Výběr z Hroznů  obsah   předchozí  další

Manekin

rozhovor s Bárou Uličnou a Zdenou Novotnou v jejich krámku

Dědeček Josef Novotný s tatínkem Jaroslavem ve věku 9 let a jeho první pes Neva, 1937
foto: manekin

Máte tady ve sborovém domě na Korunní 60 obchod, jak to všechno začalo?

Naše rodina žije a působí na Vinohradech už sto let. Dědeček Jaroslav Novotný byl legionář na ruské frontě, vracel se z Vladivostoku v roce 1921, to mu bylo 43 let. Pocházel z Kostelce nad Orlicí, kde rodina vlastnila koželužnu. Měl dvě sestry, Anežku a Marii, které byly obě docela výtvarně nadané. Prodali vše a přestěhovali se do Prahy. Do Anežky se zamiloval malíř Josef Štolovský, když oba studovali v Mnichově. Jenomže ona ho nechtěla, tak si vzal Marii. Z toho prodeje si jednak Anežka a Josef zařídili továrnu na barvy, ta byla na Korunní u vozovny, a jednak děda, když se vrátil, si ze svého podílu pořídil obchod. Ten byl na Fochově třídě proti Radiopaláci, kde bylo pak kino Květen. V té továrně se vyráběly barvy Štolovky, což byly první české barvy a byly opravdu dobré a hodně známé. Děda v tom obchodě prodával nejen Štolo barvy, ale i potřeby pro výtvarníky z celé Evropy. Neměl vzdělání, ale mluvil francouzsky a německy. Nebyl ani malíř, ale z legií, kde byl v poštovní a kulturní komandě, měl kamarády a mezi nimi byli i výtvarníci. Do toho obchodu chodili bratříci a kamarádi z fronty. Po únoru 1948 dostal děda infarkt a díky tatínkovi, který tam byl příručím a byl ustanoven jako „likvidátor“, se podařilo krám udržet až do roku 1956, on ho prostě „likvidoval“ pět let. To bylo možné také proto, že tatínek byl už asi od svých osmnácti let ve vinohradském mysliveckém klubu, kde byli „všichni“, a kamarád myslivec byl víc než komunista; tak mu řekli „Hele Mirku, už to musíš zlikvidovat jinak na tebe vlítnou“ a on to zavřel ze dne na den.

Jak se to stalo, že jste se ocitly právě v tomto domě?

foto: manekinLOGO

Do sboru na Vinohradech patřili už naši praprarodiče (z maminčiny strany) Jan a Marie Tučkovi. Naše maminka chodila do vršovického sboru, ale když se s tatínkem vzali, tak se na Vinohrady vrátila. Svatbu měli tady v kostele, před svatbou tatínek přišel za panem farářem Moravcem, že by přestoupil k evangelíkům. Pan farář si nejprve myslel, zda není provokatér, ale po svatbě už bylo jasno. Naše babička chodila sem do kostela a my potom s ní, a tak jsme ve vinohradském sboru vyrostly.

A co se tedy po roce 1989 pro vás změnilo?

Tatínek byl optimista, to musela být důvěra v Pána Boha, že zase bude vše jinak. Tady ten nábytek, to všechno schoval do sklepa a je to původní. My jsme v tom vlastně vyrostly, když jsme chodily do sklepa pro uhlí a brambory tak jsme si hrály v těch šuplících. Tady před rokem 1989 byla dílna Uměleckých řemesel, ta skončila a staršovstvo uvažovalo spolu s Mirkem Dusem, co s tím. My obě jsme měly ten nápad ( obě? „No my jsme pořád tak na stejné vlně“) obnovit náš obchod, zkusit to, a tatínek řekl „No jasně, ale žádný dluhy“. Tři čtvrtě roku jsme ten prostor rekonstruovali. Otevírali jsme v květnu 1992. Obě jsme pracovaly a k tomu byli všichni tři v obchodě. My jsme byly hrozně rády, že nám svěřili ten prostor. Našemu tatínkovi to nádherně naplnilo život. My jsme se tu scházeli i na Silvestra, tady v tom malinkém prostoru, zapálili si svíčku a vzpomínali.

Proč právě výtvarné potřeby, máte na to vzdělání, něco tvoříte?

Ani jedna z nás nemá výtvarné vzdělání, jedna jsme knihovnice a druhá vystudovala přírodní vědy, ale rády pokračujeme v rodinné tradici a moc nás to baví. Tatínek si to tady všechno obešel, zjistil situaci a řekl, že ten obchod musí mít tři pilíře: první pilíř budou školy, druhý klasický papírnický zboží pro sousedy a třetí výtvarníci. Tak to i bylo, ale teď jsme hlavně pro výtvarníky, i ZUŠ a střední školy. Před Vánoci se více prodává ( fakt? To nemají lidé jiné věci na práci než zrovna malovat?), nejen výtvarníci, ale i amatéři si dojdou koupit plátno a barvy a malují dárky k Vánocům.

Obchodů s podobným sortimentem je i na Vinohradech více, čím jste jiní?

Většina zákazníků se k nám po léta vrací, jsou to naši stálí zákazníci. My jsme ta prvorepubliková škola, poradíme, vyhovíme, doporučíme třeba i jiný obchod, pošleme i balík bez dobírky a víme, že nám peníze na účet přijdou. S dodavateli nemáme potíže, bereme léta od stejných, máme dobré vztahy. My se s těmi lidmi známe, „třeba jsme jezdily pro plátna do Krkonoš, my jsme nejely jen někam kamsi, my jsme jeli za tou paní …“. Je to všechno hodně na osobních vztazích a důvěře, hodně si povídáme, někdo si přijde jen popovídat. Věkově jsou zákazníci různí, nejstarší je přes devadesát, ale staví se třeba i mladá maminka s kočárkem: „Když jsem dělala tu UMPRUMku tak jsem k vašemu tatínkovi chodila a on mi poradil …“. A přijede i z Ameriky a přivede si příbuzenstvo a říká: „Já jsem tady vždycky navštěvovala babičku a pak jsem šla k vám a ten váš tatínek ….“, a tak je to takový hezký.

Ještě mi řekněte, proč ten název – Manekin

To je naše původní ochranná známka, pořád ji obnovujeme. Je to taková ta výtvarnická figurka a sedí na tom písmenku N.

Co bude dál?

Tatínek umřel ve věku 81 roků a my jsme si dříve říkaly, že si pak spolu sedneme a probereme to, ale teď….už je to deset roků ….nemůžeme ani zklamávat ty lidi. Skoro každý den nás někdo nebo něco potěší…„ (a není to někdy ponorka, být pořád spolu?)“ … my jsme v pohodě, od malička jsme byly zvyklé spolu, jezdíme spolu na dovolenou, na chaloupku…" (Myslíte někdy na zachování tradice do budoucna, jsou tu děti, možná vaši nástupci, nástupkyně, jak to vidíte dál?) Všechno je otevřené, všechno je možné.

Eliška Novotná

Vyšlo v Hroznu č. 214, ročník 2021. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech