Vinohradský sbor ČCE

Můj život II.

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V minulém vyprávění jsme četli její vzpomínky z války, v tomto dílu budeme sledovat život rodiny Kozlových těsně po válce.

Vítkov

Ke konci roku 1945 byl tatínek propuštěn z nemocnice a hned začátkem prosince jsme se dle doporučení lékařů stěhovali do Vítkova. Při stěhování jsme jeli ve dvou etapách. Stařenka jela nákladním vlakem s nábytkem a drobným zvířectvem, jak říkala, „hlídala“. My jsme jeli hned dalším vlakem za ní. Tatínek si stačil při stěhování zlomit ruku, stařenčin vlak se v Suchdole nad Odrou srazil s jiným dojíždějícím vlakem do stanice. Naštěstí rychlost obou vlaků už nebyla tak velká, takže se jí nic nestalo, ale nový nábytek dostal „na frak“.

Pamatuji si na první neutěšený pohled – město bylo z poloviny zničeno. Prošla tudy fronta ostravsko–opavské operace, která byla jednou z největších v naší republice. Ale byli jsme všichni pohromadě a to bylo nejdůležitější. Bylo těsně před Mikulášem a stařenka stihla při svíčkách (nebyl ještě obnoven proud) upéct z kynutého těsta laskominy v podobě andílků, čertíků a Mikulášů.

Bydleli jsme ve vilové čtvrti pod krásným novogotickým kostelem, který stavěli italští zajatci za 1. světové války a je nepřehlédnutelnou dominantou města. Jeho vysoká štíhlá věž je zdaleka vidět. Byla krásná zima, hodně sněhu, a tak jsem se vydala na kopec sáňkovat. Měla jsem na sobě jen černý kožíšek a bylo mi nádherně teploučko. Na kopečku už ale stála holčička se sáňkami a v bílém kožíšku, Chvíli jsme se po vzájemném okoukávání dohadovaly, komu kopec patří, která z nás má větší právo tam sáňkovat. Nakonec to dopadlo dobře, staly se z nás kamarádky, které seděly ve stejné školní lavici od 1. obecné až po maturitu. Jmenovala se Jarmila.

foto: vitkov

Školní rok jsem zahájila 1. září 1946. Vedl mě tatínek, maminka ležela v nemocnici s těžkým zánětem pohrudnice a doslova ji zachránil německý lékař, který čekal na odsun. Do školy jsem chodila velice ráda, nosila jsem ještě první dva roky tabulku na psaní s kamínkem a houbičkou. Jedna strana byla linkovaná, druhá volná. Co se napsalo, dalo se ihned smazat a psát dál. Každý den první ranní hodinu zahajovala katechetka společnou modlitbou Otče náš.

První dvě poválečná léta ve městě a okolí byla poznamenána několika zásadními událostmi, alespoň pro mě. Skupiny banderovců, kteří prchali z Ukrajiny přes Polsko a naši republiku směrem na západ, byly všude v okolních lesích. Banderovci nechtěli záměrně ubližovat, ale potřebovali potraviny a za každou cenu se dostat dál. Proto často ozbrojeni přepadávali vytipované objekty, aby se zásobili, nebo četnické stanice k doplnění munice. Měli dokonalé informace, věděli, kdo je kdo, zvláště pokud šlo o bývalé partyzány nebo velitele četnictva. Samozřejmě, že v některých případech došlo k tragickým střetům. Proto byly ustanoveny noční hlídky z občanů, kteří měli bojové zkušenosti z nedávné války. A tak se stalo, že nás dům se stal také předmětem zájmu. V přízemí měl tatínek kancelář, která také sloužila pro schůze Svazu protifašistických bojovníků, jejímž předsedou tatínek byl.

Mám to v živé paměti: tatínek odcházel jednou večer ozbrojen na hlídku hlavním vchodem a dva banderovci přicházeli současně k hlavnímu vchodu, každý z jiné strany. Já jsem tou dobou byla v přízemí u stařenky (ráda jsem tam přespávala) a najednou nám někdo svítil baterkou do okna. Stařenka zareagovala ihned, rozsvítila celé schodiště a maminka v patře všechna okna. Banderovci se asi polekali, že je v domě víc lidí, a odcházeli, kudy přišli. Tak se stalo, že se s tatínkem minuli, a není jasné, jak by to dopadlo, kdyby se potkali. Další nezapomenutelnou vzpomínkou je lágr pro Němce určené k odsunu a posléze jejich pochod k vlakům. Dodnes vidím před sebou obraz hlavně malých dětí, které pevně svíraly ve svých rukou milovanou hračku. Smutný pochod a smutné oči dětí, které taky nic nechápaly. Stála jsem jako přibitá a pomalu mi stékaly slzy. Mé vzpomínky se ozvaly.
Rodina Kozlových i se stařenkou v roce 1943 - krátce předtím, než rodiče zatklo Gestapo

foto: kozlovi

Sestřička

Můj zdravotní stav nebyl dobrý, trpěla jsem těžkými zápaly plic a zvláště ten poslední v roce 1947 nedával naději na přežití. Penicilín ještě nebyl k mání, polykala jsem nějaké sulfonamidy, po nichž mi bylo tuze zle. V nemocnici se o mě staraly hodné řádové sestřičky, balily mě do studených ručníků apod. Jednoho dne nad mojí postelí stál pan primář spolu s mým tatínkem (byli přátelé), když pan primář vyslovil větu, kterou stále slyším: „Bohoušku, pořiď si jiné, tahle nebude“. Asi netušili, že vnímám i při vysokých horečkách. A tak se v příštím roce narodila moje milovaná sestřička Bohunka a já díky Pánu Bohu přežila. Následkem však byly úporné záněty průdušek s každoroční dlouhodobou hospitalizací a dalším léčením v dětském sanatoriu RADUN v Luhačovicích.

Na cestě do Švýcarska

Odehrála se ještě jedna podstatná událost. Několik let po válce běžně probíhala pobytová výměna dětí, zejména se Švýcarskem a Švédskem. Také se organizovaly výměny pracovníků některých profesí a tatínek dostal oficiální nabídku k soudu do švýcarského Bernu. Tamní člověk měl zase nastoupit k vítkovskému soudu, včetně výměny bydlení. Odjezd se nám poněkud opozdil, jednak kvůli mému zdravotnímu stavu a jednak kvůli tomu, že rodiče nechtěli odjet hned po narození sestřičky. Mezi tím však proběhl zásadní převrat v této dosud demokratické zemi a začalo pomalu přituhovat. Tatínek čile korespondoval s oním kolegou, vyměňovali si fotografie pracovišť, bydlení a podobně. Pobyt měl být na šest let, a tak jsme plánovali, co všechno uvidíme, kam se podíváme.

Nastal den D, já se rozloučila ve škole, všechno bylo zabaleno a my jsme jeli do Prahy na letiště. Letadlo již stálo připraveno k odletu, když dva pánové přistoupili k otci, vzali jej stranou a něco mu říkali. Pánové odešli a tatínek nám stručně oznámil, že jedeme zpět domů. Maminka se dotazovala, co se stalo, ale odpověď byla: „Fanuško, až doma.“

Byla to předzvěst něčeho mnohem horšího, co teprve mělo přijít. To, co zákonitě po nějaké době následovalo, bylo tatínkovo zatčení spolu s celou skupinou Jana Žižky z Trocnova za tak zvanou velezradu. Skupiny, která se tolik zasloužila o osvobození Moravy. Pro celou rodinu nastala další strastiplná cesta.

Pokračování příště

číslo 167, červen 2016
předchozí   další

Obsah

Víra je jako hořčice
Můj život II.
Promluva při slibu nového staršovstva
Noc kostelů 2016
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).