Rozhovor s Michaelou Kopeckou o její cestě (nejen) k víře (3)

Do vinohradského sboru jste přišla už jako dospělá. Co bylo předtím, jak to bylo s Vaší vírou, třeba už když jste byla malá?

Já pocházím v podstatě z ateistické rodiny. Žili jsme ve velkém vinohradském bytě s mojí prababičkou z maminčiny strany, která byla praktikující katolička a pamatuji si, že jsem ji občas vídala, jak se modlí růženec. Byla to přirozená součást jejího života, ale nás k víře nijak nevedla. A také jsem měla babičku z tátovy strany a ta zase zpívala v kostele v Třeboni a tam jsme někdy chodili na Rybovku nebo i jindy. Takže jsem tak nějak věděla, že něco takového je.

A kdy se to povědomí o víře změnilo v cestu k ní?

Moje cesta k víře začala vlastně až tehdy, když jsem se ocitla v takové zvláštní situaci. Byli jsme s mým manželem oba vysokoškoláci a narodil se nám syn. Bylo to velmi náročné období, takový velký řez do našeho svobodného způsobu života, kdy jsme byli nuceni převzít velkou odpovědnost, a navíc jsme se ocitli v takové zvláštní izolaci od svých kamarádů a spolustudentů. Každý jsme s tím bojovali, jak jsme mohli, každý jsme se po svém snažili nějak se s tím vyrovnat. A když bylo Matyáškovi asi půl roku, začala jsem hledat, čeho se „chytit“. Začala jsem hledat na internetu různé informace, číst nějaké knížky a hodně formativní pro mne byla Bible pro 21. století a její audio verze. To mně hodně oslovilo, hodně se mě to dotklo. Pak jsme byli s mým mužem půl roku na Erasmu v Anglii a tam jsem začala pravidelně navštěvovat anglikánský kostel. Jezdila jsem tam v neděli sama na kole a bylo to dobrý, měli to pěkně nastavený. (Tam jsem zjistila, proč mají ten brunch – kostel začínal v půl jedenácté a oni by prostě nestihli připravit oběd.) Můj muž mě nenásledoval, neměl tu potřebu, ale moji cestu k víře toleroval a pak mě dokonce v ní i podporoval, protože viděl, jak mě to zklidňuje. Když jsme se pak vrátili, začala jsem cítit, že už si nevystačím jen se svým sebevzděláváním, že potřebuji jít do nějakého společenství.

Jak se tato další etapa na Vaší cestě odehrávala?

Udělala jsem si takové rešerše všech církví u nás, protože to je můj obvyklý postup. A když jsme zjistila, která mi je asi nejbližší (protože jsem věděla, že katolická to určitě není) zašla jsem nejdříve k husitům do Michle. Ale tam bylo to společenství hrozně malé, a to jsem nechtěla. Tak jsem si řekla, že se půjdu podívat k evangelíkům a nejblíže jsem měla vršovický kostel. Vypravila jsem se tam s Matyášem v kočárku, a nestala jsem se členkou vršovického sboru proto, že mně nikdo nepomohl dostat se s tím kočárkem dovnitř. Já jsem tam prostě s tím kočárkem stála, lidi chodili dovnitř a já nechtěla nikoho prosit o pomoc, asi jsem ani nevypadala, že se nějak hrnu dovnitř. A tak jsem odešla. Když jsem někdy poté přišla do kostela sem, hned se mi zalíbilo, jak je to tady prostorné a nebyl tu vytvářen žádný tlak.

A proč zrovna kostel na Vinohradech?

Protože to bylo blízko. Říkala jsem si, že si ty možnosti v okolí tak nějak zmapuji a tady jsem se „chytla“. Také tu byla Ester Čašková, a ta byla pro mne důležitá pro její přístup a vlastně i ta kázání byla taková hodně ženská a ve mně jako mladé mámě to zarezonovalo. Tehdy mně bylo dvacet pět. Ester měla dar lidi přitáhnout, a protože nás tady bylo více takových hledajících, vytvořila z nás skupinku, a tak jsem začala chodit na biblické pro začátečníky. A nenásilně nás vtahovala do sboru, pomáhala nám překonat ostych. Tak se třeba stalo, že jsem pokřtěná. Asi po půl roce od mého příchodu mi řekla něco jako „Hele teď budou Velikonoce, tak budeš pokřtěná“. A když jsem zkusila namítat, že nejsem připravená, že ještě nic neumím, řekla „Ty jsi v pohodě“.

Teď už jste tady ve sboru čtrnáct let, to může pro někoho být dost dlouhá doba. Když se ohlédnete zpět, byla to doba pokračování ve hledání nebo spíše upevňování ve víře?

Je to zvláštní, že se to dělo v takových vlnách a že to hodně souviselo s chozením do kostela, které je pro mne důležité. Vždycky když jsem z té pravidelnosti z nějakých důvodů vypadla, byla to potíž. Dříve mně chyběla hlavně ta kázání a teď už je to také víc o společenství. Hodně to souvisí s tím, že jsem byla zvolena presbyterkou. Předtím jsem měla trochu pocit, že stojím tak nějak „vedle“, vztahovala jsem se k některým lidem a teď cítím celý sbor jako vlastní.

Potkaly Vás někdy nějaké pochybnosti, když se pohybujete mezi lidmi bez víry, a i v rodině jste jediná praktikující, mimo společenství sboru jste se svou vírou vlastně sama?

Asi to nebyly pochybnosti. Spíš jsem někdy měla období, kdy jsem se víře jako by vzdálila. Samozřejmě, že jsem někdy zapochybovala, jestli to má nějaký smysl, jestli jsme si to všechno jen nevymysleli, jestli to není jen taková obezlička, abychom to tady na tom světe vůbec vydrželi. To ale bylo vždy jen chvilkové. Skutečným úskalím mé víry bylo, že jsem si někdy na ni neudělala čas, že jsem upřednostnila jiné běžné věci.

Jak se teď k tomu, že chodíte do kostela, jste presbyterka a účastníte se sborového života, staví Váš manžel a Vaše rodina vůbec?

Šla jsem do toho s tím, že děti už jsou odrostlé, Matyášovi je patnáct a Saše deset. Ona je navíc hodně prosociální, cítí se tu dobře a my si vlastně tady ten společný čas užíváme. A manželovi to nevadí, dokonce někdy přijde se mnou („Půjdu si zase poslechnout Zdeňka“) a kázání ocení. Maminku už nemám, a když jsem se nechala pokřtít, tak můj táta měl ke mně až posměvačný postoj. Je to taková až odmítavá reakce na všechno, co neznám a čemu nerozumím. Ale protože už to trvá tak dlouho, tak už to neřeší a dokonce je hrdý na to, že jsem se stala presbyterkou („další úspěch /funkce/ mé dcery!“)

A slovo na závěr?

Vlastně cítím velikánskou vděčnost za to, že mě Pán Bůh dovedl až sem. A když mu utíkám k běžným starostem a zapomínám na něj, že mě vždycky přitáhne zpět. Že se mnou má takovou trpělivost.

Eliška Novotná, 26. února 2023