Výběr z Hroznů  obsah   předchozí  další

Sedm let tučných i hubených

S Martinem T. Zikmundem o službě ve vinohradském sboru

Když se ohlédneš po těch sedmi letech, co tě jako první napadne?

Těch sedm let byl velice intenzivní čas. Musím říci, že sedm let je číslo plnosti, biblické symbolické číslo. Teď narážím na to, na co se zeptala Jasna Krupičková ve čtvrtek na třicátnících, když jsem hovořil o sedmi letech tučných a hubených (Jasna se ptala, zda léta na Vinohradech byla tučná, či hubená. pozn. red.) Já bych řekl, že to bylo obojí velmi intenzivní – na něco byla léta na Vinohradech tučná a na něco hubená. Tučná byla na spoustu zážitků, pozitivních zkušeností, na práci, na využitý čas, zvláště těch prvních pět a půl roku, a to jak z hlediska budování sboru, tak z hlediska sborové práce. Samozřejmě byl to i čas hodně náročný z hlediska rodinného, kdy jsem měl pocit, že jsme pořád v jednom kole. Ten přechod byl pro mě jako taková facka (teď mluvím o přechodu z Pržna do Prahy), hlavně s ohledem na děti – život i prostředí tu byly úplně jiné. Pracovní čas faráře je hodně poznamenán víkendy, kdežto pracovní čas dětí je od pondělí do pátku. Tak jsme byli stále v jednom kole, chyběl nám v týdnu jeden den, kdy člověk mohl spočinout s celou rodinou. Já jsem opravdu nestíhal dělat kázaní a přípravu na neděli dříve než v sobotu. V Pržně se sborový život odvíjel od října do Velikonoc (původně vlastně od listopadu, já jsem to natáhl od října) a potom nastalo jiné období. Lidé pracovali venku a i v tom sborovém životě bylo takové utlumení – po intenzivní fázi nastalo spočinutí. Oproti tomu tady to bylo jiné – týden byl hodně plný a navíc sborový život tu byl od září do konce června. Mně se v podstatě Praha samotná líbí a nevadí mi, vadila mi jen v době, kdy děcka nebyla samostatná a museli jsem s nimi všude chodit. Náš příchod do Prahy přišel, jak to teď vidím, v nevhodnou dobu. Po pravdě řečeno těch sedm let pro mne bylo spojeno s frustrací, která měla hodně podob. Jedna frustrace vycházela z pocitu, že čas hodně rychle ubíhá a že bych potřeboval více času na rodinu, druhá vycházela z mého našlápnutí k teologii, které jsem se chtěl více věnovat – napsat si doktorát a dělat teologii na akademické úrovni, alespoň perspektivně. Ale zjistil jsem, že to v té době, co jsme byli v Praze, vlastně nejde. Třetí frustrace vycházela z toho, že jsem se věnoval řízení kanceláře a práci se zaměstnanci sboru, to je úkol, který na kazatele v jiných sborech většinou nečeká. Čtvrtá frustrace je spojená s naším odchodem.

Zeptal bych se, jestli oněch čtvero frustrací mělo nějaký opak…

Pozitivních věcí byla celá řada. Pro mě tou nejzákladnější bylo až hmatatelné poznání, že Pán Bůh dokáže změnit běh věcí v tomto sboru až zázračným způsobem. Když jsme sem byli zváni, bylo nám z více stran řečeno, že vinohradský sbor je de facto sborem starých lidí a že je hloupost sem přijít s dětmi, protože tu nebudou mít žádné vrstevníky. To se ukázalo jako planý poplach. Ve skutečnosti sbor už v době, než jsem přišli, začal prodělávat vývoj k lepšímu, začal se omlazovat. To pokračovalo i poté, co jsme přišli. Do sboru jsme přijímali mladé lidi a některé vlastně i nově do církve, další zase přešli z jiné církve. To je pro mne nejzákladnější přínos – vlastně během jedné dekády prodělal sbor ohromný vývoj a dnes patří k nejmladším v církvi z hlediska věku lidí, kteří navštěvují bohoslužby. Ještě bych rád zmínil, že jsme tu poznali mnoho milých a kvalitních lidí různého věku a zaměření, což bylo velké obohacení pro nás s Miriam i pro rodinu. Velmi rád jsem docházel do kroužku starších lidí, kteří se každé úterý scházeli k různým programům. Pak jsem si vážil velmi vinohradské ekumeny s kazateli a některými ostatními členy jiných sborů a jiných církví a částečně také jsem nacházel radost v práci v Kostnické jednotě.

Ještě se vrátím k těm sedmi letům. Připadá mi, jako by váš pobyt začínal etapou takového liturgického broušení, pak pokračoval diskusí okolo katecheze a tak dále. Jak jsi to viděl ty?

Je pravda, že na začátku jsem přišel s řadou námětů na radikálnější změny. Jednak se týkaly vysluhování Večeře Páně, pak změny v pořádku bohoslužeb a nakonec změny v hodině počátku bohoslužebných shromáždění. Paradoxně tato změna začátku z devíti hodin na půl desátou byla nakonec přijata s nejmenší podporou – tam to bylo jen šest ku čtyřem.Zároveň s těmito změnami jsem inicioval vytvoření liturgické komise. Uvedl jsem samozřejmě jakousi představu, ale nevnímal jsem to jako diktát. Chtěl jsem jen, aby se o tom začalo hovořit.

A jak jsi v tomto ohledu vnímal práci sboru, jeho reakci a pak výsledek hovorů?

Mně se líbil výsledek. Problém byl, že okolo toho bylo několik zbytečných nedorozumění, takže to stálo dost úsilí. Vlastní výsledek práce komise byl dobrý a respektoval jsem ho po celou dobu služby. Zvolili jsme velikonoční období jako dobu jakéhosi každonedělního intenzivního eucharistického života a pak ji vystřídali periodou, kdy vysluhování bylo méně časté. Tak jsme se snažili v rámci jednoho roku žít se svátostmi jak v intenzivním kontaktu, tak v méně intenzivním. Šlo o to, abychom se naučili žít svátostným životem, abychom se naučili čerpat sílu ze svátosti, ale zároveň aby nám svátost nezevšedněla, abychom se naučili určitého odstupu od ní. Tento model se mi velmi líbí, a kdybych tu byl déle, nic bych na něm asi neměnil.

Pokud jde o katechezi, na kterou ses ptal, tak jednoduše se to dá říct asi takto: Jako farář jsem velice uvítal, že sbor zřídil místo katechetky už v době, než jsem přišel. Považoval jsem to za možnost, jak zkvalitnit a rozšířit sborovou práci s dětmi. Pokud ta spolupráce fungovala, těšil jsem se z ní a považoval jsem ji i pro sebe za přínosnou. Když z různých důvodů nastaly zádrhele, tak to začalo být těžké.

Když se posuneme dále - to je poslední rok a půl, když jste se rozhodli odejít z Vinohrad. Poprvé jste o tom mluvili, než jste odjeli do Ameriky. V době, kdy jste v Americe byli, jsi o tom se sborem komunikoval, a pak jste oznámili, že jste rozhodnuti odejít z Vinohrad do Prusinovic. Když se na toto díváš z dnešní pozice – jak bys hodnotil důvody, které vás k rozhodnutí vedly? Byly to důvody rodinné, jestli jsem tomu tehdy dobře porozuměl.

Důvody pro odchod i pro setrvání byly v obou případech rodinné, přestože v prvém případě to nebyl důvod hlavní. Samozřejmě základní problém, jak to vidím dnes, je ten, že jsme sem do Prahy přišli moc brzo. My jsme na to nebyli připravení. Kdybychom přišli třeba v této době, hodně věcí by se jevilo jinak a bylo by to pro nás přirozenější. A čím víc jsme byli frustrováni tím, že jsme neměli kontakt s přírodou a neměli jsme tolik odpočinku (byl jsem unaven i z některých nepříjemných nedorozumění, které jsem zde ve sboru zažil), tím víc jsme toužili se vrátit zpět. Také jsem chtěl psát a také jsme brali v potaz Matěje, který potřeboval pobyt venku nejvíce.

Ale zároveň naše starší děti si už tady navykly. Už přechod sem do Prahy byl zvláště pro Janka nelehký a podstupovat zase nové stěhování by bylo dalším velmi těžkým zásahem do jejich života, který by svým způsobem přišel v nejméně vhodnou dobu. Tak jsme se potom rozhodli neodcházet, což ovšem bylo možné, až když se ukázalo, že tady budeme mít k dispozici byt po rodičích. Jinak bychom s tím nic nenadělali. On problém byl z velké části v tom, že jsme přišli sem do sboru do trochu nestabilizovaných poměrů. Zažil jsem tu mnoho nesrovnalostí, které mne dost psychicky vyčerpávaly. Vlastně až potom, co jsme se vrátili z Ameriky, se mi tu začalo pracovat úplně jinak, ale to už bylo obtížné se domluvit s některými členy staršovstva, kteří už počítali s naším odchodem. Měl jsem ještě touhu tu zůstat, ale byl jsem plachý to říct na rovinu. Nějak jsme se míjeli, nepochopili jsme se. Potřeboval jsem dlouhodobě povzbuzení, které nepřišlo.

Ale musím říci, že pokud jde o kroky ve sborovém životě, které jsem podnikl, nerevidoval bych je ani dnes a dělal je stejně. To se týká i věcí okolo odchodu. Kdyby se čas vrátil, jednal bych stejně. I s vědomím, že moje pozice nebude vnímaná jednoznačně. Jediné, co bych vzal zpět, je rozhodnutí jít do Prahy. Pokud by to šlo o pět let oddálit, tak bych pak šel velmi rád.

Tady bych tě chtěl přerušit. Nějakou dobu potom, co jste se vrátili, jsme se dozvídali, že rozhodnutí odejít do Prusinovic jste vlastně tak úplně nepřijali. To je období, kdy bylo vidět, že jste v nelehké situaci, že nevíte, co dělat, zda jít na jiný pražský sbor, nebo odejít do Prusinovic. Bylo vidět, že je pro vás těžké se rozhodnout. Doufám, že teď už období nejistoty pominulo a rozhodnutí padlo.

Ono to bylo komplikovanější v tom, že jsme neměli úplnou shodu s Miriam. Miriam byla toho názoru, že pokud se pro něco rozhodneme, máme se toho držet. Tohoto přístupu si velmi vážím. Když jsem však viděl, jak se to v rodině vyvíjí a že se náš odchod se z hlediska dětí zdá čím dál méně smysluplný, takže bychom si tímto odchodem mohli zadělat na další problémy, nezdálo se mi to. Nakonec jsem celou věc vlastně rozhodl sám. Desátého dubna jsem sám zrušil nástup na prusinovický sbor. Miriam to přijala, to bylo moc hezké. Já jsem strašně rád, že jsem to zrušil. Cítil jsem velký tlak, pod kterým byla rodina rozdělená.

V téhle době to bylo na vás vidět, že máte trápení a mnohdy jsme se raději neptali, jak to máte – jestli jdete do Prusinovic nebo jinam, jestli zůstáváš v církevní službě, nebo jdeš do jiného povolání. Vlastně jsem se teď na to chtěl zeptat.

Z hledání práce jsem měl obavu – je to poprvé, kdy jsem byl v této situaci.

Takže toho desátého ses rozhodl, že do Prusinovic nepůjdete …

Ono to mělo vývoj – když jsem se dozvěděl, že tu je možnost zůstat na Moravské, povolání v Prusinovicích jsem s omluvou zrušil. Byl jsem tam i osobně – oni věděli, že s tím rozhodnutím zápasíme delší dobu, takže to takové překvapení nebylo, i když samozřejmě s tím byly komplikace. Ale chtěl bych ještě dodat, že jsem rád, že jsme se v Prusinovicích seznámili s několika rodinami. Věřím, že to přátelství bude trvat. Jsem rád, že pochopili způsob našeho uvažování a že se na nás nezlobí, píší si s námi a ptají se na nás.

V té době jsem ještě nevěděl, jak to dál bude. Během několika dalších dní jsem se rozhodl, že kvůli zrušení svého závazku vůči Prusinovicím nebudu v církvi působit nejméně rok jako sborový farář. Tehdy jsem ještě uvažoval o tom, že budu kandidovat na místo seniorátního faráře Pražského seniorátu. Pak jsem si ale řekl, že půjdu zcela mimo kazatelskou službu, že je to tak v tuto chvíli správnější. Nevěděl jsem ještě, co budu dělat, nakonec jsem dostal místo v Katolickém týdeníku, kde mne po týdenním testování přijali, to jsem byl rád.

A můžu se zeptat, na jaké místo?

Na místo zahraničního redaktora na rok a půl. Stávající redaktorka odchází v září na mateřskou dovolenou, nastupuji tedy za ni.

Co ta práce obnáší?

Nejvíc je tam práce s agenturami a také rozhovory s lidmi, jejichž činnost se nějak vztahuje k zahraničnímu zpravodajství. V rámci dvanácti stran, které má Katolický týdeník, má zahraniční redaktor zaplnit jeden a půl strany. Pak se ještě se svými kolegy dělí o přílohy.

Když přejdeš do civilního života, můžeme se těšit, že zůstaneš členem vinohradského sboru?

Původně jsme mysleli, že bychom tu zůstali. Ani jsme o ničem jiném uvažovali, protože máme ke sboru velmi blízko. Až teď na schůzi seniorátního výboru tu věc otevřela sestra seniorka a všichni přítomní mi doporučili, abych chodil do jiného sboru, že není vhodné, abych tu zůstal, když po mně nastoupí nová farářka. Já jsem v této věci celkem svobodný, tak jsem to přijal a Miriam to také přijala, takže začínáme uvažovat o nějakém jiném sboru. To však neznamená, že bychom se tu občas neukázali. Nechceme nijak pálit mosty. Nový sbor si hledáme jenom s ohledem na výměnu ve farářské pozici.

Říkal jsi, že bys šel na rok mimo službu – máš tedy ten výhled, že bys jako redaktor pracoval rok a půl a pak ses porozhlédl po farářském místě?

Ještě nevím. Zatím na to nemyslím. Teď se těším na redakční práci, která mne čeká. A pokud jde o tu vzdálenější budoucnost, ta je úplně otevřená. Jisté je, že v tuto chvíli nespěchám zpět do farářské branže. Rozhodně se mi teď nechce o tom jednat. Přestože jsem dostal nějaké nabídky, zdvořile jsem je odmítl.

Ale zároveň to vnímám tak, že mám stále jedno povolání – v mém myšlení tento přechod nepředstavuje žádnou diskontinuitu, protože své povolání chápu v širším slova smyslu: já bych rád přispěl svým malým dílečkem k duchovní a kulturní osvětě tohoto národa a to se dá jistě dělat různými způsoby. Myslím si, že Pán nás povolává na různá místa a že farářská práce je jen jednou podobou toho povolání. Pokračuji tedy dále a mé povolání má jen jinou podobu.

Ptal se Matěj Cháb

Vyšlo v Hroznu č. 77, ročník 2007. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech