Rozhovor s Milanem Kovářem o jeho cestě (nejen) k víře (11)

My se vídáme především na biblických hodinách, kam chodíte pravidelně. Ty jsou pro Vás nové nebo jste se jich účastnil i dříve? A rovnou otázka na tělo – jak jste na tom vůbec s Biblí?

Bibli mám přečtenou celou, jednou, jako celek, ale k některým pasážím se vracím. Teď třeba se vrtám v Evangeliích, hlavně v těch třech nejstarších. Téměř studijně, teď třeba před Vánoci tak dvě hoďky denně. Je to příjemný odpočinek. Začal jsem se jí zabývat v létě 2022, těsně před tím, než jsem sem přišel. Rok před tím jsem dokončil vysokou školu a přestěhoval se do Prahy. Úplně první kontakt s Biblí mám ale z doby, kdy mi bylo tak 13,14 let a našel jsem u prababičky Bibli Kralickou. Chtěl jsem vědět, co na tom lidi mají, a tak jsem začal číst Starý zákon, knihu Genesis, ale nešlo to – problém jsem měl s tou starou češtinou, text byl obtížný a také jsem tehdy byl militantní ateista. Dal jsem tomu tak dva dny a pak jsem ji odhodil, že je to nesmysl. Prababička byla katolička, ale moc jsem ji nevídal, měla velký pohřeb v katolickém kostele v Kroměříži. Prarodiče a rodiče byli bez víry, dokonce bych řekl, že tam nebyla ani žádná spiritualita. A pak, po těch asi dvanácti letech, byl pro mě impulsem ke čtení bible thajský box, kterému jsem se tehdy věnoval. Asi dva roky jsem trénoval na zápasy, řešil svou váhu. Už před tím jsem v armádě trénovat sebeobranu a jiné sporty. Viděl jsem video s jedním zápasníkem a ten si s moderátorem povídal o tom sportu a pak se ho ten moderátor zeptal na jeho víru, že je hodně silná, a on se o tom rozpovídal a mluvil o ní ještě vášnivěji než o tom sportu. V tom svém zápalu se úplně rozzářil a mě to tak nějak nakoplo. Vyprávěl, jak k ní přišel, pak od ní odešel a pak k ní zase přišel a co mu to dalo. Já jsem v té době byl vírou absolutně nedotčený. Tak jsem šel do knihkupectví Luxor, do sekce esoterika, a koupil jsem si Bibli, překlad 21. století. Začal jsem číst Nový zákon, protože už jsem měl zkušenost, jak je Starý zákon ke čtení těžký. A jak jsem se začal věnovat Bibli, tak nějak se stalo, že jsem ten thajský box opustil. Hodně to se mnou rezonovalo, tak jsem pak přišel sem. Já jsem si chtěl nejdříve z Bible něco načíst, styděl bych se přijít sem „jen tak“.

Jak tu Vaši proměnu vzali, jak ji berou, Vaši ateističtí rodiče, rodina?

Já už s nimi nejsem v kontaktu, vědí o tom, a jak to berou, je mi jedno. Vystudoval jsem strojní průmyslovku a pak jsem odešel od rodičů do armády, abych měl nějakou jistotu. Studoval jsem leteckou techniku, elektroniku a výzbroj letadel. Univerzitu obrany v Brně jsem dokončil jako inženýr a důstojník a pak jsem odešel z armády do civilu a do Prahy. Původně jsem měl odejít pracovat do Prahy, na vojenské letiště ve Kbelích, ale nejbližší volné ubytování bylo až v Ruzyni, a tak bych si stejně hledal bydlení někde blíž. Poslední dva roky v armádě jsem se snažil připravit na odchod do civilu, stejně jednala spousta mých kolegů, abychom měli praxi pro civilní zaměstnání. Pro to, co teď dělám, mě studium těch nejmodernějších technologií výborně připravilo. Pracuji jako softwarový vývojář senzorů do aut.

Jak se stalo, že jste „přišel sem

, jak jste říkal? Jaké to bylo, přijít do úplně cizího prostředí? Chtělo to odvahu?“ Asi že jsem to měl nejblíž a on ten zápasník byl také evangelík. Bylo to velice vtipné, vůbec jsme nevěděl, co se tady děje, tak jsem si do kapsy bundy dal celou Bibli, protože jsem věděl, že se z ní čte. Chtěl jsem přijít anonymně, jenomže najednou člověku všichni podávají ruce, Zdeněk a nějaký?presbyter, jak se tomu říká, k tomu mi do ruky vrazili nějakou knihu, pak jsem viděl, že je to zpěvník. Vůbec jsem nevěděl, co jsou ta čísla na zdech, až po pár měsících jsem pochopil, že to jsou ty písničky. O odvaze bych nemluvil – já jsem sem přišel, abych se nějak rozvíjel, přišel jsem pro sebe, a neřešil jsem, kdo nebo co tady je. Akorát jsem čekal, že to bude více anonymní, že si sednu někam vzadu do rohu, a ono to bylo takové hodně „vřelé“. Jako bývalého vojáka a boxera mě to ale nevylekalo, mám na sebeovládání trénink. Stres umím odložit někam do sejfu a nechat ho na později, protože v armádě většinou není čas ho hned zpracovat. Zaujalo mě kázání a chodil jsem sem skoro každou neděli. Pak jsem se začal podílet na přípravách lecčeho, hrál jsem ve vánoční hře a tak. Také jsem tady pokřtěný. Já jsem původně očekával, že to bude bez davu, jako rodinná nebo individuální věc, ne před plným kostelem. Když jsem se dozvěděl, jak to bude probíhat, tak mě to zaskočilo – na to se nedá připravit a tréma je. Byl jsem tu neděli křtěný jen já, a to mi po pravdě vyhovovalo, nemusel jsem tam stát moc dlouho. Mojí kmotrou je Jarmila, protože jsem žádného jiného křesťana vlastně neznal, jen Zdeňka a ji. Řekl jsem si „nikdo se tu se mnou zrovna moc nebaví, tak zkusím napsat sborové sestře“. A jsme spolu v intenzivním kontaktu, povídáme si nebo si píšeme. Pokřtěný jsem byl před pár měsíci, loni v září.

Měl jste po celou tu dobu nebo máte teď někoho jako oporu ve své víře, cítíte nějako podporu, pomoc od lidí kolem Vás?

V práci mám jednoho kolegu křesťana a vedeme spolu v kuchyňce při přípravě kávy nebo čaje intelektuální debaty o Bibli. Začalo to, když už jsem chodil sem do kostela. Kolegové mi řekli, že on se před jídlem modlí, jen tak narychlo. Tak jsem si řekl „Ha, zkusím ho oslovit“. On byl katolík a teď je adventista a jak začneme o víře mluvit, tak se úplně rozpálíme. Já to mám rád, když to sálá. Martin Luther řekl, že víra je jako rozpálená pec. On je víc kristo–centrický a emoční, a já zase preferuji, když je to všechno spíše skrytý, tajemný, je třeba se do toho ponořit. V tom je mezi námi rozdíl, ale on je také intelektuálně nabitý – museli jsme se třeba podívat na různé překlady Bible, často jsme např. u oběda řešili, jak vznikala různá apoštolská vyznání, vrtáme se v tom. Jsme oba inženýři a je nám to vlastní – já se třeba vrtám v softwarem kódu a pro mne ta Bible je vlastně také takové zakódované poselství. Povrchní čtení Bible opravdu nestačí, Zdeněk se v ní dokáže na biblické hodině výborně „vrtat“. Je potřeba znát nejen kontext, ale i pomalu význam každého slova. Zdeněk mi také dal něco ke čtení a co mě nejvíce zaujalo byla biografie Sváti Karáska Víno tvé výborné, kterou mi darovala Jarmila, a také sbírka jeho kázání.

Myslím, že když člověk přečte Starý zákon, tak ví hodně o judaismu a také se hodně zajímám o islám, sympatický je mi i buddhismus. Ale přijde mi, že i sám Buddha nechtěl, aby se kolem něj vytvořil kult osobnosti. Jako Ježíš taky úplně nechtěl, aby lidi věděli, co udělal za zázraky, že?

Vlastně ani nemám dlouhodobé kamarády nebo nějakou partu. Bývalí kolegové ze školy často propadli alkoholu nebo jiným závislostem – myslím, že už to v sobě měli, a proto šli do armády hledat nějakou disciplínu. Vůbec se teď vztahy tak nějak splétají a rozpoutávají, všechno je dočasné; člověk se seznámí a po měsíci se oddělí, jsou to všechno přechodné známosti. Když jsem dělal thajský box, tak jsme byli spolu nějaká parta, ale lidé pořád přicházeli a odcházeli a vlastně se tam žádné jádro nikdy nevytvořilo. V práci je to taky takové povrchní a dočasné. Někteří se v tom pohybují jako ryba ve vodě, nechtějí se vázat, mně to nevyhovuje, mám spíš rád stabilní prostředí.

Máte zatím jen krátkou zkušenost jen s jedním evangelickým sborem, s námi. Jaká je?

Kontaktům tady ve sboru jsem otevřený, ale očekávám oboustranný zájem. Chodím po bohoslužbách na kafe, ale kromě Zdeňka nebo mé kmotry Jarmily a lidí, co chodí na biblickou, se mi nějaké vztahy navázat nepodařilo. Cítím se tu dobře, ale necítím, že tady do společenství patřím. Bylo by to příjemné, vím, že víra a společenství patří k sobě, nějaké intelektuální debaty a rituály už jsou navíc – jako třeba Tři králové a Večeře páně. Nepřijde mně, že Večeře Páně nějak lidi spojuje, spíš se to dělá ze zvyku. Nejsou tam emoce, není tam ta temperatura bratrství a spontaneita, jak ji třeba vídáme v Americe, jsme kulturně celkově uzavřenější. Já jsem vlastně původně nezačal číst Bibli kvůli společenství věřících, ale teď když jsem křesťan a tady, tak bych chtěl, aby to společenství fungovalo jinak – aby to bylo jako kmenová sounáležitost, opravdu žít spolu, žít v důvěře. Jde o to, co je to ta víra – jestli je to jen takové zpestření na neděli, takové koření života, nebo každodenní snaha na sobě pracovat. Tady je problém, že věkový průměr je tak 60, 65 let – kromě těch malých dětí, které vůbec netuší, co se tady děje. Tak je vlastně už každý zaběhlý ve svým a už ani nové kontakty a příležitosti nevyhledává. Nemám zkušenost s jinými sbory a faráři, ale myslím, že Zdeněk je v tomhle sboru velmi silný element. Já ale už sem přestávám na bohoslužby chodit, ne kvůli faráři, ale lidi sem tahají psy, malé děti pořád řvou a mě to strašně ruší. Chápu ty maminky, ale v tomhle jsem víc jako radikální muslim – do mešity může myslím 13 nebo 14 +. I když jsem byl voják, tak jsem furt citlivej chlap a pro mne ta bohoslužba je momentem pokory před Bohem. A tak si radši pustím kázání ze záznamu. Taky mně hodně vadí ty obrazy na zdi, ne jaké jsou, ale že tam vůbec jsou. Je to proti mé imaginaci, raději bych si Ježíše představoval jako nějakého špinavého Palestince. Musím se dívat trochu rozostřeně.

Moje víra je spíš taková uzemněná, mystická, jako tajemný oblak a já se spíš ptám. Každopádně mě kázání, diskuse na biblických hodinách nebo někdy i u toho kafe někam posouvá a jsem za to rád. Líbilo se mi, co řekl Zdeněk. Že když kostely nebudou potřeba, tak se zavřou a až budou potřeba, tak se zase otevřou. Já už počítám s tím, že do tohohle sboru nikdy nezapadnu, mám ale radost, že můžu být mezi tolika staršími lidmi a tolik toho přijímat a budu moci za 20, 30 let, když už budou všichni jen sedět u počítačů, povídat, jak to vypadalo v křesťanských sborech. Vím, že mám zkušenost jen z jednoho sboru, ale Ježíš taky nenavštívil všechny synagogy v Izraeli a kritizoval jen ty Farizeje, které viděl.

Eliška Novotná, 5. ledna 2024