Rozhovor s Radoslavem Kvapilem
o (nejen) více než stovce koncertů v našem kostele

Jak a kdy vstoupila do Vašeho života hudba a jak to pokračovalo?

Narodil jsem se v Brně – Králově Poli a můj otec se znal s doktorem Kunderou, který byl před válkou ředitelem brněnské konzervatoře. Oba byli legionáři. Ten byl jako bývalý legionář po příchodu Němců v roce 1939 předčasně penzionován – tehdy se to tak dělalo, to až později se zavíralo do vězení – a tak začal soukromě učit hru na klavír. Já jsem k němu od sedmi let chodil. A nešel jsem pak ani na konzervatoř, protože proč chodit jinam, když máte toho nejlepšího učitele? Vystudoval jsem klasické gymnasium a pak jsem pokračoval ve třídě doktora Kundery na JAMU, kde jsem absolvoval v roce 1956. Říkal jsem si „co dál, musím se nějak živit“, nechtělo se mi zůstat na JAMU jako někteří kolegové, a tak jsem tři roky působil na Vysoké hudební škole v Kroměříži (tehdy se ještě nejmenovala konzervatoř), kam jsem z Brna dojížděl. Pak mně byla nabídnuta aspirantura u profesora Raucha na AMU, měl jsem koncerty, a také jsem se seznámil s doktorem Holzknechtem, který mě pak vzal na pražskou konzervatoř, kde jsem působil od roku 1963 deset let. Stěhování z Brna do Prahy vlastně tehdy nebylo možné: nemohla jste dostat zaměstnání v místě kde jste neměla trvalé bydliště a nemohla jste mít trvalé bydliště v místě kde jste neměla zaměstnání. Řešením bylo, že mě u sebe přihlásil můj přítel Stanislav Apolín. Tím jsem měl adresu ve Slezské ulici a všechno bylo „v pořádku“. Později se mi podařilo získat družstevní byt a teď už žiji na čtvrté pražské adrese, ale pořad vlastně ve stejné lokalitě. Když pak byl ředitel Holzknecht na začátku „normalizace“ vystřídán Taussingerem, který kamarádil s estébákama, z konzervatoře jsem odešel. On na mně totiž udělal strašnou lumpárnu. Do „doporučení“ zaměstnavatele, které bylo pro cesty do zahraničí nezbytné, k mé chystané cestě do Švédska totiž kvůli mým aktivitám v roce 1968 napsal, že jsem protisocialistický živel. To stačilo k tomu, abych nemohl nikam jet. A mě skutečně zachránil Anděl strážný, tedy doslova. Indiskrece jednoho úředníka (pro něho tehdy velmi nebezpečná), který mě o intrice informoval a velkorysost tehdejšího tajemníka Svazu skladatelů V. Kučery, který vymohl pro moji cestu do Švédska doporučení tohoto svazu, ačkoliv jsem byl ve spisech ÚV KSČ označen jako „kontrarevoluční protisocialistický živel“. Já jsem dal na konzervatoři okamžitě výpověď a působil jsem čtyři roky na fakultě v Českých Budějovicích, kam jsem dojížděl z Prahy jako známý pianista, chcete-li „hvězda“, a učil hudbu v nově založeném studijním programu. Mohl jsem pak se souhlasem tohoto zaměstnavatele vycestovat a využíval jsem to. Působil jsem tam do roku 1977, kdy jsem odešel a pak už jsem neměl v Československu stálého zaměstnavatele. Živil jsem se působením v zahraničí.

Jaká byla Vaše cesta do vinohradského sboru?

Já nejsem z evangelické rodiny. Tatínek byl velice hloubavý člověk. Jednou slyšel kázat v brněnském Blahoslavově domě Viktora Hájka. Byl to naprosto strhující, dnes bychom řekli charismatický, kazatel. Tatínek byl jeho kázáním tak osloven, že mě poslal v šesti letech do Blahoslavova domu na náboženství a já tam chodil velice aktivně, později i do mládeže. Viktor Hájek se stal později synodním seniorem. Tak jsem se dostal do církve. Z Blahoslavova domu i z letních kurzů v Sázavě jsem se znal s Mirkem Dusem. Po příchodu do Prahy v roce 1963 jsem dlouho nebyl členem žádného sboru, protože jsem byl stále v zahraničí. Asi před dvaceti lety jsem se domluvil s farářem Mirkem Zikmundem a stal jsem se členem vinohradského sboru. Dnes mě kázání tak moc neoslovují, ale velmi mne oslovují biblické texty, zejména proto, že biblické vede farář Zdeněk Šorm.

A teď, prosím, přejděme k Vaší hudební kariéře.

Já jsem byl logicky i na „černé listině“ Pragokoncertu. Nesměl jsem hrát nějakou dobu v televizi ani v rozhlase, takže to nebylo radostné. Pragokoncert měl výhradní zastoupení pro tzv. východní státy, tedy sovětský blok, takže ty pro mne byly uzavřené. No ale když člověk dostal pozvání na „západ“, tak mu dali výjezdní doložku a vzali si z toho peníze. Takže já jsem začal jezdit do Švédska, kam mě začali zvát. Já jsem nahrál v letech 1967–1969 souborné klavírní dílo Antonína Dvořáka, po prvé v historii. Ve světě to mělo obrovský úspěch, protože všechny gramofonové firmy touží mít neznámá díla slavných autorů a Dvořákova klavírní tvorba byla ve světě neznámá. Bylo velice těžké dostat se do Supraphonu k nahrání první desky. Zcela zásadně mně pomohl svým doporučením Karel Mikysa, ředitel Dvořákova muzea, a Jarmil Burghauser, nejvýznamnější znalec Dvořáka K natáčení dalších LP desek mě ale už redaktoři Supraphonu sami vyzvali a měl jsem tam dveře otevřené. Zvukovým režisérem byl většinou Zdeněk Zahradník a s ním nahrávám dodnes. To je úžasný! Ano. Bylo to štěstí. Režisér je velice důležitý, je spolutvůrcem nahrávky. Rozhodne, kdy už je nahrávka dobrá. Protože interpret to často v únavě, která je při natáčení obrovská, už často nepozná. Chce zlepšovat něco, co už jednou zahrál, únava se stupňuje, hraje stále hůř….V okamžiku, kdy vám režisér řekne, že je místo v pořádku, tak už můžete vše zapomenout a nahrávat dál. Velký ohlas vzbudily první nahrávky Dvořáka hlavně v Anglii, tak jsem tam začal také jezdit. Vznikla tam v roce 1974 Dvorak Society of Great Britain, pro BBC jsem potom natočil 19 čtyřicetiminutových frekvencí jenom s českou hudbou. Natočil jsem souborně Janáčka, souborně Voříška, a tak jsem se stal jakýmsi specialistou na českou hudbu. Dodnes se ty nahrávky prodávají. A jak se to stalo, že inklinujete zrovna k Antonínu Dvořákovi? No to máte tak: já jsem svým založením vlastenec a když jsem studoval na JAMU tak jsem pochopitelně hrál všechny významné autory, ale později mě začala více a více přitahovat česká hudby, ke které mě ostatně vedl už doktor Kundera. Takže jsem hrál Janáčka, Smetanu, Voříška a tak. Problémem byl Dvořák, protože ten byl obecně považován za nevýznamného klavírního skladatele. Když jsem se pak rozhodl hrát na absolventském koncertu české autory, musel jsem se s problémem Dvořák nějak vyrovnat. Přehrál jsem si pro sebe všechna jeho klavírní díla, zjistil jsem, že jsou vynikající, a tím vše začalo. Já jsem prostě neuvěřil té fámě, že Dvořák neuměl psát pro klavír. Když jsem ale skončil uměleckou kariéru a šel tzv. „do penze“, asi před deseti lety, tak jsem začal pro vlastní radost natáčet i klasické skladby, sedm desek: tři desky Beethovena, tři desky Chopina a jednu desku Mozarta. Protože mě ze všeho nejvíc baví cvičit, stále skladbu zdokonalovat a doufat, že někdy se podaří představu realizovat. A to je vlastně ten nejdůležitější předpoklad, chcete-li koncertovat.

Vy jste ale byl a jste nejen výkonný hudebník, ale také hudební život organizujete.

Já jsem založil v životě takových věcí, to byste nevěřila. V roce 1974 Setkání přátel komorní hudby, což byly první pravidelné Mistrovské kurzy. Ty za komunistů vůbec nebyly, a tak o ně byl zájem z celé republiky. Založil jsem Jihočeský hudební festival. Když se pak změnila po 1989 politická situace, mohl jsem v Bechyni také založit Ekumenická setkání s Biblí a hlavně, tam jsme měli každý večer koncert. Pro získávání dotací jsme ale potřebovali být organizací, a tak jsme založili Mezinárodní společnost Antonína Dvořáka, o.p.s. a pořádali významné koncerty. Ta se v důsledku legislativní změny v roce 2017 transformovala v Ústav Antonína Dvořáka pro kulturní život seniorů, z.ú., který pořádá i koncerty v našem vinohradském kostele. Vždycky jsem pořádal koncerty. Já mám jednu teorii, že vážná hudba není pro 5 % lidí, ale že by mohla být minimálně pro 50 % lidí, ale záleží na její prezentaci.

A teď se konečně dostáváme ke koncertům v našem kostele.

Říkal jsem si, že evangelíci, nebo vůbec křesťané, jsou vzdělaní a citliví lidé a ten náš zpěvník, ve kterém jsou velice hodnotné písně, vychovává lidi k hudbě. Takže jsem si řekl, že to zkusím, jestli koncerty lidi zaujmou. A už na ESBU (Ekumenická setkání s biblí a uměním) se to potvrdilo. Od asi roku 2007 pořádáme tady ve vinohradském kostele našich devět koncertů do roka, jen covid nám to přerušil. Moje obrovská výhoda je, že když náhodou onemocní domluvený umělec, tak mohu zahrát koncert sám, a druhá moje velká výhoda je, že mám přátele. Tím nejvýznamnějším je houslista Ivan Štraus, a on pořád ještě ve svých 85 letech učí na HAMU a zná tam všechny mladé umělce, kteří pak hrají na našich koncertech. Máme vynikající mladé umělce. Senioři mají s chozením na koncerty vážné hudby dva problémy: bojí se chodit večer ven, hlavně v zimě, a nemohou si dovolit pro ně drahé vstupné. A třetím problémem jsou schody – takové Rudolfinum… Ano. A to všechno jsme vyřešili tím, že koncerty tady jsou s bezbariérovým vstupem, jsou odpoledne a vstupné je dobrovolné. Takže se nám vytvořila docela velká skupina přátel a doufám, že to má význam i pro ten náš sbor, který participuje, a že je to ke všeobecné spokojenosti. Ekonomicky to máme „zajištěné“. Když dostaneme dotaci umělce honorujeme, když nedostaneme, hrají nám umělci bez honorářů, protože cítí, že naši příznivci hudbu potřebují, že jim pomáhá. Líbí se mi heslo České hudební společnosti: S hudbou je život krásnější…

Jak ten náš rozhovor tady, v blízkosti Vašeho klavíru, ukončíme?

Je mi 88 let. Teď žiju v nastaveném čase, jako ve fotbale. Máte přírodou vymezený čas, ale nebeský rozhodčí může ten čas nastavit. Já mám tu filosofii jako Martin Luther: kdybych věděl, že zítra umřu, ještě dneska zasadím svoji jablůňku. Toužím po tom, abych umřel při hraní koncertu, abych umřel na pódiu. To se mi tedy asi nepovede, ale budu-li moci, chci do poslední chvíle dělat něco pro lidi, dělat něco, co má to smysl.

Eliška Novotná 16. března 2022