Rozhovor o (nejen) nedělce s Terezou Javůrkovou

Když jdete v neděli ráno do kostela a máte nedělku, je to jiné ráno než jinou neděli?

Pro mě je to jiná cesta do kostela, protože učím menší děti, ony jsou inspirativní, a tak se těším více než na standardní bohoslužbu. Jsem víc nervózní, ale je to pro me zajímavější.

Jak se to stalo, že jste se stala učitelkou nedělky ve vinohradském sboru?

Já jsem celý život ve vinohradském sboru, vyrostla jsem tady, jsem tu pokřtěná, konfirmovaná, mládežnice. Na biblickou hodinu už jsem tady nechodila, malinko jsem střídala kostelíky a vrátila jsem se sem předloni, kdy mě oslovila moje sestra, jestli bych nechtěla učit nedělku a já jsem přislíbila součinnost. Měla jste nějakou dřívější zkušenost s prací s malými dětmi? Prošla jsem od mala skautem, pak jsem byla vedoucí Světlušek a odcházela jsem ze Skautu, když mi bylo asi dvacet let.

Potřebovala jste pomoc? Kdo Vám ji poskytl, zúčastnila jste se nějakého kurzu? Jak jste se na to připravovala, být učitelkou neděly je trochu výzva, možná s tím jsou spojené i určité obavy?

Já jsem do toho docela hodně spadla. Chodím na pravidelné setkání učitelů nedělní školy, žádným kursem jsem neprošla a když jsem něco potřebovala, ptala jsem se sestry nebo pana faráře. A jak jste věděla, co máte dělat? To byly vzpomínky z dětství, téma je dané. Mám dvě stěžejní knihy, jedna z nich je Bible a druhá Biblická dějeprava. A na Evangnetu je příprava pro nedělky pěkně udě-
laná, srozumitelná, jsou tam k tomu i hry.

Neuvažovala jste zúčastnit se nějakého kursu, třeba i didaktického?

Uvažovala, ale časově jsem se do toho nevešla. V budoucnu bych o to stála. Ale u těch malých dětí je pro mne podstatné, aby si zapamatovaly třeba tři, čtyři stěžejní myšlenky z toho vyprávěného příběhu, a na konci se jich ptám jako skupinky o čem to vlastně bylo, co je tím sdělením. A ony to většinou vědí. Jsou dobrý. Tam perfektně funguje dětská imaginace. Ony ty malé děti, když mají co dělat, tak ony vlastně nezlobí, to až ty větší. Bývá jich tak pět, šest, ale je to velmi různé, i podle toho, jestli jsou prázdniny; teď v době covidové se to nedá vůbec odhadnout, z malých většinou tak dvě. Modlíte se? Jsou na to zvyklé z domova? Modlíme se, kraťounkou modlitbu. Myslím, že jsou na modlení zvyklé, nestalo se mi, že by se někdo ptal „co to je?“ „a proč?“, to ne. Je Vám osobně bližší, když děti kreslí nebo povídání, hry… Já to střídám, jsme omezeni časem 40 minut. Ale když je VP máme jenom 20 minut, a to je fakt náročný, to slevuji ze svých ambicí a vybírám jen to opravdu podstatné.

I po Vaší relativně krátké zkušenosti s učením v nedělce, mělo by se podle Vás něco na ní změnit?

Ne.

Vybavujete si nějakou příhodu – vtipnou, dojemnou, překvapivou?

Vyprávěli jsme si loni o Abrahamovi a byly k tomu obrázky, které si děti mohly vybarvovat. Bylo tam asi osm dětí a jeden starší kluk tomu Abrahamovi namaloval cylindr a napsal k tomu Lincoln, jako žert, a mně to přišlo docela super, ještě k tomu nakreslil americkou vlaječku. Trošku se nám potom ta diskuse malinko zvrhla a smáli jsme se, bylo to dobrý.

Vaše slovo na závěr?

Dělám to ráda, s dětmi je to inspirativní a v jistém slova smyslu i osvobozující od těch celospolečenských norem. Jediná věc, která mě na tom trápí je, že vlastně i ty malý děťátka vnímají tu covidovou omezenost dnešní doby.

Eliška Novotná, 3. 12. 2021