Slova, slova, slova VI.

Prorok

Další slovo, které do církevní řeči přinesli již Konstatin a Metoděj. Dokonce se tehdy psalo i vyslovovalo hodně podobně jako dnes. V současnosti tenhle výraz trochu splývá se slovem „věštec“, což se hlavně projevuje u výrazů odvozených – no řekněte sami, jestli vás za uši zatahá spíše „Libušino proroctví“ nebo „Libušina věštba“? Přece jen se ale věrozvěsti k nám z Konstantinopole přišedší rozhodli pro toho „proroka“ (ve slově nacházíme „pro“ – ve prospěch někoho a „rok“ ještě v původním smyslu, kdy tohle slovo označovalo věc řečenou nebo úmluvu). Toto slovo je, jak se zdá, významem blízké spíš řeckému novozákonnímu výrazu nežli hebrejským slovům, kterými jmenoval proroky Starý Zákon. Řecké [profétés] v první řadě označovalo člověka, který mluví jménem někoho jiného (například v Delfách to bylo jménem Apollona), tlumočí ostatním jeho vůli, vykládá sny a znamení. Zdá se tedy, že Konstantin a Metoděj kladli důraz na to, že proroci Hospodinovi jsou především ti, kdo se zasazují o poznání pravého Boha tak, že říkají ostatním to, co jim Bůh vložil do mysli. Možná přitom poodhalili i něco z věcí budoucích, ale v podstatě zůstávali v „rokování“ pro Hospodina.

Matěj Cháb