Rozhovor s Markétou Žitnou o její cestě (nejen) k víře (10)

Kde náš rozhovor o té Vaší cestě začneme?

Myslím, že můžeme začít tím, jak jsem v únoru 2022 přišla sem na Vinohrady do kostela. Já jsem do té doby snad ani nikdy uvnitř v tomto kostele nebyla, myslím. Měla jsem velké zdravotní problémy a najednou jsem měla potřebu jít na místo, kde byl před padesáti lety můj pradědeček Bedřich Jerie farářem. Maminka byla dcerou dcery pana faráře Věry Jeriové a ta tady v tom domě vyrostla. Maminka ale víru nijak nepraktikovala a do kostela vůbec nechodila. Nebyla jsem ani jako malá pokřtěná, protože můj táta si to nepřál. Ale hned když jsem tu byla po prvé, tak jsem při odchodu řekla panu faráři, že nejsem pokřtěná evangelicky, ale pravoslavně, a on řekl, že to nevadí. Já jsem za ten křest v podstatě ráda. Stalo se to tak, že matka otce mé dcery je ukrajinsko – gruzínského původu, tam je pravoslavná církev, a když se dcera narodila tak nás měla k tomu, aby byla pokřtěná. A protože v pravoslavné církvi není ke křtu žádná příprava, rozhodla jsem se dát se pokřtít spolu s ní. Co tomu říkala Vaše maminka? Myslím, že byla ráda. My jsme se spolu o víře nikdy nebavily. Měla jsem ji v sobě tak nějak díky babičce Věře, provdané Vojtěchovské, a dědečkovi. Dědeček byl také evangelík. Oni žili v Náchodě a já jsem do svých tří let u nich vyrůstala, protože rodiče tady v Praze bydleli velmi stísněně a také bych musela do jeslí. Babička s dědečkem chodili do kostela a když mě s sebou několikrát vzali, tak mě se tam vždycky moc líbilo. Ani jsem nevnímala kázání a nebylo to tak, že by byl nějaký program pro děti, ale líbilo se mi, že se tam zpívalo a také ten náchodský kostel… byla jsem v šoku z toho prostoru, že takhle může vypadat kostel, úplně jinak než katolický. A tak myslím, že to ve mně nějak z nich zůstalo, i když moje cesta sem do kostela ani ne před dvěma lety nebyla snadná.

Jak jste k takovému rozhodnutí došla?

V šestnácti letech jsem trpěla anorexií, která se pak překulila do přejídání a tím sebe nenávisti a jiných problémů. V devatenácti letech jsem začala chodit k Salvátorovi na Starém Městě, kde byl pan farář Kocáb a pak Karásek, abych se začala připravovat na křest. Nevím přesně jak se to stalo, tak nějak to přišlo samo. Jenomže pak se začaly dít divné věci, začala jsem se sebepoškozovat a měla jsem pocit, že to nesouzní s vírou, že dělám něco, co se Pánu Bohu nelíbí. Člověk tak nějak myslí i na smrt a prostě to nešlo a já jsem na křestní přípravu přestala chodit a také jsem ukončila sotva začaté vysokoškolské studium. Ale jsem teď tady. Tehdy jsem se modlila za to svoje zdraví a aby se na mne Pán Bůh pro to, co dělám, nezlobil. Poruchou příjmu potravy trpím od těch svých šestnácti let do teď. Když jsem začátkem roku 2021 onemocněla Covidem, tak jsem byla tak zesláblá a podvyživená, atrofovaly mně svaly, že jsem se docela bála, že jsem to přešvihla a že už není návratu. A paradoxně mi do nemocnice poslala moje „tchyně“ Otčenáš v ruské verzi. Druhý den poté mě ale ze strachu o svého syna úplně zavrhla, ačkoliv je moje kmotra. Tak mi to přijde divné, že věřící člověk něco takového udělá. Dcera, která k ní jezdí, mi řekla „Babička už tě nechce nikdy vidět“. Nedávno se ale pohnuly ledy a už to snad tak úplně není. Když jsem se z toho kolapsu vzpamatovala byla jsem pořád hodně slabá a s mým ex partnerem jsme měli velké neshody, a tak jsem se hned po mém návratu z nemocnice na několik měsíců přestěhovala ke své mámě a začala jsem přemýšlet o tom, že bych zašla do kostela. Máma má velké zdravotní potíže a viní se z toho co se se mnou děje, ale já se u ní najednou cítila v bezpečí jako malá holčička. I když máme složitý vztah, když je vám ouvej, tak jde všechno stranou. Chodila jsem na kapačky, a i před dcerou jsem se vlastně styděla za to, jak vypadám, jak ona k tomu přijde mít takovou mámu. Jen jsem doufala, že mě jako mámu bere, a ne jako zchátralou tělesnou schránku. A i kvůli ní jsem se z toho chtěla dostat, ale vím, že to nestačí, musíte hlavně kvůli sobě. Nevím, jak ty myšlenky na víru přišly, jestli jsem cítila vděčnost, že jsem to přežila, nebo jsem potřebovala dodat sílu, odvahu – nevím. Prostě jsem jednu neděli přišla sem a vy jste mne přivítali velice vřele a krásně. Poprvé jsem se k nikomu nehlásila, ale po druhé jsem při odcházení panu faráři řekla že bych sem ráda chodila a jestli se mám nějak představit, protože mi přišlo, že se tady všichni znáte – no všichni asi ne. Vybavuji si, že se mě tehdy každé slovo, každá písnička nějak týkala. A jak bylo těžký se modlit „odpouštíme našim viníkům“, když mi moje „tchyně“ stále odpustit nechtěla. Já jsem vlastně jednu rodinu ztratila, protože s tím mým ex partnerem už jsem nemohla žít, a tady jako bych druhou rodinu našla.

A kde jste na té své cestě teď?

Po všech těch životních kotrmelcích mám navíc dvacet, třicet kilo a vypadám jinak, mám víc fyzické síly a energie, i když po třiceti letech strádání jsou už některé změny nevratné. A porucha příjmu potravin, i když to tak na první pohled nevypadá, je se mnou stále. Bydlím ve svém bytě, mám desetiletou dceru ve střídavé péči, k invalidnímu důchodu pracuji v příjemném prostředí knihovny. Ale knihovnictví se hodně změnilo a mění, ubývá styk s lidmi, a tak je pro mne jak to bude dál, otevřené. Sem do kostela chodím každou neděli, když můžu, a také jsem už po druhé byla na sborovém táboře, letos i s dcerou. Loni jsem pomáhala mazat chleby pro bezdomovce a péci koláče na adventní trh a pletla věnce a pomohlo mi to překlenout osamělé Vánoce. Také jsem tu strávila skvělý Silvestr. Dcery se někdy zeptám „A nechceš jít se mnou do kostela?“ a protože už některé děti z tábore zná, tak se na ně zeptá. Letos budu prodávat na Adventním trhu koláčky, které upečeme, a adventní věnce možná přijdeme plést spolu. Když já v knihovně, kde pracuji, řeknu, že jedu na sborový tábor nebo tady něco děláme, tak to nechápou, protože mají kostel spojený s katolictvím a strnulostí. Neumí si představit, že si třeba s panem farářem povídáme jen tak a pijeme kávu a je nám fajn.

Tak by pradědeček měl možná radost, ne?

Když jsem vstoupila tady do kostela a uviděla na desce jeho jméno… Věřím, že ano. A doufám, že i babička s dědou, na které často myslím.

Eliška Novotná, 21. listopadu 2023