Můj život II.

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V minulém vyprávění jsme četli její vzpomínky z války, v tomto dílu budeme sledovat život rodiny Kozlových těsně po válce.

Vítkov

Ke konci roku 1945 byl tatínek propuštěn z nemocnice a hned začátkem prosince jsme se dle doporučení lékařů stěhovali do Vítkova. Při stěhování jsme jeli ve dvou etapách. Stařenka jela nákladním vlakem s nábytkem a drobným zvířectvem, jak říkala, „hlídala“. My jsme jeli hned dalším vlakem za ní. Tatínek si stačil při stěhování zlomit ruku, stařenčin vlak se v Suchdole nad Odrou srazil s jiným dojíždějícím vlakem do stanice. Naštěstí rychlost obou vlaků už nebyla tak velká, takže se jí nic nestalo, ale nový nábytek dostal „na frak“.

Pamatuji si na první neutěšený pohled – město bylo z poloviny zničeno. Prošla tudy fronta ostravsko–opavské operace, která byla jednou z největších v naší republice. Ale byli jsme všichni pohromadě a to bylo nejdůležitější. Bylo těsně před Mikulášem a stařenka stihla při svíčkách (nebyl ještě obnoven proud) upéct z kynutého těsta laskominy v podobě andílků, čertíků a Mikulášů.

Bydleli jsme ve vilové čtvrti pod krásným novogotickým kostelem, který stavěli italští zajatci za 1. světové války a je nepřehlédnutelnou dominantou města. Jeho vysoká štíhlá věž je zdaleka vidět. Byla krásná zima, hodně sněhu, a tak jsem se vydala na kopec sáňkovat. Měla jsem na sobě jen černý kožíšek a bylo mi nádherně teploučko. Na kopečku už ale stála holčička se sáňkami a v bílém kožíšku, Chvíli jsme se po vzájemném okoukávání dohadovaly, komu kopec patří, která z nás má větší právo tam sáňkovat. Nakonec to dopadlo dobře, staly se z nás kamarádky, které seděly ve stejné školní lavici od 1. obecné až po maturitu. Jmenovala se Jarmila.

Školní rok jsem zahájila 1. září 1946. Vedl mě tatínek, maminka ležela v nemocnici s těžkým zánětem pohrudnice a doslova ji zachránil německý lékař, který čekal na odsun. Do školy jsem chodila velice ráda, nosila jsem ještě první dva roky tabulku na psaní s kamínkem a houbičkou. Jedna strana byla linkovaná, druhá volná. Co se napsalo, dalo se ihned smazat a psát dál. Každý den první ranní hodinu zahajovala katechetka společnou modlitbou Otče náš.

První dvě poválečná léta ve městě a okolí byla poznamenána několika zásadními událostmi, alespoň pro mě. Skupiny banderovců, kteří prchali z Ukrajiny přes Polsko a naši republiku směrem na západ, byly všude v okolních lesích. Banderovci nechtěli záměrně ubližovat, ale potřebovali potraviny a za každou cenu se dostat dál. Proto často ozbrojeni přepadávali vytipované objekty, aby se zásobili, nebo četnické stanice k doplnění munice. Měli dokonalé informace, věděli, kdo je kdo, zvláště pokud šlo o bývalé partyzány nebo velitele četnictva. Samozřejmě, že v některých případech došlo k tragickým střetům. Proto byly ustanoveny noční hlídky z občanů, kteří měli bojové zkušenosti z nedávné války. A tak se stalo, že nás dům se stal také předmětem zájmu. V přízemí měl tatínek kancelář, která také sloužila pro schůze Svazu protifašistických bojovníků, jejímž předsedou tatínek byl.

Mám to v živé paměti: tatínek odcházel jednou večer ozbrojen na hlídku hlavním vchodem a dva banderovci přicházeli současně k hlavnímu vchodu, každý z jiné strany. Já jsem tou dobou byla v přízemí u stařenky (ráda jsem tam přespávala) a najednou nám někdo svítil baterkou do okna. Stařenka zareagovala ihned, rozsvítila celé schodiště a maminka v patře všechna okna. Banderovci se asi polekali, že je v domě víc lidí, a odcházeli, kudy přišli. Tak se stalo, že se s tatínkem minuli, a není jasné, jak by to dopadlo, kdyby se potkali. Další nezapomenutelnou vzpomínkou je lágr pro Němce určené k odsunu a posléze jejich pochod k vlakům. Dodnes vidím před sebou obraz hlavně malých dětí, které pevně svíraly ve svých rukou milovanou hračku. Smutný pochod a smutné oči dětí, které taky nic nechápaly. Stála jsem jako přibitá a pomalu mi stékaly slzy. Mé vzpomínky se ozvaly.
Rodina Kozlových i se stařenkou v roce 1943 - krátce předtím, než rodiče zatklo Gestapo

Sestřička

Můj zdravotní stav nebyl dobrý, trpěla jsem těžkými zápaly plic a zvláště ten poslední v roce 1947 nedával naději na přežití. Penicilín ještě nebyl k mání, polykala jsem nějaké sulfonamidy, po nichž mi bylo tuze zle. V nemocnici se o mě staraly hodné řádové sestřičky, balily mě do studených ručníků apod. Jednoho dne nad mojí postelí stál pan primář spolu s mým tatínkem (byli přátelé), když pan primář vyslovil větu, kterou stále slyším: „Bohoušku, pořiď si jiné, tahle nebude“. Asi netušili, že vnímám i při vysokých horečkách. A tak se v příštím roce narodila moje milovaná sestřička Bohunka a já díky Pánu Bohu přežila. Následkem však byly úporné záněty průdušek s každoroční dlouhodobou hospitalizací a dalším léčením v dětském sanatoriu RADUN v Luhačovicích.

Na cestě do Švýcarska

Odehrála se ještě jedna podstatná událost. Několik let po válce běžně probíhala pobytová výměna dětí, zejména se Švýcarskem a Švédskem. Také se organizovaly výměny pracovníků některých profesí a tatínek dostal oficiální nabídku k soudu do švýcarského Bernu. Tamní člověk měl zase nastoupit k vítkovskému soudu, včetně výměny bydlení. Odjezd se nám poněkud opozdil, jednak kvůli mému zdravotnímu stavu a jednak kvůli tomu, že rodiče nechtěli odjet hned po narození sestřičky. Mezi tím však proběhl zásadní převrat v této dosud demokratické zemi a začalo pomalu přituhovat. Tatínek čile korespondoval s oním kolegou, vyměňovali si fotografie pracovišť, bydlení a podobně. Pobyt měl být na šest let, a tak jsme plánovali, co všechno uvidíme, kam se podíváme.

Nastal den D, já se rozloučila ve škole, všechno bylo zabaleno a my jsme jeli do Prahy na letiště. Letadlo již stálo připraveno k odletu, když dva pánové přistoupili k otci, vzali jej stranou a něco mu říkali. Pánové odešli a tatínek nám stručně oznámil, že jedeme zpět domů. Maminka se dotazovala, co se stalo, ale odpověď byla: „Fanuško, až doma.“

Byla to předzvěst něčeho mnohem horšího, co teprve mělo přijít. To, co zákonitě po nějaké době následovalo, bylo tatínkovo zatčení spolu s celou skupinou Jana Žižky z Trocnova za tak zvanou velezradu. Skupiny, která se tolik zasloužila o osvobození Moravy. Pro celou rodinu nastala další strastiplná cesta.

Pokračování příště