Rozhovor s Radkem Žákem o jeho cestě (nejen) k víře (4)

Kde má Vaše cesta své počátky?

Moje maminka je hrdá, že ji křtil pozdější kardinál Josef Beran, přesto věřící není… A tatínek byl pro změnu pokřtěn v Církvi československé husitské. Maminka mi nedávno vyprávěla, jak jí její dědeček František, svého času starosta Benešova, vodíval na nedělní mše do kostela sv. Mikuláše. (To je ten, který stojí kousek nad známou gotickou zříceninou kláštera minoritů.) Zeptal jsem se „A co, mami, z těch návštěv kostela zbylo… ?“ a uslyšel jsem „Vzpomínky na Tvého pradědečka.“ Od táty, i když byl také „nevěřící“, tak od něj znám Otčenáš.

Ale ten počátek „mé cesty“ vychází vlastně až od seznámení mých rodičů s rodinou Hejzlarových. Máma jednou zkoušela na ČVUT z psychologie, zní to divně, Samuela Hejzlara, který jako syn českobratrského faráře nemohl v té hloupé době studovat teologii. A Sam mámu i s tátou pozval do Sola Fide v Janských Lázních, kde se svojí ženou Danou něco jako správcoval. A moji rodiče – otec ve straně, vysokoškolský učitel, rusista – k nemalému překvapení Hejzlarových zavolali a přijeli. Nejmladší z dětí Sama a Dany byl Samuel ml., ten byl jen o necelé dva roky starší než já, a setkávání s ním, hlavně pak v Čími (letos tam byl náš sbor na letním táboře), bylo pro mne, kluka z Prahy, většinou velkým dobrodružstvím. Se Samem jsem se také účastnil o prázdninách s evangelickou mládeží sjíždění českých řek. To, že jsem tam byl jediný nevěřící, nikomu nevadilo.

Kdy a jak se to změnilo?

Změna byla zprvu velmi nenápadná. Od shovívavého nadhledu k věřícím, k jakési úctě a pochopení, ale i k jinakosti. V dospělosti to ani pro mne nebyla stěžejní otázka. Až později jsem se přistíhával, když byly nějaké pře o víře, že se spíš přikláním k tomu, že není třeba všechno vysvětlovat. A uvědomoval jsem si, že Bůh tu je, i když v něj nevěřím. Daru víry se mi dostalo až v padesáti. Zažil jsem náhodné setkání, a protože hned další den byla neděle, tak jsem přijal pozvání a šel na kázání do Libně. Zdálo se mi, že ten Dar nemohu ztratit, ale pochopil jsem, že teď už je jen na mně, jak s ním budu nakládat. Začal jsem navštěvovat kázání v různých sborech (můj kamarád Sam už v té době dávno farářoval v Dobříši, ta byla ale daleko… ). Znovu jsem byl v Libni, u Salvátora, v Dejvicích, na Smíchově, v Modřanech, v Braníku (mám ten dřevěný kostelík s přístavbou od Vávry rád). Tam to bylo ale na mně moc dokonalý a moc lidí… A na začátku roku 2019 jsem poprvé přišel sem na Vinohrady.

Když jste se tak při svém hledání pohyboval mezi našimi sbory, co jste vlastně hledal? Spíše faráře nebo spíše lidi?

Faráře. Vždy jsem měl z nových lidí spíš ostych. Tady to už přece jen vnímám trochu jinak, ale zase není čas… Chtěl bych třeba jít někdy na Booklub, teď mě zaujala knížka Starci života Zuzany Kaiserové, ale nemohl jsem. Ale díky Zdeňkovi, který mne před dvěma lety vybídl, jestli nechci něco připravit pro Noc kostelů, jsem měl možnost se blíž seznámit s Václavem Cvrčkem, protože jsme spolu hráli tady na dvorku moji dramatizaci Čapkova Kulhavého poutníka. Byla docela legrace poznávat, že přestože jeden z nás je vědec a druhý herec, můžeme být na stejné vlně. Nejvíc mě ale, přiznávám se, mrzí, nemohu-li jít na biblickou. Často člověk hraje…, a když ne já, tak žena a jsou třeba třídní schůzky… Ale v neděli dopoledne naštěstí nehraji…

Líbí se mi, jak Zdeněk nemá rád rozlišování lidí na věřící a nevěřící… Baví mne, že s křesťanstvím se potkáváme na každém kroku, a uvědomovat si to je také jedna z cest k víře. A pak ty zavádějící interpretace útržků z Bible. Ty nánosy předsudků… To je zase to, co se snažím, i přes svoji omezenost, nedovzdělanost… bourat. Např. Zdeňkův výklad o nastavení druhé tváře – není to přece slabost, porážka, ale neústupnost, odvaha!

Jak došlo k Vašemu setkání s biblickým textem?

Vždy jsem, i díky tátovi, hodně četl. A protože každá pořádná knížka má v sobě alespoň zlomek z Bible (i když dezinpretovaný, chichi), tak to úplně první setkání si nepamatuji. Ale v prváku na konzervatoři pro mne můj profesor herectví Jiří Vala vybral monolog Studenta z Mahenova Jánošíka, a to je text z 1. Samuelovy o povolání Davida na vojnu: Nechť se neleká srdce člověka pro Goliáše… Krása. Umím ho dodnes. Takové intenzivnější studium bylo na vysoké, studoval jsem po konzervatoři a vojně na filosofii divadelní vědu. To byla především evangelia. Např. dialog nad prázdným hrobem. Měl jsem i neskutečné příležitosti – režíroval jsem hru Daniely Fischerové Náhlé neštěstí, kde je postava Joba. A taky jsem, jak to říci, ztělesňoval Ježíše v inscenaci na hudbu Dvořákovy Stabat Mater. A to bylo v době, kdy mě ani nenapadlo, že bych mohl uvěřit….

Můžeme si teď promluvit o vinohradském sboru?

Poprvé jsem přišel na Korunní 60 v březnu 2019, a pomalu jsem začal chodit pravidelněji, neboť tu byla a jsou kázání, která mi jsou nejbližší a pro mne nejinspirativnější. Pokřtěn jsem byl naším farářem Zdeňkem Šormem, ke kterému jsem chodil i na přípravu, 23. května 2021. Necelé dva měsíce předtím zemřel Samuel Hejzlar ml., farář na Dobříši. A i ty malby Miroslava Rady mne sem k Vám na Vinohrady přitáhly, neboť jeho obrazy jsem znal právě od Hejzlarů.

Co na Vaši cestu k víře říká Vaše okolí, rodina?

Člověk by především samozřejmě rád ovlivnil svoje nejbližší, ale ono to jde jen tak, že vidí, co děláte a slyší, co říkáte. A lidem okolo je to jedno, nezajímá je to. Otec již nežije a máma, díky Bohu, má stále tolik aktivit, že to jde tak trochu mimo ni. Moje žena mě však podporuje. Když jsem šel z domova na náš rozhovor, tak mi připomínala „Taky řekni, který písničky ze Svítáku máš rád“. Tak řeknu tu moji první: HVĚZDA. „Tomu, kdo pro žal hlavu věší… “

Nejvíc bych přál dar víry svým dětem, protože mně víra dala vnitřní svobodu, kterou jsem předtím neměl, i když i ta vnější, získaná listopadem 89, stojí za to. Mám pocit, že jsem byl vykopnutej a stále letím!

Nějaké slovo na závěr?

Souvětí, jo? Tovaryš z Claudelova Zvěstování Panně Marii: „K čemu je cesta, když nevede do kostela?“

Eliška Novotná, 3. března 2023