|
Jak to bylo s Jednotou bratrskou I. Jednota bratrská 1457–1627
24. června 2017 jsme byli na sborovém výletě v Herrnhutu (Ochranově). Minulost Jednoty bratrské tam na nás dýchala doslova na každém kroku. Ale kdy a proč Jednota bratrská vlastně vznikla? A co s ní má společného Ochranovský seniorát naší církve? 1. Jednota bratrská 1457–1627 Husitství jako snaha o nápravu církve vyznělo do neurčita. Po 25 letech vítězných husitských bitev přišla porážka v bitvě u Lipan v roce 1434. A po ní domluva mezi římskou kurií a utrakvistickým křídlem pražanů, že bude možné ponechat vysluhování z kalicha jako jedinou výsadu. Čtyři pražské artikuly (jejichž text máme v chodbě za hlavními dveřmi modlitebny v Korunní ulici) tak byly okleštěny na minimum. Mnozí lidé  „Bratrská lípa“ v Kunvaldu viděli v postoji církve podobojí zradu vůči poslušnosti Božího slova. I kdysi radikální kazatel Jan Rokycana ve snaze zachovat církev zplaněl v ustrašených kompromisech. Pod jeho kazatelnou však sedával jeho synovec, Řehoř. Ten se nehodlal smířit s tím, že by obnova církve měla skončit v takové neurčitosti. Udržoval styky s podobně smýšlejícími skupinami a jednotlivci na různých místech v Čechách a získával je pro cestu Bratří. Byli ovlivňováni názory Petra Chelčického a zřejmě i díky němu se rozhodli na podzim 1457 odejít z Prahy na venkov a žít společně. Usadili se v osadě Kunvald u Žamberku s povolením Jiřího z Poděbrad. Přimluvil se za ně sám Rokycana. Tady chtěli první Bratři realizovat život podle Božího slova. Svátostmi sloužil od počátku žamberecký utrakvistický kněz Michal, který se pak stal také knězem Jednoty. Příliš klidu však Jednota nezažila. Přesto, že chtěli žít nenápadně a v ústraní, budili pozornost jako hnutí, které realizuje původní táborské myšlenky. Už po 4 letech je začal pronásledovat i Jiří z Poděbrad. Aspiroval na trůn římského krále a chtěl ukázat, že ve své zemi nestrpí kacíře. Navzdory tomu nebo možná právě proto, že pronásledování utvrdilo Bratry ve správnosti nastoupené cesty, se Jednota rozrůstala. |Brzy ovšem vyvstala otázka po pravém kněžství. V žádné z dosavadních církví Bratři nenašli vzor, ke kterému by se mohli s důvěrou připojit. Rozhodli se tedy pro velmi radikální řešení: roku 1467 své první tři kněze zvolili. Jejich potvrzení si vyžádali od zbytku německých Valdenských. Tím se ovšem Jednota naprosto rozešla s oficiální církví. V dalších letech se střídaly klidnější časy s opakovaným pronásledováním. Jednota zažívala ochranu majitelů jednotlivých panství a její sbory rostly hlavně přílivem utrakvistů, kteří hledali horlivější zbožnost, čisté učení a apoštolské řády. Do Jednoty vstupovali i lidé vzdělaní a drobná šlechta. Po vzniku reformace v Německu (1517) navázali Bratři styky s jejími představiteli a pod vlivem kazatele B. Jana Roha v Jednotě postupně převážila luterská orientace. Bylo tak umožněno i urozeným lidem, aby se mohli stát členy, aniž by se museli zříci svých výsad. Výraznými osobnostmi byli Lukáš Pražský (+ 1528), Jan Blahoslav (1523–1571) a Jan Augusta (+1572). Po roce 1547 byla Jednota těžce pronásledována, protože bratrští šlechtici se zúčastnili Šmalkaldské války a byli poraženi. Mnoho sborů bylo zničeno, Bratři byli vypovězeni z královských měst a mnoho se jich odstěhovalo do Polska a Pruska. Bratr Augusta byl zatčen a 16 let vězněn na Křivoklátě. Těžiště práce Jednoty se přesunulo na Moravu. Za působení Jana Blahoslava bylo započato s překladem Bible, který byl dokončen v roce 1594 a vytištěn v Kralicích (Bible kralická– Šestidílka). Počátkem 17. století byla v Českých zemích na základě Rudolfova majestátu (1609) zaručena evangelíkům náboženská svoboda. Trvala však pouze do bitvy na Bílé hoře 1620. Po prohraném povstání českých stavů byli jeho vůdcové popraveni, nekatolické církve zakázány a české země rekatolizovány. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 znamenalo konec Jednoty bratrské v českých zemích a mohutnou vlnu emigrace, v čele s posledním biskupem Jednoty J. A. Komenským. 
Stopy Jednoty v Kostelci nad Orlicí Jednota bratrská byla dozvukem husitství, ale odmítla každé násilí. Teologicky pak důsledně uplatnila radikální táborský požadavek života podle Božího slova a řádů první církve. Bratři žili s tím, že jejich cesta je úzká a půjdou po ní jen málokteří. Ale byli přesvědčeni, že Bohu se zalíbilo právě v Čechách odhalit základy pravé církve. V tomto duchu stanovili rozdíl mezi věcmi ke spasení podstatnými, služebnými a případnými. Ke spasení je podstatná pouze Boží milost, Kristova láska a dary Ducha svatého. Na straně člověka tomu odpovídá víra, láska a naděje. Všecko ostatní patří mezi věci služebné a případné. Dokonce i Písmo a svátosti jsou pouze věci služebné. Slouží ke zjevení věcí podstatných. To, co z toho vyplývá, je však ohromující: Nic z toho, co dělá církev, nemá moc člověka spasit! Spasení je záležitost Boží milosti a víry člověka. To je jasné teologické dědictví Jednoty bratrské i pro nás. Ester Čašková |