Nebáli jsme se vidět zázraky

Rozhovor s Ivankou Bícovou

Chodíte do vinohradského sboru odjakživa, nebo jste sem přišla až později?

Kořeny mám ve vinohradském sboru, moji prarodiče přešli na evangelictví, začali chodit do tohoto sboru, moje matka potom také. Můj otec byl katolík a nechodil sem, ale rodinu podporoval. My jsme se pak přestěhovali do Strašnic, to pro mě bylo důležité období. Nedělní školu tam vyučovala katechetka sestra Marečková, byla velmi dobrá, třeba jsem přišla i sama a ona si se mnou povídala. Pro můj růst byla velmi důležitá. Pak se osamostatnil vršovický sbor, začali jsme tam chodit, byli jsme první ročník konfirmandů. Tam jsem chodila, než jsem se vdala. S Jiřím jsme se pak odstěhovali na Slovensko a po návratu jsme se již přestěhovali na Vinohrady. Já jsem tedy ve vinohradském sboru od roku 1960.

Jak jste se seznámili s Jiřím?

Poprvé jsme se viděli ve vršovickém sboru, když jsem začala chodit do nedělní školy. Bylo mi 5 let. Vyučoval tam Jan Filipi a Jiří hrál na harmonium, bylo mu 14. Vyrůstali jsme vlastně vedle sebe, Vršovice se dost prolínaly s Vinohrady, takže ty sbory spolu hodně žily. Chodili jsme všichni s mládeží na výlety a pak už sami s Jiřím.

Po svatbě jste tedy bydleli v Bratislavě - co jste tam dělali?

Jiří tam měl práci, byl tam Výzkumný ústav mrazírenský. Nemohli tam dostat pracovníky, a my jsme šli. Byli jsme tam 4 roky, ale věděli jsme, že tam nechceme zakotvit. Děti jsme tedy měli až po návratu do Prahy. V Bratislavě byly dvoje bohoslužby, na maďarských byla naprostá většina lidí, na těch slovenských už pak ani varhaník nechtěl moc hrát, takže to Jiřímu přenechal. Tak začalo vlastně jeho doprovázení.

Jaký byl sbor na Slovensku, bylo to jiné než tady?

Bylo to velmi odtažité, Maďaři se Slováky spolu neměli dobré vztahy. I nám to dávali znát, když jsem promluvila někde česky, nerozuměli, neviděli, ale když někdo spustil maďarsky, hned k němu přistupovali jinak. To bylo i ve sboru, ještě v padesátých šedesátých letech.

Když jste se vrátili, kdo byl na Vinohradech farářem?

Farář Moravec, on i naše děti dost ovlivnil, uměl to s nimi, dával jim hvězdičky, známky.

Jak jste vychovávali k víře děti, měly nějaké období, kdy nechtěly do kostela chodit?

Víceméně ne, jenom když byly malé a byl střet televizní pohádka a kostel. Myslím, že se na děti nesmí tlačit, rodiče mají svědčit životem a přivést je k tomu, co křesťanství je. Bylo však u nás dané, že je samozřejmost jít společně do kostela, diskuse o tom se nepřipouštěla. Pak bylo dobré, že si děti našly vrstevníky, velmi také pomohly pobyty v Chotěboři, ty byly vynikající. Děti to hodně ovlivnilo, Ivana se tam později seznámila s budoucím manželem. Ivana a Petr s rodinami tam jezdí i teď každý rok. Petr je členem a presbyterem sboru ve Strašnicích, Ivana žije ve Valašském Meziříčí. Honza je členem Křesťanského společenství.

Jak to bylo s odchodem Honzy ze sboru?

Když vychodil školu, byl chvíli zaměstnaný, ale moc nikde nezakotvil. Ve sboru učil nedělku, s farářem Otřísalem si porozuměli, takže pak začal dělat sborového bratra. Myslím, že se staršími lidmi si dost rozuměl. Nějak se potom dostal na Maniny, hodně ho to tam oslovilo. Zezačátku jsme moc nevěděli, oč jde, tápali jsme, zvlášť když nám pak řekl, že by chtěl vystoupit z církve. Nechápali jsme hlavně nový křest, ale chápali jsem, že to nadšení a otevřenost byly pro mladé nakažlivé. Proti evangelické tradici, kdy se různé ožehavé otázky raději obešly nebo se řešily v koutku, dělala ta otevřenost hodně. Cítil se tam dobře, takže jsme to museli pochopit, i když to nebylo tak jednoduché, leccos se nám nelíbilo. Ale nějak to obohatilo a ovlivnilo i nás, spoustu věcí jsme zpětně začali ve svých životech chápat jako zázraky, nebáli jsme se to tak pojmenovat. Myslím, že nevadí, když je několik různých možných způsobů pojetí víry a když každý si může najít svůj směr, kde se cítí dobře.

Jak jste vnímali proměny vinohradského sboru?

Vždy s novým farářem byla nějaká změna, člověku chvíli trvalo, než si zvykl na jiné kázání. My jsme ve sboru nejvíc žili za bratra faráře Otřísala, ale když nám děti odrostly, vrhli jsme se na opravování varhan a ve sboru jsme vždycky skoro půl roku nebyli. Jezdili jsme po sborech, začínali jsme s tím začátkem května a končili koncem září. Na zimu jsme se vrátili, ale spousta dění ve sboru šla mimo nás.

To jste jezdili spolu? Oba už jste byli v důchodu?

Jezdili jsme spolu o dovolených, všechny dovolené od Jirkových padesátin jsme trávili na opravách varhan. První zrekonstruované varhany byly ve Sloupnici, to trvalo 8 let, některé píšťaly tam Jiří dokonce sám dodělával. Místní sbor moc pomáhal, pracovali na tom sami. My tam mohli jet jen na víkend, když potřebovali poradit, jinak jsme chodili do práce. Když šel Jiří do důchodu, začal se tomu věnovat naplno. Já ještě pracovala a on začal jezdit sám. Rok před důchodem jsem se ale rozhodla skončit s prací a jezdit s ním - při opravě jedněch varhan si stoupl tak, že málem přepadl z kruchty. To byl také zázrak, že se mu nic nestalo, poranil si jen nohu, ale já věděla, že už ho nenechám jezdit samotného.

Kde jste ve sborech bydleli?

Různě, na faře nebo někde i u lidí ve sboru. Někde ani netekla voda, třeba jsme měli jen molitan na podlaze, jak kdo měl možnost. Za 25 let jsme opravili 34 varhan. Dělali jsme to až do té doby, než Jiří onemocněl, do roku 2004. Varhany se Vysokém Mýtě už nedodělal. Zemřel v roce 2005 v březnu.

Jak jste se na práci s varhanami podílela?

Jiří to vždycky vymyslel, ale s tou mravenčí prací jsem mu pomáhat mohla. Tmelila jsem třeba všechny dírky po červotočích, protože jak jimi unikal vzduch, nemělo to správný zvuk. Když se dírky zatmelily, píšťala se dala použít. V Pardubicích jsem zase třeba přes 700 píšťal musela umýt v jaru, byly znečištěné od ptáčků. Dělala jsem mu samozřejmě také servis, stravování, zkrátka zázemí a také jsem nejvíc zajišťovala kontakt se sborem. Jiří když přemýšlel o tom, co dělá, řekl jen to nejnutnější. Mluvit s lidmi však bylo potřeba, vysvětlit jim, co děláme, aby neměli strach, když třeba viděli na lavicích vyndané všechny píšťaly.

To vás oba tak bavilo, že jste tím trávili dovolenou?

Jiřího to moc bavilo, já zezačátku takový nadšenec nebyla, protestovala jsem a chtěla jezdit jinam. Poznala jsem ale, že s ním nehnu, a pokud s ním chci mít hezký vztah, budu to s ním sdílet. Ale nakonec mě samotnou těšilo, jak z nástroje na odepsání uměl udělat nástroj, na který se dalo hrát. Byly to pěkné roky. Zvláštní na tom bylo, že jsme nikdy neměli ponorkovou nemoc, i když jsme spolu byli 24 hodin denně. Nehádali jsme se, sice jsme se o lecčem museli domluvit, třeba jsme i na něco měli jiný názor, ale asi to nadšení pro to, že se něco tvoří, bylo takové, že nás to drželo pohromadě.

Taky jste ale asi museli mít spolu krásný vztah, jinak by to nešlo.

Já říkala vždycky trochu nadneseně, Jiří miluje varhany a já miluji Jiřího. To je trochu přitažené za vlasy, ale samozřejmě by to bez toho dobrého vztahu nešlo. Jiří také respektoval moji práci, vždycky říkal „my děláme“, bral mě jako rovnocenného partnera, což mi dělalo dobře. Kdybych byla někde v pozadí, asi by mi to také bylo nepříjemné.

Když jste trávili spolu tolik času, asi bylo těžké zvyknout si pak být sama.

To ano, ale hodně mi pomohlo, že mě potřebovaly děti, že jsem hlídala vnoučata. Vnoučata dědu měla velmi ráda, i malý Eliáš, kterému byly tehdy 4 roky, si dědečka pamatuje, sám o tom občas mluví. V dětech zanechalo památku, co s nimi děda dělal. Společnost dětí mi hodně pomohla, být první měsíce sama v bytě nebylo příjemné. Pomohlo mi i vědomí, že nebudu pořád sama, věděla jsem, že tu bude bydlet nejstarší vnuk, až půjde do Prahy na vysokou. Také mi pomáhá, že mám lidi ve sboru, s kterými se můžu sejít, popovídat. Chodím třeba 1x týdně za Boženkou Coufalovou. Ve sboru jsme vždycky měli hodně přátel, i osobních.

Je něco, co se vám ve sboru nelíbí?

Ani ne, jsem ráda, že chodí hodně mladých lidí, i dětí, těší mě, když se děti projevují. Jsem ráda, když jsou děti slyšet a někam se neuklízejí. Je jasné, že s těmi mrňátky, když pláčou, se musí ven, ale je dobré, když se třeba i proběhnou, když se o nich ví. Jsem ve sboru velice spokojená, vždycky se tam těším, a když nemůžu, mrzí mě to. Člověk samozřejmě vyhledává svou generaci, to je přirozené - mezi generacemi stačí o sobě vědět, pozdravit se, dvě věty prohodit, ale myslím, že i starší lidi si rádi popovídají mezi sebou. Kdyby však byli zase ve sboru jen sami, bez mladých, asi by to chybělo.

Ptala se Jana Šarounová