Rozhovor
o nedělce s Jarmilou Raisovou

Když jdeš v neděli ráno do kostela a máš nedělku, je to jiné ráno než jinou neděli?

Určitě, už cestou na to myslím, většinou si ty děti vybavuji a vím, že přijdu o kázání. Nemohu říci, zda se těším více nebo méně, je to neporovnatelné. Je to vlastně vždy překvapení, jaké děti zrovna přijdou. Je to nevyzpytatelné. Jednou se mi stalo, že jsem se dlouho připravovala a pak nebylo žádné dítě. Dostala jsem ale jako nečekaný bonus kázání, které mě oslovilo.

Jak se to stalo, že jsi se stala učitelkou nedělky ve vinohradském sboru?

To se stalo asi před deseti lety, ale jak to bylo si vlastně nevybavuji. To tady byl Martin Zikmund a učitelé tak nějak ubývali a já měla malého chlapečka… asi mě oslovil. Rozhodla jsem se, že to zkusím, mělo to být na přechodnou dobu – ale syn už je dospělý a já mám nedělku s dětmi pořád. Byla to ale pro tebe úplně nová situace–nevyrostla jsi v církevním prostředí a nemohla jsi vycházet ze svých zkušeností z dětství. No ale nová situace nastala už před sedmnácti lety, kdy jsem do sboru jako sborová sestra přišla.

Potřebovala jsi pomoc? Kdo ti ji poskytl, zúčastnila jsi se nějakého kurzu? Jak jsi se na to připravovala, být učitelkou neděly je trochu výzva, možná s tím jsou spojené i určité obavy?

Nejprve jsem na nedělku doprovázela svého synka jako maminka. Sledovala jsem, jak to probíhá, a z té zkušenosti jsem potom vycházela. Hodně mně pomohly pomůcky pro nedělkáře. To ještě nebyl Evangnet, ale byly tištěné knížečky a měli jsme každý měsíc schůzky – s Martinem si to nevybavuji, toho jsem zažila krátce, ale s Ester určitě. Ta nám vždycky dobře poradila, a když jsem něco nevěděla, mohla jsem se na ni obrátit. Teď se spíš dívám na Evangnet, tam je to pěkně udělané. Já jsem do loňska učila i náboženství, předškolní třídu, a některé materiály se vlastně prolnuly. Dvakrát jsem byla na vzdělávacím kurzu a bylo to moc prima. Bylo to hodně inspirativní a setkání s lidmi z jiných sborů bylo milé. Prima byli i faráři, kteří nám ukazovali, jakým jiným způsobem to jde dělat. Třeba si vzpomínám na to, jak pracovat s biblickými postavičkami, to se mi moc líbilo. Co víc používáš – kreslení, vyprávění, hry… Nejvíc se mi osvědčilo, když dětem říkám „Já budu něco povídat a vy si k tomu můžete něco kreslit“. Někdo si kreslí něco svého, jiní kreslí k mému vyprávění a někdy je z toho něco moc pěkného. Ty sama kreslíš také? Trochu… baví mě malovat.

Po tvé desetileté zkušenosti s učením v nedělce, změnilo se něco? Mělo by se podle tebe něco na ní změnit?

Asi bych řekla, že ne. Děti jsou pořád jiné, ale jsou vlastně stejné – stejně zvídavé, inspirativní, se stejnou představivostí. Spíš mě teď někdy děti překvapí, kolik toho z náboženství vědí, opravdu hodně. Já třeba začnu něco vyprávět a ony mi to klidně dopovídají. To jsou ale ty větší děti? Ne, to jsou ty menší děti, některé ty úplně malé, opravdu. Říkají „předtím bylo tohle to, potom bude tamto…“ Když jsem začínala učit, tak v kostele byla klučičí parta, které jsme mezi učiteli říkali „výběr z hroznů“. Nedělka s nimi byla náročná, hlavně kvůli kázni. Často opravdu hodně zlobili. Já jsem je nechtěla příliš napomínat jako ve škole. Někdy se mi podařilo je zaujmout něčím k tématu, jindy ne. To jsem si pak říkala, že to je aspoň dobré pro jejich rodiče, kteří mají klid v kostele. Rozhodně si myslím, že je dobře, že nedělka je souběžně s bohoslužbami. Od pamětníků vím, že dříve byla nedělka pro děti po vlastních bohoslužbách, to si neumím představit. Jako problematický a rušivý moment vnímám to, když se s dětmi vracíme do kostela, zvláště když je vysluhována Večeře Páně. Málokdy se nám podaří návrat načasovat tak, abychom co nejméně vyrušovali. Byla bych moc ráda, kdyby návrat dětí do kostela byl klidný a tichý. A považuji za důležité, aby děti byly při Večeři Páně s rodiči i námi všemi v jednom kruhu.

Také bych byla moc ráda, kdybychom obnovili výlety, vycházky a podobné akce pro děti. A bylo by prima, kdyby děti, které chodí do nedělky, jely také v létě na sborový tábor!

Vybavuješ si nějakou příhodu – vtipnou, dojemnou, překvapivou?

No to se musím zamyslet… určitě takových situací bylo více. Jeden chlapeček měl vždy „zaručeně správné odpovědi“, které střídal. Na otázky „O čem jsme mluvili minule? O čem si budeme povídat dnes?“ vždy odpověděl „O Pánu Bohu“ nebo „O Pánu Ježíši“.

Tvoje slovo na závěr?

Myslím, že je důležité, aby se děti v nedělce cítili dobře, aby věděli, že kromě faráře tam jsou ještě učitelé, kteří je mají rádi takové, jaké jsou.

Někdy je člověk v takovém rozpoložení, že si říká „Tak teď bych si chtěla v klidu sednout v kostele a slyšet nějaké povzbudivé slovo“. Ale ta situace je jiná, teď bych vlastně měla já povzbudit ty děti. Někdy je to těžké a říkám si „třeba ani žádné děti nepřijdou“. Ale ty děti přijdou, a pak se to vyvine tak, že jsem vlastně jimi povzbuzená zrovna tak. Jejich energie a představivost je úžasná.

Eliška Novotná 7. 12.2021