Farář pro faráře

rozhovor se Zvonimírem Šormem

Vyrostl jsi v evangelické rodině, tatínek pro naši církev pracoval, vystudoval jsi teologii a stal se farářem. Byla ta tvoje cesta ke službě v církvi takhle přímá a jednoduchá?

I maminka pracovala v křesťanské službě. Ale tak jednoduché to nebylo, já jsem farářem být nechtěl. Bavila mě čeština a dějepis a tomu jsem se chtěl věnovat jako učitel. V tom jsem navazoval na tátu, který dějiny studoval, ale studium nemohl dokončit, protože ho komunisté při závěrečných zkouškách v roce 1948 vyhodili. On tak celý život dělal něco jiného, nicméně dějiny ho stále zajímaly.

Působil jsi ve venkovském a pak pražském sboru, věnoval se vikářům a nasbíral tak jistě rozmanité zkušenosti. Kde jsi tedy jak dlouho působil a jak moc odlišné ty zkušenosti jsou?

Začínal jsem v roce 1986 jako seniorátní vikář v Trutnově, rok jsem objížděl sbory v královohradeckém seniorátu a hodně se věnoval mládeži. Potom jsem měl jít na sbor do Vrchlabí, to se ale komunistům nezdálo, protože blízko byly Herlíkovice a oni nechtěli, abych se věnoval mládeži. Tak jsem byl „odsunut“ a státní souhlas jsem dostal do Šonova, kde jsem byl sedm let. Šonovský sbor byl diasporní, se třemi kazatelskými stanicemi v maloměstech, ale samotný Šonov byla vesnice. Fara s kostelem a hřbitovem byla nad Šonovem, skoro samota, „víc jsem viděl srnky než lidi“. Byl to spíš vesnický sbor, hodně jsem jezdil po návštěvách. Pak jsem šel do Modřan. Do Prahy jsem tedy původně nechtěl, a proto jsem první nabídku odmítl. Pak chodili další nabídky a když modřanští přišli podruhé, tak už jsem pozvání do Modřan přijal, i proto, že to nebylo centrum města. Od roku 1993 jsem byl tedy v Modřanech – skoro 27 let. Pro moji službu ve sboru to byla v něčem výrazná změna, život tu byl nějak rychlejší. Prostředí sboru bylo více intelektuální, bylo tu také více mladších lidí, ale s pastorací to zase bylo složitější, bylo těžší se k lidem dostat. Na Zbraslavi jsem třeba zazvonil a od dvířek se ozvalo „Co prodáváte?“

No a teď jsi v jiné pozici „farář pro faráře

. Jak ses jím stal? Byla to jistě zase velká změna, rozhodoval ses dlouho a těžce, nebo ti bylo hned jasné, že to chceš zkusit?“ Já jsem byl v modřanském sboru stále dosti jednoznačně volen, v tom posledním volebním období jsem ale řekl, že kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka, tak bych ji přijal a skončil předčasně, protože jsem přece jen byl ve stejném sboru po tolika letech už takový unavenější a vymýšlet stále něco nového také bylo čím dál náročnější. No a tehdejší senior pražského seniorátu, který byl předsedou strategické komise, mě opakovaně oslovil, zda bych o té nové pozici „faráře pro faráře“, kterou chtěli zřídit, neuvažoval. Asi hodně to bylo i proto, že jsem 15 let vedl vikariát a starší faráře jsem vesměs zase znal ze studií. O farářích jsem tedy měl dost značný přehled. Tak jsem tedy uvažoval, a když přišlo i oficiální oslovení od synodní rady, s nabídkou jsem souhlasil, i když se mi už moc do té změny, pravda, nechtělo. Ale pak jsem si řekl „nebuď srab, Abraham vyšel v pětasedmdesáti, tolik ti není“. Vzal jsem to prostě trochu fundamentalisticky. Svou roli tu však hrálo i to, že bych i po odchodu do důchodu měl patřit do modřanského sboru, a tak jsem chtěl svůj „stín“ ve sboru tím, že před důchodem budu působit ještě jinde, přece jen trochu oslabit.

V církvi je to nová pozice, jak vznikla? Jaké je tvé postavení v církvi jako organizaci, jaké máš možnosti, kompetence, jsi někým řízen, komu jsi odpovědný? Co bylo od té nové pozice v církvi očekáváno?

Ta myšlenka vznikla ve strategické komisi v rámci strategického plánu jako reakce na společenské změny. Jeden čas začali faráři více odcházet ze služby a ve větší míře, než dříve se objevovaly ve farářských rodinách problémy a rozvody, byla to nová situace. Odehrávaly se společenské změny, „svět šlapal jiným způsobem“, ale faráři zůstávali ve staré struktuře. Péče o faráře moc nebyla, supervize teprve začínala, seniorátní senioři nebyli tolik zvyklí komunikovat s faráři jako teď. A tak se očekávalo, že tady bude někdo, kdo se bude farářům věnovat a kdo bude zjišťovat, co by se třeba mohlo změnit. Jinak můj nadřízený je synodní senior, s nímž se pravidelně scházím, a praktické věci řeším s Ústřední církevní kanceláří.

V čem vlastně tvá práce spočívá? Jaký je tvůj pracovní den, týden, měsíc? Co je nejtěžší?

V něčem je to dokonce složitější než u sborového faráře, který přece jen má v čase nějaké pevné body. Já si musím všechno sám naplánovat, logisticky zajistit, určit si program. Nic není pevně dáno. Největší částí práce je fyzické ježdění za faráři a farářkami, od Aše až po Český Těšín a rozhovory s nimi. Rozprávíme o situaci jak jejich, tak jejich sborů, většinou tak dvě hodiny, ale měl jsem už i sedmihodinový rozhovor. Hodně mé práce se pak také týká budoucí struktury církve. No to bychom všichni chtěli vědět. Už teď jsou některé senioráty tak malé, že nejsou schopny smysluplně naplnit všechny funkce podle církevního řádu (předseda konventu, seniorátní výbor, komise, náhradníci… ). Některé sbory jsou zase už vlastně skoro bez lidí, já říkám, že jsou to už jen jakési sbory „virtuální“. Faráři třeba objíždějí místa, kde se scházejí dva lidé, nebo farář čeká, zda vůbec někdo přijde. Sám jsem to kdysi zažil. Tak to do budoucna není možné. Ale přece dokáží platit personální fond, tak tam jsou faktičtí lidé? No nějak to zatím dokáží, třeba ze zahraniční pomoci nebo velkého daru, nějak to formálně funguje, ale o celkově „funkčním sboru“ se mluvit nedá. Těžko dají dohromady třeba už jen staršovstvo. Někdy jsou v něm pak i lidé jen do počtu, což zase není dobře a ničemu to ani neprospívá. Je tedy třeba naši církev proměnit i strukturálně, pomoci malým, ale živým společenstvím najít nějaký funkční a smysluplný model existence, upravit rozdělení seniorátů, některé sbory propojit ve větší celky atd. Jak se rozhoduješ, koho navštívíš? Někdy mě pozvou, někdy se rozhoduji intuitivně, někdy dostávám tip – třeba když si se synodním seniorem povídáme o tom, kam by bylo dobré zajet. A také když přichází někdo z jiné církve a chce u nás být farářem. Snažím se cesty spojit, ale jezdím i podle počasí a délky cesty, když 6 hodin řídím a dvakrát 2 hodiny vedu rozhovory, tak už jsem pak dost „utahanej“. Stalo se ti někdy, že jsi byl farářem odmítnut? Ano stalo, asi to nebylo osobní, spíš nesouhlasili se zřízením té pozice, ale jsou to výjimky. Někdy slýchám „ty nemáš co dělat, tak jezdíš“ – tomu se usmívám, neboť je to stejně absurdní jako bych řekl faráři „ty nemáš co dělat, tak chodíš na návštěvy“. Jinak jsem ještě i v komisi pro vikariát a stále komunikuji s vikáři, mluvím s nimi o tom, na který sbor jít, seznamuji je s tím, co je tam může čekat. Účastním se také rozhovorů studentů ETF se synodní radou. Byl jsem na sjezdu mládeže a udělal jsem pro něj takový banner comics „Jak se dělá farář“ a chystám i takovou knížku. Účastním se všech jednání synodní rady s poradním hlasem, přináším tam podněty a dostávám informace. V lednu začnu tu práci dělat už třetím rokem. Máš to ale strašně zajímavý, ne? Je to pestrobarevný. Můj sbor jsou faráři, vikáři, studenti, ale i lidé ze sborů, kurátoři a tak. Občas mám stále i svatby, pohřby, někdy střídám faráře, když si potřebují odpočinout nebo zastoupit. Takže i kážu, i když méně než farář na sboru.

Jsi celocírkevní farář pro duchovenskou službu, jako tvoje agenda je uvedeno „duchovenská péče o faráře

. Když mluvíš s faráři nakolik je tam „duchovno“ a nakolik „materiálno“?“ To je hodně namíchané a individuální a mění se to. Dříve se hodně řešily materiální a platové záležitosti, což teď už není tak časté, protože už dochází k určitým změnám v odměňování farářů. Teď řešíme s komisí pro reorganizaci správy církve vice budoucí strukturu ČCE, pomoc malým sborům, jejich spojování, možnost vzniku regionálních sborů. A samozřejmě i samofinancování. To vše jsou pak i témata rozhovorů s faráři. Většinou platí, že tam, kde sbory žijí, tam se peníze najdou. Kde vznikají sbory z nových lidí, kteří jsou zvyklí na nový rytmus života a chápou, že sbor má i své náklady, tam vznikají i nové formy sborového života, třeba „na kafe s farářkou“, a chodí tam lidé ze sboru i mimo. Biblické hodiny jsou třeba pro lidi, kteří v církvi nevyrostli, kolikrát nesrozumitelné, příliš specializované a odborné, a tak vznikají jiné formy práce. Lidé z těch tradičnějších sborů, kteří dojíždějí za nákupem, za kulturou, za doktorem, třeba zase dojíždět do kostela moc ochotni nejsou. Tak to všechno jsou témata, která také probíráme. Pak jezdím i do sborů, seniorátů a vysvětluji různé možnosti budoucí existence sborů a diskutujeme o nich. Převažují tedy stále více témata budoucí podoby našich sborů, církve, která jsou s farářskou prací a existencí úzce propojena. Když stále mluvíš s faráři, kde je ta tvoje „duchovenská služba“? Ty přece všechny ty faráře znáš? Chápu to jako pastorační službu, faráři jsou zvyklí naslouchat, ale jim někdy nenaslouchá nikdo. Všechny ovšem neznám, některé jen od vidění. Je to celkem cca 220 farářů, teď možná po dvou letech je už objedu. Dříve se faráři znali ze studia, teď to tak není – někteří jdou po studiu nebo vikariátu pracovat i mimo církev, třeba aby vydělali nějaké peníze, ztrácejí církevní kontakty a vrací se i po letech. Přicházejí na sbor, kde nikoho neznají, do toho covid se všemi těmi omezeními. Leckteří jsou pak více osamělí.

Celý ten divný letošní končící rok poznamenal koronavirus, ale navzdory jemu „jedeme dál

. Jaký pro tebe pracovně byl? Co se ti podařilo, nepodařilo, co tě deptalo a co potěšilo?“ Měl jsem radost, že lidé už začali vážně uvažovat o budoucnosti církve, a že to není jen o těch penězích, které je někde tlačí, ale že je to o poslání církve, co vlastně chceme dělat nejen v rámci toho svého sborečku, ale i v rámci širší společnosti A současně se o to začínáme zajímat prakticky. Od roku 1993 se zabýváme samofinancováním, ale nebrali jsme to dost vážně a věcně. Je to výzva i pro faráře, kteří mnohdy budou mít i civilní zaměstnání a kombinovat si pracovní úvazky. Co mě štvalo, to bylo někdy to nepochopení, paušální odmítnutí. Synod pozici „faráře pro faráře“ zřídil, já do ní byl synodem zvolen a snažím se ji teď dělat, jak nejlépe umím. Jak nedávno napsal synodní senior: „nevadí mi kritika, ale vadí mi kritika bez znalostí problému, situace.“ A vadí mi také zneužívání svobody v covidové situaci, kdy leckteří hájí „svou“ svobodu a odmítají se očkovat, aby tak následně zahlcovali nemocnice a přetěžovaly zdravotnický personál a zhoršovali tak epidemiologickou situaci i v celé společnosti. V bibli je „buďte svobodní, ale neprosazujte sami sebe“. Myslíš, že zúročuješ svoji zkušenost z farářské práce ve sborech? To si myslím zcela jednoznačně, vím, o čem ti faráři mluví. Zároveň i když se v církvi pohybuji od malička, některé věci mě stále překvapují.

Eliška Novotná