Rozhovor s Václavem Cvrčkem o jeho cestě (nejen) k víře (6)

Nejprve se chci zeptat, zda pro Vás je den Vašeho křtu, ke kterému došlo tady v kostele před dvěma lety 4. 4. 2021, nějakým významným milníkem Vašeho života, nebo zda to vnímáte úplně jinak?

My jsme sem začali chodit asi před osmi lety a geneze toho je taková zvláštní. Samozřejmě je to vždycky dáno rodinou. Můj bratr, který žije v Anglii a je tam členem metodistické církve, přijel tehdy s celou rodinou na Velikonoce a bydleli u nás. Chtěl jít do kostela, a tak si na internetu našel nejbližší kostel, vzal svoje děti a našeho Vilíka a přišli do kostela sem. Děti byly ještě malé, a tak s nimi šel do nedělky, kde se jim všem líbilo. Když pak bratr s rodinou odjel, tak nám náš Vilíček sdělil, že bychom měli jít zase jednou v neděli do kostela. A my jsme si s manželkou řekli „dobře, tak půjdeme“. Co se nám asi nejvíce tady na sboru líbilo, bylo to, že nás nikdo do ničeho netlačil – nebylo to ani přehnaně srdečný, ani příliš chladný. Jen se nás Ester Čašková zeptala, kdo jsme, což bylo fajn. A zaujalo nás kázání. Vlastně se dá říci, že prvotním hybatelem toho všeho, co pak následovalo, byl náš syn, který ve svých pěti, šesti letech opakovaně říkal „pojďme do kostela“. Jemu se tady prostě od začátku nějak zalíbilo a vlastně tady byl pokřtěn první, protože řekl, že to chce. Manželka, která byla pokřtěná jako dítě v katolickém kostele, ale nepraktikovala, pak konvertovala, a tak jsme z rodiny zbývali už jen my dva s Františkou. Rozhodli jsme se pro společný křest a chtěli jsme, aby jí šla za kmotru Ester Čašková, která pak přijela. Já jsem dlouhou dobu přemýšlel, jestli je v pořádku už k tomu křtu přistoupit, jestli jsem se dost „naučil“. Františka to brala spíše pocitově, „chci být součástí rodiny“. A pak, po rozhovoru s manželkou, už si ani nepamatuji kdy a kde, jsem se Zdeňka zeptal, zda by nás pokřtil. A stalo se. Jenomže byl covid, a tak se pořád hledalo vhodné datum, aby mohli přijet také rodiče a příbuzní (tehdy byly pořadníky a omezený počet lidí na bohoslužbách), a nakonec jsme usoudili, že už to nemá smysl odkládat, že ta doba je taková. Nakonec jsme si to užili i bez rodičů, a tak to hezky vyšlo, že se křtilo na Velikonoce. Ale vždycky když uvažuji o víře svých dětí, že se třeba Vilík rozhodl pro křest, ačkoliv byl ještě tak malý, že si ani nemohl přečíst Bibli, říkám si „kdo jsem já, abych to soudil?“.

To jsme ale asi nezačali úplně na začátku té Vaší cesty, že?

Takže, kdo nás dostal do kostela, je můj syn, kdo dostal našeho syna do kostela, je můj bratr, a kdo dostal do kostela mého bratra, to nevím. Nějaké impulzy v historii rodiny byly, je to ale už strašně dávno. Rodina mojí maminky pochází z Kunvaldu, což je významné místo Jednoty bratrské. Moje prababička a můj praděda se tam po vzniku naší republiky v roce 1918 rozhodli Jednotu bratrskou obnovit. Vystoupili z katolické církve (údajně s nimi pak rodina nějakou dobu nemluvila) a začali tam budovat nový sbor v duchu Masarykova budování československého národa, který má v genech Husa a Komenského. Byli také činní v Sokole a ochotnických spolcích, všechno to v té době patřilo k sobě. Celá tato maminčina rodová linie je evangelická. Když jsem se narodil, byla už naše rodina zcela nepraktikující, ale pořád tam je to semínko. V tom kraji máme chalupu a ten příběh v rodině vždy existoval. Pak se, po hodně dlouhé době, po roce 1989 v severních Čechách objevila jakási charismatická odnož Jednoty bratrské a do ní začal chodit můj bratr. Tohle období naštěstí po čase přešlo a on posléze zakotvil v ČCE a přivedl do ní i moji maminku, která je teď dokonce v Liberci ve staršovstvu. V té porevoluční době začali i můj děda s babičkou chodit do kostela. Vlastně došlo v naší rodině k jakési postupné náboženské obnově. Tak jsou ty cesty do sborů a k víře spletité.

Vaše cesta do vinohradského sboru byla ale vlastně docela přímočará – bratr sem zašel, synek nás přivedl… Máte také zkušenost s jinými sbory, společenstvími, kazateli?

Když člověk přijde do jiného sboru, tak je vlastně docela důležité to prostředí, to, jak to tam vypadá. My třeba v létě občas chodíme do katolického kostela v Neratově v Orlických horách. Je to takový velmi zvláštní prostor s prosklenou střechou a příjemná komunita lidí. Jednou jsme tam měli na návštěvě Ester Čaškovou, která tam chtěla jít na mši, a tak jsme ji do Neratova vzali. A když ta mše skončila, zjistili jsme, že je tam skupina lidí tady z Vinohrad, celkem nás tam bylo asi 20 evangelíků. Ten kostel, tím, jaký je, a ta komunita přitahují lidi z daleka. Prostor je moc důležitý, jde i o první dojem, a pak samozřejmě kazatel. S jinými sbory vlastně ani zkušenosti nemám. Líbí se mi takové menší sbory „kolem knihy“, ne se stupínkem daleko, když se to podaří. Takové jsou třeba ty biblické hodiny. Přemýšlel jsem, kdybychom se teď přestěhovali, jaké by to bylo přejít do jiného sboru. Zda si jen namlouvám, že by změna byla těžká. A myslím si, že tím, že už jsme v ČCE, by to vlastně až tak těžké být nemuselo. Určitě jsme tu navázali spoustu kontaktů, za které jsme vděčni. Ale když se třeba přestěhujeme, na důchod nebo jinak, tak být v jiném sboru už nemusí být tak obtížné, protože obecně už víme, jak to funguje. Osvojili jsme si určitá psaná i nepsaná pravidla a tak.

Jako lingvista máte určitý způsob analytického myšlení – pracujete s daty, s rozmanitými zdroji atp. S vírou je to jinak – konec konců vztah mezi vědou a vírou řešil i TGM. Je pro Vás to neustálé přecházení mezi vědou a vírou těžké?

Mně přijde, že tady je hodně podobností, i když nejsou vidět na první pohled. Jako lingvista pořád pracuji s textem, interpretuji ho, to je jádro mé práce. A to je vlastně základem každého kázání a práce se zdroji je při výkladu Bible také velmi silná. Proto mě třeba velmi baví biblické hodiny. Druhá věc je, že mám pocit, že celá řada konceptů, se kterými věda pracuje, v sobě skrytě, implicitně, obsahuje element, který přesahuje náš běžný svět. Takže třeba v lingvistice se běžně uvažuje o tom, že existuje jakýsi přímo nepoznatelný jazykový systém, který máme každý v hlavě a který nelze zkoumat přímo, protože lidem do hlavy nevidíte. A i kdybyste viděla, tak vždycky jen jednomu konkrétnímu člověku. To, že existuje něco, co přímo vidět nemůžeme, ale přitom jasně cítíme, jak se to projevuje, má blízko k tomu, jak si představuju Boha. Nebo ve statistice se běžně uvažuje o pravděpodobnosti jako o konceptu, který se taky nedá změřit, jen se tomu můžete limitně blížit nějakým pozorováním. Ale fakticky je to něco, co visí na obláčku a my se to snažíme nějak uhodnout. Pokud se člověk nepotřebuje držet nejmarkantnějších rozdílů jako je velký třesk a stvoření světa za sedm dní, pokud se nesnaží vykládat Bibli doslova, tak si myslím, že právě těch styčných bodů najde hodně.

Bible je velice zvláštní kniha, že ano? Když víme, jak vznikala, zprvu ústním podáním, a jak mnoho mohlo a asi bylo ztraceno, zapomenuto a různě interpretováno. Zdeněk je právě ten, kdo nám stále říká, že ji nemáme brát doslovně, byť něco z toho se dost jistě nějak událo. Vystudoval jste literaturu a lingvistiku. Jakou knihou pro Vás, z hlediska Vaší odbornosti, Bible vlastně je?

Z hlediska fakticity si člověk uvědomí, že za každým textem je více než ten příběh. Někdy je to o sdělování emocí, jindy abychom navázali nějaký kontakt. Velmi pragmaticky: když bych stál před úkolem sdělit veliké mase lidí napříč staletími, nějakou myšlenku – jako to chtěl Ježíš – tak jak bych to udělal? Lidem, kteří jsou třeba negramotní, kteří jsou ode mne vzdáleni tisíce let – to je v podstatě neřešitelná úloha, nedá se to udělat dobře. A docházím k tomu, že nejlepším ze způsobů, jak to sdělit, je příběh. A všechny ty příběhy v Bibli mají různé interpretační vrstvy, každý si z ní vezme tu svou. Příběhy v Bibli umožňují dát tu myšlenku dál, což je neuvěřitelně těžké. Takže mi přijde důležitější, co za tím příběhem stojí, než jak se to skutečně odehrálo. Nepochybuji o některých faktech, ale spousta těch detailů je pro mne podružná, protože za celým tím příběhem je nějaká silnější zpráva a o tu jde. Takhle to zní dost sebevědomě, ale jinak se samozřejmě topím v pochybnostech a situace interpretační nouze je pro mne častá.

Učitelé nedělky mi v rozhovorech do loňského Hroznu vesměs skoro v údivu říkali, jak skvěle děti znají biblické příběhy. Má to ale podle Vás význam, vyprávět jim je?

Jasně, že to má význam. Příběh si zapamatujete snáze než myšlenku. Já si třeba pamatuji z dětství, někdy začátkem devadesátek, to mi bylo takových dvanáct let, že se u nás doma objevila taková dětská knížka, převyprávěné některé biblické příběhy od francouzského autora. Vůbec nevím, jak se do naší tehdy v podstatě ateistické rodiny dostala, ale pamatuji si, že jsem to přečetl hrozně rychle a spoustu příběhů si od té doby pamatuji. A to přesně dokládá, jak strašně důležité vyprávění příběhů je. Příběhy v nás žijí a jak děti rostou, ten příběh roste s nimi. Dáváme jim tak šanci se s ním pak v životě, jak získávají zkušenosti, znovu a znovu popasovat. Ale to se nám dospělým děje pořád taky – každou neděli, každou biblickou. Jde jenom o to, jestli jsme těm stálým reinterpretacím otevřeni, protože je to někdy náročný… třeba včera.

Eliška Novotná, 29. března 2023