Můj život IX. – 1965–1980

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této části budeme sledovat Věřin život v letech 1965–1980.

Vzpomínka

Při četbě minulého Hroznu se mi velmi líbil rozhovor Jany Šarounové s Ester Slaninovou. Hned v úvodu Ester povídá o svém „zaučování se“ na varhany. Připomnělo mi to moje začátky hry na stařičké harmonium. Bylo mi kolem deseti nebo jedenácti let, když se bratr varhaník odstěhoval a nebyl nikdo, kdo by při bohoslužbách hrál. Učila jsem se také na klavír, takže volba padla na mě. Když jsem trochu zvládala rejstříky, zapomněla jsem šlapat na „měchy“ a bylo ticho. Do toho ticha jednou jeden z valašských strýců řekl: „ Dyť ta cérka to nemože ani ušlapat.“ Trvalo několik let, než jsem si trochu zvykla. Esterce ještě jednou gratuluji ke jmenování sborové kantorky, dělá to moc dobře.

Nová rodina

Praha mně uvítala listopadovým sluncem současně s mužem, za kterého jsem se posléze provdala a začala zcela jiný, nový život. K tomuto muži totiž patřily dvě copaté holčičky, tmavov1asá Evička a blondýnka Illonka. Tak jsem získala krásnou novou rodinu. Brala jsem to jako velký dar od Pána Boha a snažila jsem se veškerou svou lásku a porozumění dávat všem. A bylo mi opláceno. Tento vzájemný vztah byl základem dobrého a pevného rodinného zázemí pro všechny, což se během let mnohokrát osvědčilo. Manžel je římskokatolického vyznání, děvčata také. Funguje to dobře. Tak jako v každé

rodině i my s manželem jsme prožívali školní a studijní léta a později samostatné cesty životem spolu s děvčaty, se všemi radostmi i starostmi, Vždy jsme byli připraveni jim být oporou a stále jsme, ať se děje cokoliv. Naše rodina se rozrostla a my se těšíme ze čtyř vnoučat a čtyř pravnoučat – prozatím.

Krátce po mém příjezdu do Prahy mne zasáhla bolestná zpráva, moje milovaná stařenka zemřela. Nočním rychlíkem jsem ujížděla do Vítkova, abych se s ní rozloučila a naposledy poděkovala za vše, co pro mne udělala. Pohřební shromáždění vedl a kázal pan farář Jun.

Nové zaměstnání

15. 1istopadu 1965 jsem nastoupila na velké rehabilitační oddělení nemocnice s poliklinikou v Praze 9 – Vysočanech. Trochu jsem se obávala, že možná profesně nebudu stačit na úroveň h1avního města. Můj respekt a očekávání byly veliké. Skutečnost však byla poněkud jiná. Oddělení sice fungovalo v dobře zajetých kolejích, ovšem na bazální úrovni školních vědomostí, nic navíc, nikdo neměl zájem se dále vzdělávat. V náplni práce jsem měla v ranních hodinách ambulantní skupinová cvičení u různých onemocnění dospělého věku, odpoledne totéž u dětí. Mezitím jsem odcházela na lůžkovou část interny. Vypracovala jsem si svůj systém práce tak, aby mne práce těšila a pacienti byli spokojeni.

V roce 1967 jsem se přihlásila k údivu všech k atestaci. Nebylo snadné získat doporučení primáře, protože do té doby nikdo z 20 pracovníků neměl zájem. Nakonec to vyšlo, a když jsem z brněnského doškolovacího ústavu obdržela první pozvánku na čtrnáctidenní přednášky, věděla jsem, že to bude dobrá cesta k získání vyšší kvalifikace. Z celého tehdejšího Československa bylo přihlášených 90 uchazečů, zůstalo nás 30. V prosinci 1969 se konaly státní zkoušky, každý den je skládali čtyři adepti. Dopoledne praxe na klinice, odpoledne teorie + cizí jazyk. Uspělo pouze 18 uchazečů.

Po předložení atestačního diplomu jsem získala funkci metodologa oddělení, což znamenalo, že budu zodpovědná za odbornou úroveň celého oddělení. Vyplývala pro mne z toho povinnost zúčastňovat se odborných přednášek, seminářů, kurzů z různých oborů, dovídat se o nových postupech a novinkách v medicíně vůbec. Současně jsem získala členství v lékařské společnosti J. E. Purkyně. S panem primářem začala být spolupráce velmi dobrá, a tak oddělení pomalu nabíralo jiný, svěží směr. Bylo to také období, kdy jsem dostala nabídku učit tento obor ve škole. Svolení z pracoviště jsem dostala, i ředitel nemocnice souhlasil. Dokonce byl potěšen, vnímal to jako dobrou prezentaci ústavu. Byla jsem ráda, ale musela jsem na sobě ještě hodně pracovat. Práce mně velmi bavila– teorie ve škole a praxe u nás v nemocnici. Úvazek ve škole předpokládal také pedagogické vzdělání, a tak jsem se hlásila k dálkovému studiu a v roce 1977 jsem získala diplom profesorky s platností pro všechny vyšší odborné školy a všechny střední školy. Ráda jsem zůstala ve svém oboru. Jako lavina přicházely další nabídky, které jsem však musela z časových důvodů odmítnout. Jednu jsem ale akceptovala. Sociální odbor Středočeského kraje požádal o uspořádání kurzů rehabilitace pro sestry pracující v domovech důchodců, ústavech pro postižené apod. Tak jsme s dr. Haladovou do toho šly. Kurzy byly týdenní nebo čtrnáctidenní a končily hodnocením. Bylo to pro nás velmi užitečné, poznatky sester nám pomáhaly k rozhodnutí, co ještě dalšího do programu zařadit. Kurzy probíhaly několik let a ráda na ně vzpomínám. Obzvláště na dvě řádové sestry, které svou znalostí a pečlivostí absolutně přečnívaly ostatní.

Pokračování příště

Oprava: V minulém čísle vznikla při převodu strojopisu do elektronické podoby chyba. V textu se psalo o vile hraběte Wrische, což je nesprávně, šlo samozřejmě o hraběte Larische, což byl jeden z nejmocnějších průmyslníků Rakousko–uherské monarchie. Redakce se za tuto chybu omlouvá.