O knihách, životě a víře

Rozhovor s Alešem Laichterem

K domluvenému rozhovoru jsme se sešli u Aleše doma - v domě, který je dílem známého architektat Jana Kotěry. Cesta po schodech nádherně vymalovanou chodbou s ještě hezčím zábradlím, do bílých prosklenných dveří, za velkým oknem červánky nad Hradčany. Není divu, že v pohodlném křesle nad čajem ze starých hrníčků se pak příjemně povídalo.

Zasvěťte mě nejprve trochu do rodiny Laichterových - váš dědeček byl Jan Laichter, zakladatel známého nakladatelství, a tatínek František Laichter, který pokračoval v otcově díle. Co s sebou neslo dětství a dospívání v rodině, pro kterou knihy znamenaly tolik?

Dědeček měl tři syny, nejstarší Jan asi původně měl být tatínkovým pokračovatelem, vystudoval kunsthistorii, ale zachytila ho 1. světová válka. Snažil se vojně uniknout studiem medicíny, nakonec ho to před ní však stejně nezachránilo. O nakladatelství neměl ale tak úplně zájem. Druhý syn Prokop vystudoval malířskou akademii, můj tatínek František filozofii. Dědečkovi nejspíš připadalo, že s nakladatelstvím by to nejlépe šlo jemu, byli na podobné vlně, rozuměli si. Tím, kdo v dědečkově práci prokračoval, se stal tedy nakonec tatínek. Dědeček tatínkovi umožnil i studium v cizině - v Lipsku, potom v Mnichově a v Paříži. Tématem jeho diplomové práce byla práce francouzského nakladatele Charlese Péguyho, což mu dalo teoretický základ k nakladatelské činnosti, kromě toho se po skončení vysoké školy ještě vyučil v oboru nakladatelském.

 Jak to poznamenalo výběr vašeho povolání? Chtěl jste původně pokračovat v dědečkově a tatínkově díle?

Nakladatelství byla zrušena v březnu 1949, nakladatelskou činnost již nesměly provádět soukromé osoby. Já byl v páté třídě. Patřím mezi ty, kdo šli zkrátka tam, kam mohli, nemohl jsem si vybírat. Myslím, že kdyby byla jiná doba a mohl bych si svobodně a bez ohledu na svůj původ vybrat, co budu dělat, pokračoval bych asi ve stopách dědečka a tatínka. Sestřenice Danka nedávno vzpomínala, jak jsme společně ještě s mou sestrou Martou v krytu při leteckých náletech plánovali, že Marta bude psát, Danka kreslit a já to budu vydávat. Já jsem tehdy horlivě přitakával, ač jsem byl ještě malý. Nakladatelem jsem být ale nemohl, dělal jsem to, kam jsem se mohl dostat, tedy technický obor. Po dvanáctiletce jsem šel na strojařinu, předtím jsem ještě krátce byl na matematicko-fyzikální fakultě. Chtěl jsem se zaměřit na technickou fotografii. Technicky vzdělaný jsem ale před studiem moc nebyl, nerozeznal jsem tehdy frézu od soustruhu, v rodině tento směr nadání opravdu nebyl.

Jak se vůbec tatínek smířil s tím, že mu komunismus takto zasáhl do života?

Nakladatelství se zcela zrušilo, celá díla odváželi na nákladních autech do stoupy ke zničení, díla, na kterých si hodně zakládal. Tehdy byl do nakladatelství dosazen zmocněnec ministerstva informací a dovolili nám dětem vzít si po jednom výtisku od knih, které byly na skladě. Složitě je zaevidovali a odepsali, aby pak stejně všechno odvezli ke zničení. Je jasné, že tatínek to těžce nesl, co ale mohl dělat. Pracoval pak v Kalichu, staral se o publikační činnost církve, která byla tehdy nepatrná, snad vydání kalendáře jednou ročně, občas zpěvníku. Je pravda, že za jeho působení ještě vyšel Biblický slovník v sešitech a Biblická konkordance, což byla velká příprava pro nový překlad.

Žijete v domě na okraji Riegrových sadů, který pro vašeho dědečka navrhl slavný architekt Jan Kotěra. Jak jste jako dítě tento dům vnímal, co znamená život v takovém domě v dnešní době?

Rodiny mého dědečka a architekta Kotěry se spolu přátelily, takže volba architekta byla asi jasná. Dokonce se tradovalo, jak se děti obou rodin navzájem nakazily černým kašlem. Kotěra zpočátku dělal dědečkovi i úpravy knížek, asi to však nebyl úplně jeho obor, pak tuto práci dělal Jaroslav Benda. Ten vytvořil i značku nakladatelství, což byla studna - byl to i trochu odkaz k písni Studně nepřevážená. Ale zpět k domu - byl ukončen zřejmě v roce 1909. Já jsem bydlel v domě postupně na třech místech, nejprve v bytě, kde bydlíme nyní, ještě si pamatuji, jak jsem tady lezl na okno a díval se dolů, tehdy mi výšky nevadily. V roce 1961 jsme byli násilně vystěhováni do domu v Šumavské ulici, přišla soudní exekuce se zámečníkem, že byt je pro nás moc velký. Moji rodiče se už do domu nevrátili, vrátil jsem se až já se svou rodinou v roce 1969. Jako dítě jsem dům vnímal jako něco normálního, až později jsem pochopil jeho hodnotu. Zajímavá je hlavně architektura v hale, kde nyní sídlí nakladatelství Paseka. A život v domě? Okna jsou tu velká a občas jimi dost táhne, ale je z nich nádherný pohled. Na Hradčany bylo dříve vidět celý rok, teď jen v zimě, protože stromy přece jen trochu povyrostly.

Jiří Lach v článku František Laichter: pěstitel naučné literatury – přítel filozofie (Listy 3/2007) píše o otci Janovi a synovi Františkovi jako o lidech velmi vzdělaných, a zároveň pokorných. Dodává, že pokora v Laichterově rodu nesporně souvisela s niterně usazenou křesťanskou vírou českobratrské orientace. V tomto smyslu vás vnímám jako pravého syna tohoto rodu, ať už mluvíme o skromnosti, nebo o víře. Jak se ale utvářel váš osobní vztah k církvi, k víře?

Zajímavé přitom je, že celá rodina byla katolická. K evangelictví přestoupil z celé rodiny jen můj tatínek, ale vlastně mi není dodnes jasné, kdy se to formálně stalo. Najednou byl zvolen do staršovstva, pamatuji si i na jeho slib, to mi bylo možná tak deset let. Maminka byla členkou Jednoty bratrské (nynější Církve bratrské), tehdy tam byl kazatelem František Urbánek. To byl kazatel, na kterého chodil i T.G. Masaryk z Hradu. Jinak ale celá naše rodina chodila na Vinohrady. Tatínka k příklonu k evangelické víře ovlivnil profesor Hromádka, hodně i Akademická Ymca. On nezažil ono obrodné studentské hnutí, které oslovilo hodně maminku, byl zrovna v cizině. Je pravda, že už předtím se setkal v Paříži s evangelickým pastorem Arnoldem Brémondem a navázal s ním přátelství, takže i to ho v příklonu k protestantismu ovlivnilo. Moje starší sestra Marta a já jsme byli už pokřtěni a vychováváni evangelicky.

Byl jste kurátorem sboru, ve kterém žijete odmalička. Pamatuji se, že v období svého "kurátorování" jste byl vidět takřka všude a neponechával nic náhodě - ani pečlivost nedělních služeb ostatních presbyterů. Ti občas přišli o trochu později a vše již bylo hotovo. Jak ale na léta tohoto svého "pečování" vzpomínáte vy? V čem vidíte pozitivní či negativní stránky vinohradského sboru?

Vůči sboru vůbec nic nemohu mít, z dob svého kurátorování snad lituji jen odchodu Evy Šormové, která hodně pracovala s dětmi, vydupávala je takřka ze země. Osobně jsem rád, že nyní je tu farářkou sestra Ester Čašková.

Vím o tom, že jste se ve starším věku začal více věnovat teologii. O jaká studia jde a co vám přinášejí?

Začal jsem studovat bakalářský obor na teologické fakultě, ale loni v lednu jsem studium ukončil, nebylo to pro mě asi úplně to pravé. Jednak jsem cítil, že mě to trochu vyčerpává, jednak teologie křesťanských tradic mi úplně obsahově nevyhovovala. Oborem jsem navíc strojař a přece jen je složité se zcela přeorientovat. Navštěvuji ale přednášky celoživotního vzdělávání na evangelické fakultě, chodím tam od roku 2004. Přihlásil jsem se také do kurzu Základy evangelické teologie, který pořádá náš seniorát. Připravovat program na biblickou hodinu nebo bohoslužby mě baví, ale cítím se v této oblasti spíš jako pomocná síla.

A ještě na závěr - co vaše rodina?

S manželkou Jarmilou mámě dvě děti, Lukáše a Helenu. Dohromady máme od nich sedm vnoučat, nejmladší je pětitýdenní vnučka.

Ptala se Jana Šarounová