Rozhovor s Ditou Táborskou o její cestě (nejen) k víře (5)

Začátek Vaší cestě k víře je asi v dětství, že?

Já jsem z nevěřící rodiny, nebudu říkat úplně ateistické, ale určitě jsem nebyla vychována k víře, spíše trochu naopak. Vyrůstala jsem jenom s matkou, která je velmi pragmatický člověk, takže i když jsem v dětství začala jevit určité lehké známky zájmu, tak máma to určitě nepodporovala. Možná jí to připadalo těžko pochopitelné nebo jí to možná nějakým způsobem děsilo. Trvalo to až do doby, kdy jsem se nechala pokřtít, což bylo v mých patnácti letech, a možná až do nedávna, kdy se s tím smířila. Když se tak nad tím snažím zamyslet, tak nakonec si vůbec nejsem jistá, kdy byl takový ten první impuls. Moje první vzpomínky jsou trochu spojené s babičkou, která se narodila 1924 na Vysočině. Původně byla z katolické rodiny, která pak konvertovala do Československé církve husitské. Dědeček byl komunista a babička po svatbě už víru nepraktikovala. Když jsem byla malá, tak jsem s babičkou, která už byla v Praze, trávila hodně času, a ona tak nějak velice jemně mě občas naťukla, nebo spíš ona jediná byla ochotná mně odpovídat. Naučila mě Otčenáš a byla také svolná mě občas vzít do kostela, i když to bylo „na tajňačku“, mámě jsme to neříkaly. Pak došlo, na základě nevím jakého impulsu, k takovému momentu, kdy jsem si jako malá, tak v první, druhé třídě, namalovala na papír A4 kříž a tu kresbu jsem si nalepila na vnitřní stranu dvířek skřínky na hračky. A tam jsem si hrála, že se modlím. Klekla jsem si, něco drmolila a hrozně jsem si přála umět se modlit. Bylo to něco, co mě vždycky nějakým způsobem oslovovalo a fascinovalo a chtěla jsem o tom vědět víc.

Kudy pak ta cesta vedla až k rozhodnutí nechat se pokřtít v evangelické církvi?

Když mě pak bylo deset let, tak jsme se na baletu seznámila s dívkou, která chodila do skauta. A přes nesouhlas mé mámy jsem s ní šla na skautskou schůzku, aniž bych o skautu vůbec něco tušila. Bylo to začátkem devadesátek. kdy byl skauting obnovován. Schůzka byla v libockém kostele, začínalo se a končilo modlitbou. A pak jsem na gymplu měla dvě kamarádky, jedna byla z katolické a druhá z evangelické rodiny ze smíchovského sboru a my tři jsme si spolu hodně povídaly o víře. Začala jsem se tak více zajímat a dozvídat o různých denominacích a také jsem s nimi někdy navštívila ta jejich společenství. Nakonec jsem se přiklonila k protestantské víře a požádala pana faráře Voříška na Smíchově o přípravu na křest a stala se členkou smíchovského sboru.

Co Vás pak přivedlo sem na Vinohrady?

Na Smíchově tehdy neexistovalo nic takového jako je třeba tady tzv. kobka. Děti tam tedy byly spíše na obtíž. Když jsem pak měla tři malé děti hned po sobě, tak pro mne by to znamenalo zříci se nedělních bohoslužeb na řadu let. Hledala jsem řešení a moje kamarádka Jarmila, která už tehdy tady působila jako sborová sestra a jejíž jsem kmotra, mi řekla, že tady je to jinak. Přišla jsem sem asi před osmi lety a brzy jsem se tu cítila dobře. Musím říci, že mi obecně evangelické společenství velmi konvenuje. Nevím přesně, čím to je, ale nějakým záhadným způsobem mají pro mne lidé, kteří se sdružují v evangelické církvi, ještě něco jiného společného než víru. Možná je to způsob jejího sdílení, komunikace. Nedělní kázání mě vždy zklidní, zkoncentruje mě na to, co je důležité nebo co bych chtěla, aby pro mne důležité bylo. Probudí ve mně velkou vděčnost, což je vždycky po tom týdnu hodně potřeba. A společenství mi přináší pokoru v reflexi toho, jak někteří sestry a bratři vnímají věci jinak.

Teď jste žila pět let v zahraničí, jak jste svoji potřebu sdílení křesťanské víry řešila?

Blbě, opravdu blbě. Kostely na Tchaj–wanu samozřejmě jsou, některé i protestantské, i když je jich málo. Ale bohoslužby jsou v čínštině, kterou zcela neovládáme. Daly by se tam najít i bohoslužby v angličtině, ty jsou ale katolické. A to společenství není moje; vím, že tam jsem na chvilku a máme tolik běžných starostí a zahlcené víkendy, že sama, bez podpory manžela, jsem se o nějaké začlenění do tamní církve ani nepokoušela. Spíše jsem se soustředila na čtení různých textů a s klukama jsme četli dětskou bibli. I když jsem si mohla poslouchat Zdeňkova kázaní on-line, což je skvělé, to společenství mi tam hodně, hodně chybělo.

Jak Vás na cestě vírou provází Vaše rodina?

Manžel si mé cesty k víře váží a plně ji respektuje. Po těch letech se snad dá mluvit o oboustranné symbióze. Když ho třeba v nějaké mimořádné situaci požádám, tak mě i do kostela doprovodí a moje přátele ze sboru má vysloveně rád. V létě s námi jede na výlet, ale nikdy bych si nedovolila ho k čemukoliv nutit nebo přemlouvat, to by mi připadalo neuctivé. Nehledě na to, že jsem přesvědčená, že on je jeden z mála lidí, které znám, a možná i jediný, který je pro mne tak hlubokou morální autoritou, že se skutečně domnívám, že on na rozdíl ode mne a od většiny lidí, kompas toho dobra v podobě Ježíšovy cesty a Ježíšova příkladu prostě nepotřebuje, a já to naprosto respektuji.

Všechny naše děti jsou pokřtěné Ester Čaškovou, nejstaršímu byly čtyři roky. Já jsem o tom vůbec nepochybovala a můj muž to vnímá jako určitou nabídku cesty, která z mého pohledu je tou nejlepší. Takže to nebylo nic k diskusi. Děti učíme, že Pán Bůh je s nimi a že mají doma otevřené obě ty cesty, moji i táty, a že oba sdílíme všechny ty hodnoty lásky k bližnímu a nějaké vnitřní čistoty. Vidí, že táta sdílí to, co já. Kluci, i když ne všichni, chodí do kostela, začali chodit i na náboženství a pro mne je to hodně důležité, aby byli vázáni i nějakou jinou autoritou, než jsou jenom rodiče.

Čím náš rozhovor ukončíme?

Jsem moc vděčná, že patříme s celou rodinou do vinohradského sboru a děkuji za to Bohu. Je nám tady dobře.

Eliška Novotná, 10. března 2023