Výběr z Hroznů  obsah   předchozí

Rozhovor

o (nejen) nedělce s Filipem Krupičkou

Když jdeš v neděli ráno do kostela a máš nedělku, je to jiné ráno než jinou neděli?

Já se vždy večer před tou nedělí věnuji přípravě, to není jen se podívat jaké je zrovna téma. A tu přípravu si dávám do čtečky. A pak ráno, když jdu do kostela, se vždycky bojím, jestli jsem ji nezapomněl.

A není to už po těch letech pro tebe rutina?

To ani ne, i když mně příprava zabere méně času než dříve, protože ta témata se opakují. Stejně si ale někdy říkám „Co já jim tam jen budu vykládat?“

Jak se to stalo, že jsi se stal učitelem nedělky ve vinohradském sboru?

To už je tak dlouho, že si to nepamatuji. Ve sboru jsem vyrostl, chodil jsem tady na nedělku, zlobil jsem tady Míru Čaška, a teď se mi to vrací.

Takže můžeš na ty svoje vzpomínky z nedělky trochu navázat?

Ne, ne, to je něco úplně jiného, je to diametrálně odlišné. Teď je to s dětma daleko volnější, povídáme si, hrajeme hry. Za mého dětství byla nedělka až po kostele, byl tady pan farář Otřísal, a to jsme si nemohli hrát, to si pamatuji, že si tak člověk mohl hrát leda tak s korunou na sbírku.

Jak dlouho to trvá, byly to těžké začátky nebo je to stále obtížnější?

foto: Filip

Trvá to už 26 let, s nějakými drobnými přestávkami. Učitelů nedělky bylo hodně, různí učitelé přicházeli a odcházeli, jen my dva se Zdenou Novotnou jsme zůstali. Zdena mně v počátcích pomáhala technicky, protože ona je učitelka a já jsem neuměl učit – a neumím to doteď. A velmi mě inspiroval její celkový přístup, její jednoduché a přímočaré jednání. Mně nejvíc vyhovuje, když se v nedělce nezpívá; to bylo pro mne velké ulehčení, když jsme nemuseli zpívat. Já beru nedělku jako bohoslužby, takže mně se líbí čtení z Bible. Ale vím, že pro mnoho dětí je to obtížné. Mně se nejvíc líbí na nedělce, když se to povede. Když ty děti sedí celé napjaté, s otevřenou pusou, tak to je nejlepší, To se mi na tom nejvíc líbí, a proto to dělám. Samozřejmě jsou i nedělky, kdy je to „krocení dravé zvěře“, a to jsem pak z toho takový vyčerpaný.

Potřeboval jsi pomoc, kdo ti ji poskytl, zúčastnil ses nějakého vzdělávacího programu, něco četl?

Pro učitele nedělní školy vycházely takové papírové sešity a já jsem to různě ztrácel, zapomínal… proto jsem pak hodně uvítal, když už to bylo elektronicky. Teď používám Evangnet, tam jsou dobré návody, náměty… Někdy? Po každý. A mám takový pocit, že jednou jsme někde byli, jestli to byly Soběhrdy nebo tak, ale nebylo to nic extra. Nikoho jsem tam neznal, nacvičovali jsme ve skupinkách nějaké situace, vůbec to pro mne nebylo nosné. Teď možná kdybych měl víc času, kdyby to nevzalo celý víkend a kdyby to nebylo daleko, tak bych do toho šel.

Mělo by se něco podle tvé zkušenosti s nedělkou změnit? Měnilo se něco?

Na ty špatné věci zapomínáme, takže z mého pohledu se děti změnily k lepšímu. Vzpomínám třeba na tři kluky, kteří při nedělce řádili jak černá ruka, ale další neděli věděli téměř všechno, co jsem minule vykládal. Takže účel to splnilo, jenom to bylo těžké. Já nevím, jestli účelem nedělky je, aby se dozvěděli co nejvíce informací. Protože to se dozvědí, až budou větší – a ony to už stejně často znají. Já si myslím, že účelem nedělky je naučit je odpovídat si sám pro sebe na důležité otázky. To znamená: co je to víra, co je to hřích, jak se dostat do nebe. Odpovídat si nejen pro sebe, ale třeba i na otázky, které slyší ve škole od nevěřících kamarádů nebo učitele. Aby uměly reagovat na určitý posměch, aby uměly poměrně rychle odpovědět, vlastně jako na svoji obranu. A aby spolu měly navzájem vztahy. Protože mně se děti v nedělce mění, ale ony, když spolu naváží vztahy, tak to vydrží dlouho, přes konfirmaci a dál. Nedělka je vlastně takový malý sbor. A problémy ve sboru se zrcadlí v nedělce. Děti si vůbec nejvíce chtějí povídat. A to je to, co ve sboru schází: povídání, sdílení si mezi sebou. Třeba z biblické se mi nejvíce líbí začátek – když se Zdeněk něco zeptá a my na to nějak reagujeme. Myslím si, že v nedělce tohle v určité míře funguje také, a když pak řeknu „tak končíme, vezmeme si bible a přečteme si to“, tak říkají „hmm, nó“ a ještě by si chtěli povídat. Samozřejmě jsou i nedělky, kdy se na něco ptám a nikdo nereaguje, vůbec. To je pak takový smutný, ale ne vždycky mají děti náladu si povídat. Děti na nedělce povídají o věcech, které zajímají je. Jaké jsou nové hračky, počítače, co se jim za ten týden stalo, a když se tohle rozjede, tak to je mumraj, mluví jeden přes druhého a já vidím, jak jsou po tom hladové. Ale ty se potřebuješ dostat ke svému programu, že? Ne úplně nutně. Když se to takhle rozvine, tak se prostě o Šalamounovi dozvědí za rok.

Tvoje slovo na závěr?

foto: rozhovor

Myslím si, že rozhovor, sdílení a interakce je důležitá jak mezi dětmi, tak mezi lidmi ve sboru, a to nám tady schází. Kdyby tady ta nabídka byla, tak by to lidi uvítali. Jiné formy, v malých skupinách 6–8 lidí. Když se třeba začne biblickým příběhem a pak se povídá, tak se lidé otevřou, začnou se pak řešit i jiné věci, i osobní, a to lidem navzájem hodně pomůže. To tady není.

Eliška Novotná, 14. 12. 2021

Vyšlo v Hroznu č. 217, ročník 2022. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech