Jak šel život

Věrnou členkou našeho sboru a pravidelnou návštěvnicí nedělních shromáždění je i sestra Františka Pospíšilová. Sedává ve čtvrté lavici vpravo a je obdivuhodné, jak stále krásně zpívá. Vždy, když slyším její krásný zpěv za mnou, mám radost a zpívá se mi ještě lépe. Připravila pro mě pár poznámek, nechtěla moc o sobě povídat s tím, že není co. Myslím si však, že měla velice bohatý život, v němž se odrážejí i naše dějiny a politická situace. Její velkou láskou je hudba, zejména zpěv, a tak je velice ráda, že může navštěvovat pravidelné koncerty u nás v kostele.

Narodila se v roce 1917, tedy koncem první světové války. Jejím rodištěm je Valašsko pod Radhoštěm. Byla pokřtěna v střítežském evangelickém sboru. Její otec, dvojnásobný vdovec, měl 15 dětí. Z těchto sourozenců žije již je ona. Maminka pocházela z Velké Bystřice a velmi si považovala, že byla konfirmována na Hrubé Lhotě bratrem farářem Janem Karafiátem. Sestra Františka říká, že to je už dávno a že ten život nebyl lehký, a tak na tuto dobu moc nevzpomíná. Ve 14 ti letech byla přijata na práci k Baťovi ve Zlíně, pracoval tam již také její bratr, takže internát a práci zvládala lépe. Bratr byl také varhaníkem v českobratrském sboru ve Zlíně a vedl pěvecký sbor v tomto kostele. Tam také s ním chodila zpívat. Následně bratr kvůli nemoci odešel do Napajedel a působil jako varhaník ve sborech okolo Uherského Hradiště.

Po dvou letech práce u Bati ve Zlíně odešla sama do Brna, kde se učila 3 roky na dámskou krejčovou. Nakonec v Brně zůstala 17 let, bydlela v Židenicích. Během této doby navštěvovala sbor v Židenicích, chodila do sdružení mládeže a zejména do tamního pěveckého sboru. V Brně také prožila válku, přečkala frontu a po válce si zařídila malý salón pod Špilberkem – měla tam 4 dívky. Dlouho se však ze svého salónu netěšila, přišel jiný režim a samostatně už nešlo pracovat. Provdala se a přestěhovala se s manželem do Prahy, kam byl přeložen. Narodily se jim 2 dcery, obě byly ve vinohradském sboru konfirmovány, jedna br. farářem Lubomírem Moravcem, druhá br. farářem Bohuslavem Otřísalem. Po celou dobu všichni navštěvovali vinohradský sbor a ona sama léta chodila do pěveckého sboru vedeném br. Kantorkem a br. Coufalem. Měla velkou radost, že v této době, tak složité pro církev, sbor dostal nové varhany, které však pak dlouho splácel. Moc ráda na dobu v pěveckém sboru vzpomíná.

Obě dcery se provdaly do zahraničí na Západ. Manžel jí zemřel před 10 lety. Jí pak, jak říká, zůstal evangelický sbor, kde v kruhu především starších členů nalézá porozumění a lásku. Vím, že dcery ji navštěvují a ona sama si ještě troufne na cestu do Švýcar. I když jí občas něco zabolí, hlásí se nemoci a omezuje ji chození o berlích, vyzařuje z ní pohoda a láska. Přejeme jí, aby nadále ve sboru nalézala porozumění a lásku, a pokusíme se s pomocí Boží tuto atmosféru společně ve sboru vytvářet.

Jana Tomková