Rozhovor s Adelaidou Wernischovou o její cestě (nejen) k víře (9)

Jak byste se někomu novému v našem sboru představila?

Když jsem v církevním prostředí, tak mě docela baví ten bonmot, že jsem dcera farářova, což je pravda, a představila bych se jako člověk, který už od dětství nějakým způsobem vyrůstal v evangelické církvi a zároveň teď mám takovou docela zajímavou zkušenost, že chodím do skautského oddílu, který je katolický a mám tam hodně kamarádů, takže se hodně pohybuji přes hranice církví, což mi přijde dost obohacující. Jinak bych asi řekla, že studuji učitelství historie a češtiny na fildě a že jsem taky skautka a věnuji se spoustě dalších věcí, až to nestíhám. Ale já vlastně zmiňuji naši církev i když jsem někde mimo to prostředí, třeba ve škole, i asi proto že se hodně věnuji protestanským dějinám, tak že se mně na to mnozí ptají „Proč Vás to zajímá?“ a já odpovím „No, to je docela jednoduchý, je to osobní, prostě jsem z té církve“ a lidi to berou normálně, nijak je to nevzrušuje, ani neskáčou nadšením do stropu.

Vyrostla jste v křesťanské rodině, je tedy pro Vás být křesťankou samozřejmé?

Svým způsobem asi jo. Určitě někdy proběhla ta fáze, kdy jsem postupně předanou víru přijala za svojí, ale nepamatuji si, že by to bylo nějak bouřlivé. Žádné období vzdoru nebylo. Asi je to tím, že jsem vždycky kolem sebe měla spoustu silně věřících a inspirativních lidí. I tím, že oba moji rodiče jsou vlastně do určité míry konvertiti, tak to bylo důležité, a na mne se to positivně přeneslo a jsem za to ráda. Mně totiž přišlo, že tím, jak si to našli sami a do velké míry si to museli obhájit a vyvzdorovat, jak který, tak jsem u nich vždy viděla víru jako živou věc, a ne jako něco formálního, na oko, jako zvyk. A oba jsou i dneska hodně angažovaní v životě církve – táta učí na teologické fakultě, máma dělá koordinátorku škol Evangelické akademie. O jejich práci doma mluvíme, protože třeba ta mámina agenda je fakt hodně bohatá, často až dobrodružná, protože musí řešit problémy, které si podle mě spousta lidí ani nepředstaví. S tátou zase máme k sobě hodně blízko, protože on dělá církevní dějiny na teologické fakultě a já i je studuji na té světské. A co se týče víry, tak na takové rozhovory musí být nějaká speciální situace a nálada. Ale vím, že když jsem někdy řešila nějakou těžkou otázku, s tátou jsme to mohla probrat – pokud jsem se odvážila s tím přijít. Někdy, třeba za covidu, jsme si udělali sami pro sebe něco jako pobožnost a bylo to moc hezký.

Jak se cítíte být propojena s vinohradským sborem?

My jsme chodili dříve než na Vinohrady k Salvátoru, i když jsme bydleli tady poblíž, a tam jsem byla i pokřtěná. A jak se to stalo, že v mých šesti letech jsme začali chodit sem, vlastně ani nevím, nevím, co se stalo. Ale jestli si něco pamatuji, a to bylo a je hrozně důležité, že se tu vytvořila naše „parta“ kamarádů a ta drží do dneška a jsem za to hrozně ráda. Nějakou dobu jsme se snažili otevřít se víc vůči těm mladším, abychom „nepekli“ jen sami mezi sebou a poslední tak dva roky to snad i nějak funguje. I když samozřejmě vždycky budeme mít pouto v té nejužší vrstevnické skupině. Ale rozhodně jsme pořád tak nějak distancovaní od těch starších. Když ono to je prostě těžký. My bychom podle mě měli nějakou vůli, pokud by byla příležitost, ale mám pocit, že v té naší rozlítanosti máme sotva čas se tady potkat i na mládeži. Třeba na táboře se potkáme i s těmi ostatními, ale stejně je to vždycky nějak rozdělené. Nejen, že jsme zalezlí sami. Třeba že máme na starosti se postarat o malé děti, zatímco dospělí mají program. Ale nechci to svádět jen na druhé. Ani to vlastně nevidíme jako velký problém, i když občas se objeví názor, že bychom se měli víc bavit s ostatními a my to víme. Víc bych vkládala naději do toho, že se snažíme předávat, třeba na táborech, tu naši agendu mladším, a tím pádem my bychom také chtěli být v rolích jako ti dospělí, třeba mít služby v kuchyni, a to podle mě vytvoří přirozeně situace, ve kterých se budeme více poznávat a mluvit spolu. Když jsme se např. podíleli na letošní Noci kostelů, byla to zase dělba práce, a ne něco dělat společně. Pro mne je docela cenné, že o tom teď mluvíme, Asi je to věc obou stran a nevím, zda je nám dost dáváno najevo, že by o nás někdo stál. Jasně, že to tak nějak tušíme, že jsou všichni smířeni, že se chodíme někam zašívat, ale kdyby to bylo nějaké konkrétní pozvání, třeba jednou za čas spojit mládež a biblickou. No a proč na ni nechodíte, víte přece, že vítán je každý? Já jsem vlastně nikdy ani nepochopila, že tu je ta možnost. My jsme byli konfirmandi, pak mládež, a bylo nám řečeno „hlavně si to organizujte sami, protože na to není kapacita“ a nikoho z nás ani nenapadlo, že by mládežníci měli chodit na biblické. Já jsme tu dokonce krátce učila i nedělku, moc mě to bavilo, ale v současné chvíli si nedokážu představit, že bych si na to udělala čas. Já se v poslední době, po pravdě, i na bohoslužby sem dostanu dost vzácně. A to není nic programového, když jsem někde pryč, tak jdu do kostela tam, kde se zrovna nacházím. K neděli pro mne bohoslužba prostě patří. Jediná nevýhoda evangelických bohoslužeb je, že jich je málo. Když člověk chce jít na mši, tak má tisíc možností – ráno, odpoledne, večer, kdy se mu to hodí, u nás jsou všechny v neděli dopoledne. Ale když jsem v Praze, jdu vždycky sem na Vinohrady. A k těm společným celosborovým aktivitám – stejně se obávám s tím časem, každý z nás má kromě školy skauta a tak… mně samotné se třeba za poslední měsíc podařilo jen jednou přijít na samotnou mládež. Chápu, když jsme si opakovaně domlouvaly tento rozhovor, nabídla jste mi volný termín až za několik týdnů.

Čemu všemu svůj čas věnujete, kromě studiu, církvi a skautu a kromě „komu

?“ Já jsem asi dost extrémní případ, mám moc aktivit, hodně kamarádů… Také pořád hraji na kontrabas, už ne s kapelou, ale příležitostně spíše vážnou hudbu, orchestrální věci, zrovna zítra večer hraji Mozartovo Requiem. S kontrabasem je to tak, že jsem začínala se zpěvem a studovala ho i na hudebně zaměřeném gymnáziu, ale pak zjistili, že mám nedomykavost hlasivek, a tak jsem hledala jiný obor a když řekli „No, my bychom potřebovali kontrabas“, považovala jsme to za dost bizarní, ale pak jsme se na něj začala učit a jsem za to moc ráda. Trochu blbě se nosí, ale zase je dobrý, že člověk vždycky najde nějaké uplatnění, protože příliš velká inflace kontrabasistů není. No, a to mně také bere hodně času. A také různé tvůrčí činnosti – kreslení, vyrábění věcí, to mě naplňuje. Bude Vás to uspokojovat, pracovat jako učitelka na střední škole? Jo, určitě, ale jak to teď studuji, tak začínám mít pocit, že být učitelkou je skoro nebezpečnější než být masér žraloků. Je to velikánský objem věcí, co se od učitele očekává, nejenom předat ten vlastní obor, ale také obecná výchova, sociální a komunikační dovednosti, být těm žákům nějakým morálním vzorem, ale i v té profesní etice. Teprve teď, když se učíme didaktiku a tak, si více uvědomuji, jak je to těžké. On ten dějepis to není jen historie, ale celá ta filosofie dějin, jak vůbec můžeme nebo nemůžeme vysvětlit žákům, co to jsou dějiny – protože většinou se začíná dějepis učit, aniž by se někdo obtěžoval se tímhle zabývat. Máte nějaké „svoje“, oblíbené historické období? Mě vždycky nejvíce bavilo 20. století, především od konce první světové války. Co ráda čtete? Poezii, spíš zase 20. století. Pokud jde o beletrii, mám spoustu oblíbených autorů, třeba je to Jorge Luis Borges, Gustav Meyrink, z českých (dlouhá pauza) snad Franz Kafka. Mně třeba baví i nějaké současné fantasy, ale je tam spousta plevelů a mezi tím nějaké zlato, takže si to člověk musí vyhmátnout. No a když hodně čtete a češtinu studujete, víte třeba, že tady existuje něco jako Booklub? Tuším. Ale já bych třeba dokázala účastnit se něčeho spíše jednorázového než pravidelného, než se zavázat k něčemu předem danému. A na závěr rozhovoru bych chtěla říci, že jsem pořád moc ráda, že jsem součástí tohohle sboru, jsem ráda za všechny inspirativní lidi, které jsme tu potkala, i když to bylo třeba jen na chviličku, a také jsem moc ráda, že tu pro nás vždycky bylo a je takové hezké zázemí.

Eliška Novotná, 31. října 2023