Rozhovor se Zdenou Žalskou o její cestě (nejen) k víře (8)

Když jste přišla do vinohradského sboru, bylo Vám 36 let a měla jste už kus života za sebou. Jaké bylo Vaše dětství a mládí, jste z evangelické rodiny?

S maminkou jsem chodila do kostela odmala. Ona chodila do kostela pořád, v neděli dvakrát, na biblické, na nešpory. Tatínek do kostela chodil míň, to nebyl příklad pro nás. Maminka ano. Nás bylo pět dětí, tři kluci a dvě holky. Já byla nejmladší. Ten nejstarší bratr zemřel na koupališti v Olomouci v 31 letech, bylo vedro a skočil do vody. Tak to byla velká bolest, maminku to hrozně zničilo. Když jsme pak my čtyři děti vyrostly, vídaly jsme se pořád. Naše rodina žila na vesnici a měli jsme hospodářství. Maminka byla udřená, ani nemohla natáhnout ruce, jak je měla upracované. Když umřela, bylo jí 62. Maminka byla dobrák, nikomu nedokázala říci ne, lidi si k nám chodili třeba něco půjčovat, byli jsme taková veřejná domácnost. Celá vesnice ji měla ráda. Chodilo se k Nedbálkům. Jako děti jsme dělaly všechno, co bylo v domácnosti třeba –měli jsme slepice, husy, králíky, krávu. Pracovaly jsme i na poli, a to mě bavilo. Základní školu jsme měli v naší vesnici a na měšťanku jsem pak chodila do Holešova pěšky, to bylo asi 7 km jedna cesta. Neměly jsme tepláky, kabáty ani pláštěnky, chodily jsme tak i v dešti a ve sněhu. Podmínky byly tvrdé. Po měšťance jsem dělala v pletárně a pak jsem šla do Olomouce na zdravotní školu, byla jsem na internátu a tam se mně líbilo, se spolubydlící jsme byly velké kamarádky. S manželem jsem se přes kamarády seznámila také v Olomouci, byl tam na vojně. Hned se Vám zalíbil? No, naneštěstí jo. On byl u československé církve a do kostela nechodil. Svatba byla velká a pěkná, v kostele u nás v Prusinovicích. Bylo mi 22 a jemu 23. Po dvaceti letech jsme se rozvedli.

Jak jste se ocitla právě ve vinohradském sboru?

Přestěhovali jsme se do Prahy s manželem a naší malou dcerou z Moravy a byt jsme dostali Na Smetance. Tak to bylo do vinohradského kostela blízko. Zprvu se mnou chodila dcera, ale když pak měla známost a její partner nebyl věřící, tak se ode mne odpojila. Vinohradskému sboru jsem byla věrná i později po přestěhování do Hloubětína. Jezdila jsem pravidelně každé úterý na naše setkávání a v neděli na bohoslužby. Na biblickou jezdil pan farář do Hloubětína. Poznala jsem hodně farářů, každý byl nějaký, ráda jsem měla všechny. V ty úterky jsme byly taková uzavřená společnost kamarádek, nejvíce bylo Věrušek: Věra Vaňátková, Skřivánková, Janečková. Na výlety se sborem jsem nejezdila, muž do společenství sboru nezapadl, už tak jsem ve sboru trávila hodně času. Hezké vzpomínky mám na pobyt se sborem v Holandsku, to bylo hned začátkem devadesátých let. Zařídil to pan farář Dus, bylo nás asi dvacet a bydleli jsme v soukromí. On tam byl s manželkou i maminkou. Byli jsme tam v babím létě a bylo to krásných pět dnů.

A jak jste žila v Praze mimo sbor?

Pracovala jsme jako zdravotní laborantka – na Štvanici, na Karláku a pak i na Bulovce. Právě v nemocnici na Štvanici jsem se seznámila s mým druhým manželem, který tam byl doktorem. Měli jsme auto, ale jezdila jsem s ním jenom já. Ze začátku jsem se bála řídit, jezdila jsem jenom soboty a neděle a doktorka mi řekla „to nejde, musíte jezdit každý den“, tak jsme jezdila autem do práce. V šedesáti letech jsem toho nechala, auto už potřebovalo větší opravu. Když můj druhý manžel zemřel, bylo mu 82 a mně 70. Pak už jsem byla sama. Vzhledem k tomu, že můj muž moc nesnášel návštěvy, tak jsem ani kamarádky moc neměla. Ale vinohradský sbor byl moje spojka se světem, moje velká záliba.

Teď je Vám 92 let, jste tady v LDN v Jenštejně, ve vícelůžkovém pokoji.

Dcera je daleko. Mám dva vnuky, je jim přes 40, jeden je na Moravě a druhý v Neratovicích. Nesnášejí tady to prostředí. Jediné moje spojení se světem je teď ta televize nad postelí. Byla jsem velká čtenářka, měla jsem ráda životopisy. Ale mlží se mi oči a už nemůžu číst. Audionahrávky poslouchat nemohu, to chce obsluhu a na to tady nikdo není. Máte tady možnost se třeba i pomodlit? To víte, že se modlím, modlím se nahlas. Otčenáš a Věřím. Ještě se za někoho přimlouváte? Hlavně myslím na sebe. Cítím se hrozně opuštěná.

Eliška Novotná za podpory Jarmily Raisové, 26. června 2023