Rozhovor s Jaroslavem Filipi o jeho cestě (nejen) k víře (7)

Když jsme se na tento rozhovor domlouvali, tak jste říkal, že to nebude nikoho zajímat. Myslíte, že by to bylo tím, že ta Vaše cesta, pokud vím, byla tak přímočará a snadná, protože jste vyrostl v církevním prostředí a strávil v něm celý život?

Já jsem se narodil v tradiční evangelické rodině. Můj táta Miroslav tady byl kostelníkem, žili jsme s maminkou Jarmilou, mým bratrem Janem a sestrou Pavlou v kostelním bytě (tam, co je teď Dobroduš). Táta tu dělal kostelníka, pak správce a pak kurátora. Tady jsem se narodil, byl pokřtěn a konfirmován. Každou neděli jsme byli v kostele, i když jsme se dost brzy po mém narození přestěhovali do Londýnské; chodil jsem tady na nedělku a později už jenom na ni – vedl ji většinou člen sboru bratr Bakos. Ale kdo ji vede pro mě nebylo důležité, důležitá byla ta naše setkání. Vybavuji si některé děti, které tam chodily se mnou: mého bratrance Matouše, Ester Otřísalovou Slaninovou (co nám teď hraje na varhany), syny pana Bakose, dcery pana Smolíka… bylo nás asi jedenáct. Teď z nás pravidelně chodíme do kostela jen dva. Náboženství vedl bratr farář Otřísal a ten nás také v roce 1977 konfirmoval. Pak jsem přešel do mládeže, kde mimo jiné byli Jirka Payne, Ester Čašková, Daniela (dnes moje švagrová), bratři Šilarovi, my dva s bráchou a bratrancem, Smolíkovi, Ester Otřísalová, … Do kostela teď z nich chodí Jakub Šilar, vrátil se Jirka Payne, Ester Otřísalová Slaninová, já a občas přijde Honza Šilar, a to je asi všechno. Za ty roky jsem tu zažil několik farářů: Lubomíra Moravce, Bohuslava Otřísala, Mirka Duse, Martina Zikmunda, Ester Čaškovou a teď Zdeňka. Nejvíc mě asi oslovují právě jeho kázání a výklady Bible. Když jsem byl malej, tak na mě hodně působil pan farář Moravec, možná proto, že byl každé léto dva týdny také v Telecím, kde jsme trávili léto a měli jsme tam s ním často něco jako letní nedělku. Učil nás poznávat hvězdy, měli jsme dalekohled, zpívali jsme a tak. V Telecím působil tehdy Tomáš Bísek, jeho žena Daniela vedla nedělku. Takže nejvíc mě ovlivnili právě tito pánové.

Je to tak, že už rodiče Vašich rodičů byli evangelíci?

Všichni byli hluboce věřící evangelíci – dokonce se rodnému domku mého otce v Telecím říkalo „U pobožných“. V Telecím žili z tatínkovy strany babička Blažena, dědeček Bohuslav a strýc Josef Filipi. Já mám hlubokou úctu k mým pra-

rodičům z obou stran. Z tatínkovy strany proto, že naše babička pro nás byla jako Božena Němcová. Jezdili jsme s bratrem a bratranci k ní do Telecího na celé prázdniny a babička nám všechno dovolila. Bylo to tam nádherné! Babička chodila pravidelně do kostela, ale dědeček ne, protože se pohádal s panem farářem. Žil tam také Josef Filipi, můj prastrýc, který byl hluboce věřící. Také tam jezdil pan Exner s manželkou, ten byl ateista. A tito tři pánové se každou neděli ráno rozešli, každý svým směrem, jeden do kostela, jeden na houby a můj děda si sedl na lavičku a kouřil. Pak se sešli, čistili houby a nikdo neřešil, kdo kde předtím byl. Tak velká tolerance mezi nimi byla. V Krucemburku žili z matčiny strany Janáčkovi: babička Jarmila, dědeček Jaroslav a jejich tři děti. Babičku Jarmilu jsem nikdy nepoznal, protože 9. 5. 1945 byl proveden letecký útok opilých ruských vojáků na ustupující německou armádu. U našeho statku stálo opuštěné německé auto, které se letec rozhodl bombardovat. Netrefil se a bomba spadla do našeho dvora. Umřela babička se dvěma dětmi, moje malá maminka to zázrakem přežila, i když byla k bombě nejblíže.

Měl jste možnost poznat i jiné sbory a pokud ano, využil jste ji?

Když jsem chodil do mládeže, tak jsem pár sborů obešel. V pondělí jsme měli mládež zde na Vinohradech, ve čtvrtek byla v Dejvicích a v pátek v Libni. Všude jsem měl kamarády. O prázdninách jsme chodili do kostela v Krucemburku nebo v Telecím. Ale já jsem se o sborový život vlastně nijak nezajímal – až do vojny. Po vojně vznikl volejbalový turnaj evangelické mládeže O dřevěný pohár (kalich), kterého jsme se s bratranci pravidelně účastnili po dobu třiceti let. Několikrát jsme ho i vyhráli.

Vzhledem k tomu, v jakém prostředí jste vyrostl, je pro Vás víra samozřejmostí?

Je to dar, je to velký dar. Nejsem na to sám. O víře jsem nikdy nepochyboval, naopak vždycky, když jsem měl nějaké nesnáze, tak mi pomohla. Bibli jsem se nijak zvlášť nevěnoval, ale když jsem byl na vojně a bylo mi těžko, tak jsem si vybavoval texty, které nás pan farář Otřísal nutil učit se zpaměti – třeba Žalm 23. A tak se mi dostalo ujištění, že na to opravdu nejsem sám. Moje nejoblíbenější píseň je Pán Bůh je síla má. Já jsem se vždycky nerad učil texty, dokonce jsem jednu dobu přestal chodit na náboženství, protože mě právě pan farář Otřísal k tomu nutil. Když jsem byl na vojně na Slovensku v té největší nouzi, tak jsem si jednou večer dával zpaměti dohromady text písničky Pán Bůh je síla má a dostal jsem se k pěti veršům. Teď si vždycky, když ji zpíváme, na to vzpomenu. A pak si pamatuji klasické vánoční písně, které se zpívaly v Krucemburku.

Celý Váš život je s vinohradským sborem propojen a jako mnohaletý presbyter jste za něho byl spoluodpovědný. Jak to bylo?

Když jsem se sem vrátil po vojně, tak mě někdo navrhl do staršovstva a já jsem se tomu nebránil. Bylo mi dvacet jedna let a byla to pro mě velká škola. Sedávali tam bardi jako třeba bratři Smolík (působil na ETF), Otřísal, Pavel Filipi (bratranec mého otce, který působil na ETF), Coufal (tatínek Pavla), Bíca. Tehdy ještě nebyly žádné komise, takže se projednávalo úplně všechno a zasedali jsme třeba od sedmi do jedenácti. Později někdo přišel s nápadem, že by se hospodářské věci měly řešit zvlášť, ale stejně to vždycky trvalo dlouho. Já jsem byl presbyterem asi třicet let a loni jsem se rozhodl už nekandidovat, protože se chystám do důchodu a budu hodně času trávit na chalupě. A když tady několik měsíců nebudu, tak by nebylo správné nést za něco odpovědnost. Působím ale v hospodářské komisi a teď mě Matěj Cháb přemluvil, abych dělal ještě revizora.

Jak to máte s vírou v rodině? Měl jste někdy někde, třeba v zaměstnání nebo ve sportu, problém s tím, že chodíte do kostela, se svou vírou?

Jsem třicet sedm let ženatý, mám dvě děti a od syna vnuka a vnučku. Manželka se nechala v tomto sboru pokřtít, dcera přešla do Modrého kříže a syn do kostela nechodí.

Se svojí vírou jsem neměl zásadní problém. Nebylo to však vždycky jednoduché.

Eliška Novotná, 10. dubna 2023