dobrém stavu. Ty balíky ho udržovaly. Němci je před nimi rozbalovali a když tam bylo něco nedovoleného, sebrali to. Slivovici jsem tedy posílala obarvenou rybízovou marmeládou. U řezníka jsem kupovala umělá střeva a plnila jsem je rýží s masem.

Jak se vám dařilo po válce?

Velice zle. Děti měly problémy dostat se na střední i vysoké školy. Nesměli jsme ani do NDR. Znali jsme lidi, kteří šli z koncentráku do komunistického kriminálu.

Jste členkou našeho sboru, jak na sbor vzpomínáte?

Pilně jsme do sboru chodili. Děti zde byly konfirmovány. Zažili jsme faráře Jerieho a Moravce. Přátelili jsme se např. s Laichterovými.

V Praze jste chodila za svobodna do Ymky, že.

Ano, to mě moc zajímalo. Chodila jsem na přednášky a v létě jsem byla dvakrát na konferenci. Velice mě zajímal Hromádka. Já jsem ho měla moc ráda.

Řekněte, co pro vás znamená víra.

Pro mě je to něco samozřejmého. Já jsem v tom vyrostla. Měla jsem dědečka a strýce faráře. Víra mne podpírala celý život. Je to prostě ve mně. Každou neděli poslouchám bohoslužby z rádia, takže žiju těmi sbory. Dneska už do kostela nemůžu. Poslouchám tedy doma. Lituju, že si tak málo pamatuji písně, protože někdy dávají i katolíci naše písně. Mohla bych si je zazpívat, ale nepamatuji si je.

  Ptala se Miriam Zikmundová