Můj život X.

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této části budeme sledovat Věřin život v letech 1980–90.

Léta 1980–90

Léta osmdesátá byla radostná i velmi smutná. Radostná v tom smyslu, že moje milovaná sestřička Bohunka, se provdala a její kroky rovněž směřovaly do Prahy za manželem. Ještě jsme stihli křtiny malé neteře ve vítkovském sboru s br. farářem Sečkářem. Byla jsem moc ráda, že je v Praze, takto jsme měly a máme k sobě blíže a to je pro nás velmi pozitivní. K rodičům jsme střídavě jezdily obě rodiny.

Mou další velikou radostí bylo, když jsem se po létech v rámci své profese setkala s člověkem, jehož jsem si nesmírně vážila. Vzpomínka se vázala hlavně na doby mládežnické, když jsme se v seniorátu navzájem setkávali, prožívali společné chvíle a domů se vraceli povzbuzeni ve víře. K tomu neodlučitelně patřil senior severomoravského seniorátu br. farář Miloš Šourek. Pan farář byl po infarktu myokardu a byl svěřen do mé péče v rámci kardiovaskulárního programu, právě na lůžkovém oddělení interny. Po vzájemném představení mne bratr senior poznal a vzpomínal také, že u nás často přespával, když byl na vizitaci našeho vítkovského sboru. Velmi jsme se spřátelili, docházela jsem často k nim domů, kde mne vždy mile přivítala jeho paní. Sestra Šourková byla invalidní a pohybovala se na vozíčku s velkou obratností. Byly to krásné rozhovory nad Biblí, ale i tom, co nás trápilo a dusilo v tehdejší společnosti. Tento fakt, že jsem v jejich rodině našla obrovské duchovní zázemí, byl pro mne jako obrození pevnosti víry. Procházela jsem určitým obdobím duchovní nenaplněnosti a Pán mi poslal tuto duchovní rodinu jako dar, abych mohla znovu „nastartovat“. Pan farář mi věnoval modlitební knížku „Sešli světlo své“, kterou sestavoval se svými spolupracovníky. Tyto modlitby a meditace mne provázejí každým dnem i se vzpomínkou na autora. A když po letech umírá jejich syn Bláža, přes všechnu bolest rodičů dostávám dopis plný naděje na věčný život. Uvědomila jsem si onu velkou sílu víry naděje, jak apoštol Jan říká „kdo věří v Krista, má již život věčný.“

Smutné kapitoly pro naši rodinu se psaly, když naše maminka v červnu 1986 po létech opět onemocněla rakovinou. Prognóza přežití dle ostravských lékařů byla půl roku. Tatínek tou dobou byl již v důchodu a ležel ve vítkovské nemocnici se srdíčkem. Situace na obou stranách byla kritická a bylo zapotřebí ji řešit, zvláště po propuštění maminky domů. Prvních 14 dnů zůstala a postarala se moje sestra s malou Evičkou. Já jsem nastoupila na 6 týdnů neplacené dovolené do doby, než se maminka zotaví. Tatínek zůstal v nemocnici, jeho stav po stránce pohybové se zhoršil a stal se už zase ležícím pacientem. Chtěla jsem jej převézt do Prahy, ale už to nebylo možné.

Práce doma i v církvi

Léto vrcholilo, na velké zahradě plno ovoce, zeleniny a k tomu všemu patřila kočka a pes Azor. Maminka potřebovala přísnou dietu, klid a velmi pomalou rekonvalescenci, takže můj program byl daný. Především se postarat o maminku po všech stránkách, po obědě do nemocnice za tatínkem, abych mu alespoň trochu ulevila lehkou masáží a cvičením. K večeru jsem se vracela domů přes faru, kde jsem ještě měla na starost dvě želvičky, protože pan farář s paní byl na dovolené. Večer mne čekalo zavařování plodů ze zahrady, a když malinko byl čas, tak i draní peří.

Co jsem však při tomto vytíženém programu musela udělat, byla práce na rukopisu budoucí učebnice. Zpracovávala jsem problematiku chirurgie a traumatologie v léčebné tělesné výchově. K psaní jsem se dostala až kolem 22 hod a seděla jsem v pokoji u psacího stroje do 2 hod. nočního času, ráno v 6 h jsem vstávala. Každodenní rituál mimo neděle. Už v sobotu večer cestou z nemocnice jsem si vyzvedla na faře napsaná kázání, verše z Bible a čísla písniček, abych byla v neděli jistější. Vedla jsem celé bohoslužby, přede mnou moje sestra, nebyl totiž nikdo, kdo by br. faráře zastoupil. Tak jsme to měly dopředu připravené. A brzy ráno být na faře, aby ti, co dojížděli vlakem nebo autobusem, se mohli nasnídat.

Maminka se kupodivu docela dobře zotavovala, ale tatínkův stav se při nejlepší péči nelepšil. Jeho mozek však fungoval dobře a uvedu malou příhodu. Vedle ležícímu pacientovi dopomohl k získání dědického podílu, o který ho rodina svými intrikami okradla. Sama jsem přepisovala tatínkovy pokyny, kam se má soused obrátit, co všechno má udělat apod. Za nějakou dobu se vrátil poděkovat velice šťastný, vysoudil svůj podíl ve výši 22.000 Kčs, což v roce 1986 byly velké peníze. Tatínkovi to udělalo radost, že byl ještě užitečný. Začátkem září jsem již odjížděla do Prahy, začínala škola a musela jsem odevzdat rukopis k jazykové korekci. Opět jsme střídavě dojížděli do Vítkova, ale bylo to velmi smutné.

Tatínkův odchod a péče o maminku

1.ledna 1987 tatínek umírá. Ve Vítkově byla tenkrát tuhá zima, až –26 stupňů. Situace obdobná, jako když ho tenkrát zatýkali. Pohřeb vedl br.farář Sečkař a lidé stáli v té tuhé zimě i venku. Přišel i pán, kterému tatínek pomohl, políbil rakev, položil růži a odešel. Maminka zůstala v domě sama a opět se hledalo řešení, co bude dál. V létě se prodal dům a hledali jsme pro ni pěkné bydlení v Praze. Tou dobou končilo br. faráři služební období, odcházel do důchodu a stěhovali se do Šternberka. Nikdo za něj nenastoupil, a tak se naše maminka odstěhovala na faru, starala se o kostel, zahradu a udržovala v chodu celou faru. Jednu neděli při bohoslužbách dostala záchvat mozkové mrtvice. Bylo štěstí, že do nemocníce se dostala velmi rychle, následky nebyly tak vážné. Ihned jsem za ní jela a bylo jasné, že musí do Prahy. Sestra s manželem ji měli 3 měsíce u sebe a k definitivnímu stěhování došlo v roce 1991. Sestra zajistila nedaleko svého bydliště byt k pronájmu, a tak jsme měly svou maminku v Praze.

Pokračování příště