Slova, slova, slova VII.

Peklo

Peklo se nám může zdát jako výraz blízký, zabydlený česky přihlouplými pekelníky, které občas nějaká ta Káča pěkně ošulí. Do slovanštiny připutovalo pravděpodobně ještě před příchodem Cyrila a Metoděje, zdá se, že skrze němčinu, jejíž prostřednictvím měli Slované zprostředkovávané první zkušenosti se křesťanstvím. Asi bylo tehdy třeba onomu pohanstvu germánskému a slovanskému řádně vysvětlit, co je čeká, když bude setrvávat ve svém pohanství, a tak si ti, kdo k našim předkům mluvili poprvé o víře, vzali na pomoc obraz plný rozpálené smůly. Neboť přesně tohle tehdy slovo „pekel“, případně „pecel“ znamenalo. Vyzbrojeni touto znalostí se nebudeme podivovat nad tím, že ještě v pozdním středověku bylo lze v českých luzích a hájích potkat „pkelníka“ jinak též „picariuse“, který se neživil přepravou hříšníků do podsvětí k výkonu trestu, ale smolením dřevěného nádobí – a tak pochopitelně neměl ani rohy, ani kopyto. Nelze nechat bez povšimnutí, že tam, kde hebrejština a případně řečtina hovoří většinou o podsvětí (šeol, hades – ruský „ad“ odvozený od řeckého „hades“ je jedním z mála slovanským přejímek řeckého výrazu pro peklo), které není ve své podstatě jen místem trestu, začíná naše církevní tradice s již zcela jasným pohledem na rozpálenou smolu. Naopak tam, kde řecký text Nového zákona mluví o tartaru – tedy propasti s železnými vraty, do které by kovadlina padala devět dní a která je v řeckém bájesloví vyhrazena těm, kdo byli odsouzeni k věčným mukám (jako třeba Sysifos nebo Tantalos) - používají kraličtí slova „žalář“ (II Petrova epištola, kapitola 2 verš 4). Nu, na každý pád víme z podobenství o Lazaru a boháčovi, že lépe je se chovat hezky a že nám nikdo z klína Abrahamova nevzkáže, jak se máme chovat, abychom v pekle neskončili. A tak nezbývá než naděje, že jak praví píseň: netřeba jim vzkazovat, ví každý, jak se spravovat.

Matěj Cháb

Šeol

Hebrejsky se peklo řekne Šeol. Je to slovo pro zánik, nicotu, podsvětí, hrob. Zřejmě vzniklo ze slovesa š-a-h (vadnout, zanikat). Už termín „podsvětí“ trochu mate. Vnucuje představu paralelního podzemního světa, kde se prohánějí čerti rohatí. Biblický Šeol však zeje prázdnotou a nicotností. Dolů pod zem ho lidé umístili proto, že ho používali jako označení pro hrob (Gn 37,5 aj.). V Nu 16 proto zahučí do Šeolu ambiciózní Kórachovci. Starý zákon důsledně umlká ve chvíli, kdy z něj začneme páčit informace o tom, jak to v Šeolu vypadá. Když Hospodin zachraňuje ze Šeólu (1S2,6), je to lano hozené za sekundu dvanáct, žádné vzkříšení. Když se žalmista snaží pohnout Hospodina, aby ho zachránil, vyhodí trumf: „Kdo by tě v Šeolu chválil?“ (Ž 6,6b) Ne že by Starý zákon vzkříšení a život věčný zásadně popíral. Jde mu ale o čas života vyměřený zde na zemi. Co přijde potom, to Starý zákon s důvěrou v Pána Boha prostě neřeší. Co s takovým pojetím pekla dnes? Já si to překládám tak, že strašně moc záleží na tomto životě - a že Boží záchranné akce, a tedy také naše přímluvy o takové akce a naše všelijak pajdavé nápodoby těchto akcí, mají smysl.

Petr Sláma