Rozhovor
o (nejen) nedělce s Ájou Růžičkovou …

Když máte vést v neděli ráno nedělku, je to jiné ráno než jinou neděli?

Rozhodně, už proto, že člověk na to nesmí zapomenout a musí se připravit. A pro mě je to samozřejmě i otázka toho, aby mě někdo vzal nahoru, takže to musím vždy nějak koordinovat. Ale už nám vyrostla nová generace šikovných mládežníků, silných mladých mužů, kteří jsou velmi zdatní a většinou i organizačně schopní, protože všichni chodili do skautu – a je to poznat.

Jak se to stalo, že jste se stala učitelkou nedělky ve vinohradském sboru?

Tady na Vinohradech to začalo, když byl můj syn Kajetán batole a začal se bát chodit do kostela – moc lidí, varhany; a tak. Na schodech byla vždycky řvací scéna, držel se dveří a bylo to jako scéna z filmu Satan přichází. Jednou jsme takhle zase bojovali a akorát šly děti do nedělky; a on se tak nějak do té skupinky vmísil a Eliška Orlická řekla, že ho vezme s sebou a že můžu jít s ním. Jemu se tam hrozně zalíbilo a začali jsme tam chodit pravidelně. A pak jsem nabídla, že mohu nedělku učit, abych tam taky k něčemu byla. On tam chtěl být pořád se mnou, a tak jsem kázání hodně dlouho neslyšela. Jeho fascinovalo, že může být s většími dětmi a zalíbilo se mu to tak, že když jsme šli kolem kostela, tak se zase domáhal vstupu a řval, že chce dovnitř.

Potřebovala jste pomoc? Kdo Vám ji poskytl, zúčastnila jste se nějakého kurzu? Jak jste se na to připravovala?

Já jsem začala učit nedělku na Vsetíně, když mi bylo 16 let. Asi byl nedostatek učitelů nedělky, učila ji i moje máma, ale jak se to přesně stalo, už nevím, tam tehdy šlo také hodně věcí tak nějak mimo faráře. Pak jsme se dostaly na nějaké celorepublikové školení nedělkářů sem do Prahy, a to bylo docela zajímavý a podnětný; a potom jsem byla ještě na jiném školení, které bylo formou video tréninku interakcí. Do teď si z toho pamatuji nějaké body, jako třeba, že se po malých dětech nemá chtít, aby při modlitbě zavíraly oči.

Být učitelkou nedělky je trochu výzva, možná s tím jsou spojené i určité obavy?

Na nedělce je vždycky základní problém s určitou disciplínou. Když jsem třeba říkala svému bratranci, který je farářem, jaká je to hrůza, že děti nemají vůbec respekt k autoritám, tak mi řekl, že je hlavně důležité, aby se jim na nedělce líbilo. No, ono se jim tam líbí až moc, nás učitele často znají od narození a o to více se tam cítí jako doma – a chovají se jako doma. Což je na jednu stranu fajn, na druhou stranu ale učit tam je někdy nad lidské síly. Hodně jsem hlídávala různé děti jako studentka, a tak jsem rozlišovala zlobení z radosti ze života a zlobení z nenávisti, nebo frustrace. Měla jsem ale štěstí spíš na to první a člověk si nakonec řekne „no a co?“ Já učím teď malé děti. Ty zklidní něco nečekaného – třeba když jsme nedávno mluvili o škole pro proroky, to je zaujalo – a zaujalo to i mě. Také je zaujalo, když jsme měli Jericho a stavěli jsme a pak bořili zdi z kostek. V nedělce se nedá počítat s nějakou návazností – rodiny často jezdí na neděli pryč, takže skoro není, koho se ptát, co si pamatuje z minula; a když se zeptám, tak to i ti tehdy přítomní většinou nevědí. Když odvyprávím nový příběh a pak se zeptám, co si z toho pamatují, tak to většinou také nevědí. Někdy se stane, že tam přijde někdo ze skupinky starších dětí, a to je fajn, někdy ta koedukace může být velmi přínosná. Když někdo z těch větších dětí chce přijít pomáhat k malým, tak to je prostě úžasný a skvělý; a zaslouží si to podporu. Takovými pomocníky byli vždycky Vítek a Kuba. Myslím, že je podstatné, aby se děti na nedělce cítily dobře, aby pro ně sbor byl takový druhý domov. A co si budeme nalhávat, jeden ze smyslů nedělky je tak nějak eliminovat děti z toho kostela, kde probíhá kázání, aby tam nerušily. Odstranit je někam, kde se mohou více svobodně projevovat. A seznamovat je s těmi biblickými příběhy pro ně přijatelnou formou. I když si to třeba často hned nepamatují, tak v podvědomí to zůstává, někde to tam je. A aby nacházely nějakou svou vlastní duchovní cestu; ty cesty mohou být různé a probíhat různě. Máme ve sboru úplně úžasné děti a buďme za to rádi, protože ne každý sbor to tak má a je to tak, že když je dobrý základ těch rodin s dětmi, tak na to nabalí další. Takže k nám třeba přišli ze Smíchova, od Salvátora, protože slyšeli, co tu pro děti je, i pro ty předškolní mrňata, což nebývalo a není to ani dnes běžné.

Mělo by se podle Vás něco na nedělce změnit?

Ne.

Vybavujete si nějakou příhodu – vtipnou, dojemnou, překvapivou?

Když byl Vítek malý, tak jsme pravidelně sklouzávali k bezobratlým živočichům, protože to bylo jeho téma. Pokaždé to své téma navázal na biblický text, a to velmi rychle. Nebo když byly volby, tak i ty malé děti o tom chtěly mluvit. A z biblického textu o sběru jedovatých tykví jsme se dostali na jedovaté plodiny a zda jde něco „odjedovatit“, a to je teda zaujalo až moc, a tak jsem jim ještě důrazně řekla, ať to v žádném případě nezkouší!

Vaše slovo na závěr?

Pro mne je to trošku těžké, vyprávět těm malým dětem o tom, že Pán Bůh je nenechá ve štychu, nevystaví je zkoušce nad jejich síly, a zároveň ty děti vidí na mně, že prostě mě zkoušce nad moje síly vystavuje. Možná, že je to právě dobré, že jsou s Vámi, ne? To si nejsem jistá, když se budou ptát osobně, tak jim nedokážu odpovědět tak, aby to bylo pro ně přínosné. Takže o tom nemluvíte. Ne, naštěstí ne. Ale když potřebujete něco pomoci, podat… No to samozřejmě, to jsou pomocníci, kdykoliv cokoliv potřebuji podat, vyřídit nebo doběhnout s nějakou informací, opravdu máme ve sboru úžasné děti. Pak další věc je, že se má chodit dolů k Večeři Páně, a to já tedy už také nechodím a pak zase je pro mne těžké ty děti odeslat s jiným učitelem, protože jim se nechce a můj přesun dolů a zase nahoru na kávu by byl složitý, protože kostel není bezbariérový. Kdyby to ten můj praprapradědeček věděl, tak to postaví jinak, určitě!

Eliška Novotná, 22. 2. 2022