Rozhovor
o (nejen) nedělce se Zdenou Novotnou

Vy jste ve vinohradském sboru vyrostla a je s ním spojen celý Váš život. A jste také služebně nejstarší učitelkou nedělky ze všech těch současných. Vzpomenete si, jak jste se jí stala?

Už je to asi třicet let, bylo to za farářování Mirka Duse. Do sboru v té době přišla i Jana Buzková s rodinou a ta mě oslovila, jestli bych s ní nevedla nedělku. Přistěhovali se do Prahy i s malými dětmi a přestoupili do sboru. Začali jsem společnými procházkami a povídáním. Předtím tu ani nedělka nebyla? Ale byla – před Mirkem tu byl pan farář Otřísal a ten si ji vedl většinou sám, a bylo to spíš takové vyučování. Začínali jsme společně po bohoslužbách ve velké místnosti kolem dlouhého stolu. Pak jsem se rozdělili do skupin, vedla nás například sestra Špinarová a také mnozí jiní.

A po všech těch letech, děláte to ještě s radostí? Když jdete v neděli ráno do kostela a máte nedělku, je to jiné ráno než jinou neděli?

Já, kdyby mne to nebavilo, tak bych to nedělala, a bylo by to i ke škodě věci. Já učím ráda. Vždycky se těším na děti a na ty společné chvíle (je to klišé, ale asi to nedokážu říci jinak). I když přijdu o kázání, to si pak přečtu.

Potřebovala jste pomoc? Kdo Vám ji poskytl, zúčastnila jste se nějakého kurzu? Jak jste se na to připravovala? Být učitelkou nedělky je trochu výzva, možná s tím jsou spojené i určité obavy?

Já jsem na Přírodovědecké fakultě studovala kromě biologie a chemie i didaktiku. Ale po krátké zkušenosti s tehdejším socialistickým školstvím jsem si řekla „tohle teda ne, to dělat nebudu“ a pracovala jsem ve svém oboru v laboratoři. Až když jsme si v roce 1992 tady otevřeli krámek Manekin, a potřebovala jsem více disponovat svým časem, tak jsem začala učit na gymnáziu. Šla jsem tam na zástup na půl roku, že to zkusím, a už jsme tam zůstala. O metodách vyučování jsem tedy něco málo věděla a o praktických věcech jsme se s Janou radily. Také jsem při studiu vedla dětský oddíl, a tak jsem měla i zkušenosti s různými aktivitami a hrami ve skautských tradicích. Nás nedělkářů bylo vice, pamatuji, že jsme se už tehdy každý měsíc scházeli jako teď, a to byla a je pomoc. My jsme si s Janou řekly, že to nebudeme dělat jako výuku a že také nebudeme suplovat faráře. Že by to měly být spíš dětské bohoslužby.

Dříve jsme používali tištěné příručky, tam bylo všechno to, co je teď na Evangnetu. Obsah je pořád stejný. Ale teď používám Evangnet, je to rychlejší. Nemáme ho dlouho, tak pět nebo šest let. Dříve byly i pracovní listy, nevěděli jsme vždycky, kolik jich kopírovat, kreslilo se podle předlohy. Zdá se mi teď lepší nechat děti v neděli volně kreslit a nezatěžovat je předlohami, těch mají dost přes týden ve škole. Na kursu pro nedělkáře jsem byla asi dvakrát, někdy ze začátku, asi v 90. letech, ale nějak mě to prostě neoslovilo. Mně by přišlo přínosný, kdyby tam třeba byly nápady, jak téma jinak uchopit, ale to prostě v té době nebylo. Kdyby to bylo něco konkrétního, jaké jsou jiné možnosti, to by mne zajímalo.

Na každou nedělku se všechny ty roky předem připravuji: uvažuji, jak děti pro téma zaujmout, aby je to bavilo a inspirovalo. Vždycky si text nejdříve přečtu v Bibli, pak se podívám na přípravy a promýšlím si to, píšu si nějaké body, a když usínám, tak si říkám „třeba mě něco napadne“ a když jdu ráno do kostela, tak si to říkám zase. Když učím ty starší, a ty mám většinou, tak třeba příběh narození Ježíše jsme dělali jako reportáž, nebo jsme kreslili comics… Pak se snažíme z toho příběhu něco vyvodit, posunout to, jít někam dál, vztáhnout to k jejich životu. U malých hrát hry nemá vlastně cenu, ještě to nechápou, spíše si stavíme z kostek, vyprávím a ony si u toho kreslí, a tak se zklidní a poslouchají… Každé to setkání je jiné, pro začínajícího učitele nedělky to může být problém. Vždycky je třeba improvizovat podle situace – když ráno přijdu do kostela, tak vidím, které děti přicházejí a už si říkám „aha, tak to to půjde takhle a tohle asi ne, musím trošku jinak…“

Po Vaší mnohaleté zkušenosti s učením v nedělce, mělo by se podle Vás něco na ní změnit? Změnily se děti?

Témata jsou pořád stejná, ale děti se střídají. A jim, tomu, jak se ta skupinka zrovna sejde, se musím přizpůsobovat. Každé dítě je individuální a každou neděli se sejde jiná skupinka, jinak jsou ale děti pořád stejné. Jen bych řekla, že teď toho více znají, vědí toho spoustu, ale jsou neklidné. Hůře se soustřeďují a méně udrží pozornost. Přimět je k tomu, aby chvíli v klidu poslouchaly je fakt těžké. Jsou roztěkané. A dříve také děti bývaly poslušnější, když jsem řekla „teď to ukliďte“, tak to udělaly, teď jim to musím říci nejméně čtyřikrát. Musím pozvednout svůj „učitelský hlas“, ale ve škole to mám také tak, a to jsou už studenti. A kolikrát něco řeknu, a musím to opakovat, a za chvíli se mě někdo zeptá na to, co už jsem řekla, a za chvíli další a další. Ale překvapuje mě někdy, kolik toho vědí, ony ty příběhy opravdu znají. A někdy i myšlení některých, že dokáží logicky tu otázku posunout. Jsou zvyklé se modlit? Ani ne, dost bývají zaskočeni přímluvnou modlitbou, neumějí se jí sami účastnit.

Vybavujete si nějakou příhodu – vtipnou, dojemnou, překvapivou?

Ne, to je asi snazší pro toho, kdo učí třeba jen rok. Asi něco bylo a třeba jsme o tom pak mluvili na našem setkání, ale už si to nepamatuji. Asi úplně překvapivého nebylo nic.

Vaše slovo na závěr?

V setkávání s dětmi vidím kontinuitu, učila jsem už jejich rodiče jako malé. Učím děti těch dětí. A to považuji za důležité, to je dobré.

Eliška Novotná, 28. 12. 2021