Rozhovor se Slávkou Boháčkovou o její cestě (nejen) k víře (12)

Jak byste se těm, kteří budou náš rozhovor číst, představila? Ti, kteří Vás znají, Vás znají jako Slávku a asi nic víc.

Já jsem Boháčková Jaroslava, narodila jsem se na západní Ukrajině na vesnici blízko Ternopolu a po ukončení základní školy v roce 1968 jsem odjela studovat střední školu, tady byste asi řekli učiliště, do Chersonu, kde už studovala moje o tři roky starší sestra. Po maturitě v roce 1971 jsem tam začala pracovat ve velkém závodě na zpracování bavlny, ta se vozila z Tádžikistánu. Vyráběli jsme froté ručníky a prostěradla – krásné věci – většinou na vývoz. Hned v roce 1972 jsem se tam seznámila s mým budoucím manželem. Ten vystudoval čtyřletou vojenskou školu a pak jako důstojník zajišťoval oblékání a stravování pro vojáky. Když skončil školu, poslali ho pracovat do Gruzie do místa vojenské posádky, a museli jsme se tam odstěhovat. Byly tam samé hory, já neměla kde pracovat, a tak jsem zůstala doma a čekala až otěhotním. To byl trošku problém, ale pak se to podařilo a já porodila dcerušku Světlanu. Když jí byly dva roky, naše rodina se rozpadla, protože manžel si našel v práci milenku. Tak já jsem se sebrala a s dítětem odjela k mamince zpátky k Ternopolu a zůstala tam rok. Můj manžel byl vysoký, hezký, upravovala jsem mu pěkné oblečení, a i když on mně ublížil, já ho milovala a chtěla jsem s ním žít! Teď už je po smrti. Pak jsem nechala Světlanku u babičky a prababičky, takže jí tam bylo dobře, a odjela jsem pracovat zpátky do Chersonu. Nevrátila jsem se tam, kde jsem pracovala dříve, ale šla jsme do jiného závodu. Ten byl tajný, dělali jsme tam polovodiče a já tam pracovala až do rozpadu Sovětského svazu, tedy 15 let. Neměla jsem vlastní bydlení, bydlela jsem, kde se dalo, a dlouho jsem čekala na místo ve školce, abych mohla vzít dcerušku k sobě. Mezitím můj manžel přijel k mojí mamince a chtěl si Světlanku odvézt, aby ji měl, a moje maminka mu řekla: „Tak, a tys ji v té Gruzii neměl? Tak co jsi to udělal?“ a tak odjel pryč. Hned jak jsem dostala místo ve školce, vzala jsem si Světlanku k sobě, bydlely jsme pořád na ubytovně. Tam v suterénu paní učila švadleny, a tak jsme se ještě vyučila švadlenou. Hodně jsme šetřila a pak, když dcerce bylo 9 let, se mi podařilo získat družstevní byl a ten pak po osmi letech i koupit. Ten byt máme pořád, teď v něm bydlí moje dcera s rodinou. Ona pracuje už 25 let jako sestřička v městské nemocnici, a to je hezký.

Když se rozpadl Sovětský svaz, to mně bylo 40 let, byla už moje dcera vdaná, měla manžela a dcerušku Aničku a já už ji mohla nechat beze mne, nebála jsme se o ni, a mohla jsem odjet. Ale nechtěla jsem dělat všechny možné práce, byla jsem přece vyučená švadlena a chtěla jsem dělat kvalifikovanou práci, chtěla jsem šít. Potkala jsem sousedku – všichni v domě jsme byli z jednoho závodu a znali jsme se – a říkám jí „Odkud jdeš?“ a ona odpověděla, že jde z úřadu práce. „A cos tam dělala?“ ptala jsem se a ona mi řekla, že se nechala zapsat do seznamu těch, co chtějí nějakou práci. Řekla jsme jí, že to bych také chtěla a ona „A co umíš?“ a já „No, já umím šít!“. A ona spráskla ruce „Och, tam ta ženská bere ženský do Čech pro nějakýho chlapa, aby tam šily!“ A tak jsem tam šla, bylo mně to posláno od Pána Boha. Čekala jsem, ale několik let, než se to podařilo. Čekání bylo tak dlouhé! Pak mi ta sousedka, takhle před Novým rokem, zavolala „Jedem!“. Já byla tak šťastná! A ona za to chtěla 100 dolarů. Jedna moje sestra, my jsme čtyři sestry, žila se svým mužem na Sibiři, on pracoval na stavbě ropovodu, a byli bohatí. Tak od ní jsem si půjčila 300 dolarů, abych měla i na cestu zpátky. kdyby se mi tu nelíbilo. Přijela jsem sem 1995 a jsem tu do teď.

Tak teď vyprávějte, jak to bylo po příjezdu do Čech.

Ten pán měl dům v Praze blízko Anděla, v suterénu byla šicí dílna a nahoře jsme měli byty. Pracovalo nás tam asi 10, dvě z Ukrajiny a ostatní Češky. Neuměla jsme vůbec jazyk, psala jsem si česká slovíčka azbukou a učila se je. Šili jsme z belgických látek – všechno jsme nastříhali, ušili, hotové oblečení hezky jednotlivě zabalili, srovnali podle velikostí a pán to odvezl dodávkou do Belgie a odtamtud zase přivezl látky, takové velké role. Po dvou letech mu ale zvýšili nájem a řekl „Zavíráme!“ Měl ještě dvě takové dílny mimo Prahu a nabídl mně práci tam, protože si mě oblíbil, ale já mu řekla. „Ne, já jsem přijela z velkého města Cherson, jsem zvyklá na velké město, z Prahy nepůjdu“. Tak jsem byla bez práce a bez bydlení, ale nesložila jsme ruce do klína, aby na mě mana padala. Našla jsem si bydlení na ubytovně a mytí nádobí v baru – to trvalo další dva roky. A v té ubytovně jsem se seznámila se svým druhým manželem Pavlem Boháčkem, on byl Čech, byl o deset let starší, pracoval jako sekuriťák a vzali jsme se po roční známosti. Mělo to být dříve, ale když jsem se dozvěděla, že se ve stejné době má vdávat dcera naší sousedky, tak jsem řekla „Ne, my se neberem!“. Protože je taková pověra, říkala mi to moje babička, že když se dvě nevěsty ze stejného domu vdávají ve stejnou dobu, tak jedna sebere štěstí té druhé. On se hrozně rozčílil, ale já mu slíbila, že si ho vezmu za půl roku, a opravdu jsme se pak v únoru 2003 vzali. Byli jsme spolu pět let, už je také po smrti. Máme hrob na Vinohradském hřbitově, i na mě tam čeká místo. Pak jsem se seznámila s Věrou Švarcovou, ona bydlela tady v domě a byla také Ukrajinka, a ta pracovala v hospodě U Kašpárka ve Strašnicích, ve které mně domluvila místo pomocné síly. Řekla tam: „Já mám kamarádku a tu vezměte, ta se Vám bude líbit“. No a vzali mě a byla jsem tam celých dalších dvacet let. Chodila jsem tam první, o všem jsem věděla, kde co je a mohli se na mne spolehnout. Odtamtud jsem šla do důchodu. A z té ubytovny jsme se museli odstěhovat, měla se rekonstruovat. Protože jsem pořád hodně šetřila, mohla jsem si za milion koupit úplně nový pěkný byt v Hostivaři a tam žiji do dnes. V tom bytě jsem po smrti manžela nebyla dlouho sama, protože za mnou přijela moje vnučka Anička, vystudovaná zdravotní sestra, a nějakou dobu u mě bydlela, teď už bydlí se svým přítelem. Později jsem pro ni koupila blízko ještě jeden byt. Jak já jsem šetřila, korunu po koruně! Než si všechny papíry vyřídila, pracovala jako uklízečka, zase přes jednu paní, protože jinak to nešlo, rozumíte. Teď už je zdravotní sestřičkou v nemocnici Na Františku. A když vypukla na Ukrajině válka, utekla před ní z Chersonu i moje dcera Světlana s manželem a jejich mladší dcerou Dášou, a oni teď bydlí v tom druhém bytě. Takže tu mám dceru i obě vnučky. Pořád se vídáme a máme se moc dobře.

Dneska jste na setkání seniorů tady říkala, že když jste byla malá, modlili jste se doma na kolenou, jak to tatínek chtěl. Tak si teď povídejme o Vaší víře.

Byli jsme pravoslavní po tatínkovi, maminka byla z polské katolické rodiny. Do kostela jsme ale chodili málo – dětí bylo hodně, kostel daleko. Když jsem si pak v Chersonu koupila na sídlišti byt, začala jsem chodit na evangelické bohoslužby, které se tam začaly konat v pronajatém prostoru v jednom velkém domě. Z pravoslaví tam k evangelictví přecházela spousta lidí, každou neděli byly křty ponořením do řeky Dněpr. Zpívalo se tam a ti, co křtili, měli bílé oblečení. Tam jsem byla po prvé pokřtěná a po druhé tady, když jsem Ester Čaškovou někde v kavárně u kávičky o to požádala. Proč jsme přecházeli z pravoslaví? Protože tam vám nikdo nic nevysvětlil, to bylo úplně jiné než tady. V Chersonu jsem pak chodila na bohoslužby každou neděli. A v Praze jsem začala chodit na bohoslužby v roce 2006 hned sem, to bylo za pana faráře Duse. Sem, protože mě sem přivedla zase Věra Švarcová. Hodně jsem se tady kamarádila s Aničkou Kantorovou, ale už tady žádná z nich není, jen syn Věry Ludvík (Serhej) tady v domě bydlí. Přišel sem se mnou i manžel, aby zkontroloval, že je to tady všechno v pořádku. Bibli mám v češtině i ruštině. Světlana s Dášou chodí teď v Praze také na evangelické bohoslužby, ale na Smíchov, protože tam jsou v ukrajinštině. My jsme všichni evangelíci.

Když jsem byla v Chersonu bez práce, modlila jsem se večer zoufale „Pane Bože, pomoz mi!“ A pak jsme měla v noci sen: jela jsme autobusem plným lidí do kostela, ale když zastavil, vystoupila jsem jenom já a šla jsem sama do kopce ke kostelu. Vešla jsem dovnitř a šla dlouhou chodbou až ke dveřím a pootevřela je; seděli tam kolem stolu pravoslavní kněží s těmi čepicemi na hlavách, udiveně se na mě podívali a já jsem si říkala, že se jich zeptám, co mám dělat. Vtom mně někdo uchopil lehce zezadu za loket, ale nikdo tam nebyl, a řekl „tam nemůžeš být!“, tak jsme se otočila a tam stál vysoký mladý muž v černém taláru s tabulkama jako nosí farář a vedl mě ven. Já jsem mu všechno povídala, ale nevím co. Došli jsme až na práh a on řekl „modli se a JÁ ti pomůžu“. Udělala jsem jen jeden krok ven ze dveří a zalila mě velká sluneční záře, úplně mě oslepila. Tak jsem se pak modlila a Bůh mně pomohl. Dostala jsem se do zahraničí, pracovala jsem, koupila jsem dva byty. A pomáhá mi do teď.

Eliška Novotná, 30. ledna 2024