Lidé jsou pro mě důležití

Rozhovor s vikářkou Alžbětou Matějovskou

Od podzimu máme na rok ve sboru vikářku – vídáváme ji v neděli i přes týden, ale možná toho zatím o ní mnoho nevíme. S Alžbětou jsme se tedy krátce po vánočních svátcích sešly, abychom rozhovorem pro Hrozen alespoň trochu tato bílá místa zaplnily.

Řekni nejprve něco o sobě, z jaké rodiny pocházíš, kolik máš sourozenců, kde jsi vyrůstala.

Pocházím z farářské rodiny, můj tatínek je Tomáš Matějovský, nyní farář v Děčíně. Maminka vystudovala speciální pedagogiku se zaměřením na zraková postižení, vystřídala několik zaměstnání, teď léta pracuje ve speciální základní škole ve třídě pro děti s kombinovaným postižením. Narodila jsem se v Praze, a když mi byl asi rok a půl, přestěhovali jsme se do Libice, kde byl táta na svém prvním sboru. Tam na vesnici jsem prožila úžasné dětství, ale když mi bylo 9 let, přesídlili jsme do Jablonce. Tam se mi moc nechtělo, měla jsem v Libici kamarády, byla jsem tam zvyklá. Jablonec bylo město, lidi se tam ani nezdravili, přišlo mi to hodně divné. Také jsme bydleli u docela rušné silnice, takže začátky nebyly nejlehčí. Zpětně jsme ale byli rodičům vděční, protože na vesnici by později pro nás nebylo moc vyžití. V Jablonci jsem milovala hlavně ty hory kolem a také ve sboru to bylo moc fajn, hodně jsem se tam našla, sbor mě dost formoval a asi mě to přivedlo i na myšlenku studovat teologii. Žili jsme tam 15 let. Před dvěma lety jsme se přestěhovali do Děčína, tam jsem už ale nestihla moc zakořenit. Jinak mám 3 bratry, jednoho staršího a dva mladší, ten nejmladší byl u nás v pěstounské péči. Byl mezi námi malý věkový rozdíl, takže jsme byli taková smečka, vystačili jsme si, i když jsme se hodně prali.

Kolik lidí chodilo do kostela v Libici a kolik v Jablonci?

V Libici chodilo málo, v Jablonci tak 35. Asi víc než v Praze pro nás byl důležitý seniorát, kde jsem byla zapojena do práce s mládeží – až do letošního podzimu jsem vedla seniorátní odbor mládeže. Celá ta seniorátní mládež měla vlastně 8–10 lidí, což bylo na jednu stranu málo, na druhou stranu jsme vytvořili velmi dobrou partu a ty akce jsme vlastně dělali pro sebe. Ve sboru jsem se ale také hodně zapojovala a bylo to moc hezké. Chodila jsem na setkání maminek s dětmi, kde jsem pomáhala, také na setkání seniorů, někdy na biblické hodiny. Když vyhořel kostel v Rumburku – to jsem byla vlastně ještě v nedělce – jsme pak vymysleli podobnou akci, jako máte na Vinohradech: čaj a kafe po bohoslužbách. Lidé se ale většinou nezdrželi, takže jsme jim museli kávu nabízet pod schody při odchodu. Přitom jsme vybírali příspěvek na vyhořelý kostel.

Co tě nejvíce formovalo ohledně teologie – že tatínek byl farářem a znala jsi prostředí církve odmala?

To asi tolik ne, spíše jablonecký sbor. Lidé ve sboru pro mě byli hodně důležití, uvědomila jsem si přitom nějak, že chci žít celý život v tom prostředí. Církev mi hodně dala a věděla jsem, že se chci na jejím životě nějak podílet, něco jí vrátit. Přemýšlela jsem ale hodně, zda se budu věnovat teologii, nebo spíše diakonické práci.

Často to bývá asi tak, že mladí lidé ke studiu teologie přijdou přes kamarády, přes mládež.

Tak až to u mě nebylo, já to cítila nějak napříč generacemi, někteří starší lidé ve sboru byli pro mě inspirativní, třeba jedna sestra byla hodně aktivní, v rozhovorech schopná se přizpůsobit i mládeži. Líbilo se mi sledovat i zbožnost starších lidí, líbily se mi vztahy ve sboru. Vnímala jsi jako dítě nějaká negativa farářské rodiny, třeba že na faru chodí pořád lidi nebo že musíte do kostela? My jsme si jako malí hráli na faráře, takže našim už z toho šla trochu hlava kolem. Do kostela se nám samozřejmě občas nechtělo. Otevřenou faru jsem ale nevnímala negativně, mně se to líbilo, bavilo mě to.

A byla jsi pro teologii vždy rozhodnutá?

Zdaleka ne. Střední školu jsem začala na pedagogickém lyceu a skončila na učilišti automechanik–elektrotechnik, což byla taková humorná vsuvka mé přípravy na povolání. Pedagogické lyceum bylo totiž soukromé a zkrachovalo – jediný, kdo nás přijal pod svá křídla, bylo právě toto učiliště. Střední pedagogické vzdělání ale mám a také jsem vystudovala sociální práci na Jaboku, takže bych mohla dělat leccos. A když jsem začala nakonec teologii studovat, nebyla jsem rozhodnutá, že půjdu na sbor.

Kde jsi byla během studia teologie na praxi?

Na jedné praxi jsem byla v Německu ve Wittenbergu a na druhé v Náchodě – Šonově u Marka Bárty, to byl menší sbor. Bylo to tam moc fajn, i když původně jsem tam šla trochu naštvaná, nechtěli mi totiž uznat tu praxi v Německu, která byla velmi dobrá, a já měla pocit, že už žádnou praxi nepotřebuju. Pak jsem ale musela brát všechna svoje slova zpátky. Za třítýdenní praxi sice člověk úplně nepronikne do života sboru, spíše jen trochu pozná, jakým směrem asi ten farář pracuje, v čem je dobrý, ale bylo to opravdu přínosné.

Studia tě bavila?

Já jsem asi byla problematický student, studia jsem vnímala trochu negativně, měla jsem jinou představu o studiu teologie, a zároveň jsem byla nešťastná z toho, že nejsem schopná přijmout to, co se mi nabízí. Studovala jsem zároveň také tu sociální práci, obojí jsem asi trochu šidila. Pak jsem šla studovat do Lipska a poznala úplně jiný přístup profesorů, čímž jsem se stala hrozně kritickou vůči naší fakultě, těžko se mi vracelo. Bylo to tam mnohem interaktivnější, člověk si z hodin odnášel mnohem víc, tady musí hodně studovat sám. Profesory také zajímaly naše názory, někteří profesoři tady to taky tak dělají, ale obecně to není moc pravidlem. Já jsem přijela z Lipska nabitá a měla jsem vizi, jak jim to tady řeknu a oni to budou tak dělat, a to nějak nevyšlo. Byla jsem asi trochu zhrzená a poslední roky studia jsem protahovala, studovala jsem dlouho, pořád jsem si také říkala, že možná vystuduju a půjdu stejně dělat něco úplně jiného.

Ke konci studia tě trochu potrápil i bratr profesor Filipi, viď.

Myslím, že jsme se potrápili vzájemně, nebylo pak pro mě zpočátku snadné, že jsme se tady potkávali. Ale jsem ráda, že jsem dostudovala. A jsem taky moc ráda, že jsem ho toho půl roku mohla ve sboru vídávat a víc poznávat, že jsme si náš vztah tak nějak vyjasnili. To pro mě bylo moc důležité.

Však on nedávno řekl, že si myslí, že budeš dobrá farářka. A nebyl sám, kdo si to myslí.

Je na tobě vidět, že máš hezký vztah k lidem a to je hodně důležité… Na vikariát jsi chtěla do Prahy?

My jsme si moc vybírat nemohli. Já jsem se do Prahy dostala asi právě proto, že jsem řekla, že do Prahy nechci. Lákala mě totiž pastorace a přišlo mi, že to se v Praze asi moc zažít nedá (i když praxe nakonec ukázala, že dá), ale měla jsem zároveň velké dilema s babičkou, u které teď bydlím a která by neměla být už sama. Neuměla jsem se rozhodnout, co upřednostnit, a tak jsem to rozhodování přenesla na vikariátní komisi. Dopadlo to takto a já jsem za to vděčná.

V čem je náš sbor kromě počtu lidí jiný než ten v Jablonci?

Je akčnější, ale to je možná také tím počtem, je tu více aktivit. Tam zase ale ten sborový život začíná třeba už do od rána setkáním maminek nebo seniorů, tady spíš až v odpoledních hodinách

Jak zatím hodnotíš vikariát?

Já jsem úplně nadšená, mám velkou radost z Ester jako své mentorky, její zkušenosti jsou opravdu na rozdávání, moc se mi tady líbí, jsem ráda, že se můžu s Ester účastnit všeho.

Hůř si zvykám na hodně lidí, byla jsem zvyklá na malé sbory. Třeba teď při bohoslužbách, kdy jsem kázala a bylo málo lidí, mi to vlastně vyhovovalo. Není to tím, že by mi moc lidí vadilo, ale je pro mě důležitý osobní vztah a kontakt a to se pak ve velkém množství hůř zvládá – zvlášť když na to mám jen omezený čas. Mám také špatnou paměť na lidi, a tak mám problém si všechny pamatovat. Ale jsem tady opravdu ráda. Vlastně až tady na Vinohradech jsem se rozhodla, že bych skutečně chtěla nastoupit na sbor, že bych se tomu ráda věnovala. Baví mě všechno – práce s malými dětmi, práce se seniory, přípravy na různé programy.

Jakou máš představu sboru, na který bys chtěla jít?

Zatím nemám žádné hranice, že bych třeba někam nechtěla nebo moc chtěla, ráda bych určitě zůstala nějak na dostupnost rodině. Bude ale také hodně záležet na tom, kde mě budou chtít.

A jaké máš zájmy, co tě baví?

Mám spoustu zájmů, ráda chodím na výlety, hlavně po horách, ráda čtu, trošku maluju nebo kreslím. Dříve jsem ráda opravovala počítače, tedy hlavně hardware, na to už teď nemám moc času. Byla jsem samouk, asi to vzniklo tak, že jsme měli doma několik počítačů a já se snažila složit něco funkčního, třeba za tří počítačů jeden. Byl to trošku pokus–omyl, někdy to nevyšlo a vyhořelo to. S notebooky už se to takhle moc dělat nedá. Byla jsem určitě formovaná i tím, že jsem měla 3 bratry, takže mě baví technické věci, ráda třeba stavím nábytek, ráda taky ale pracuju na zahradě. Neumím relaxovat tak, že bych se natáhla na kanape a spala. Jinak také hraju na trubku v souboru Consonare – troubíme sice trochu falešně, ale rádi a k Boží oslavě.

Ptala se Jana Šarounová