Slova, slova, slova IX. Požehnání Většina slov probíraných v této rubrice se do „obecné církevničtiny“ probojovala již v prvním kole, tedy v době, kdy Cyril s Metodějem přemýšleli, jaký výraz použít při tvorbě staroslověnštiny, aby byl určitý pojem srozumitelný i slovanskému posluchačstvu. S dnešním výrazem je to ale jinak. Věrozvěsti totiž ve svých písemnostech používali výraz „blagosloviti“, tedy v podstatě přesný překlad řeckého výrazu. Kraličtí v některých případech používali výraz „dobrořečit“. Přesto ale již znali i výraz „požehnání“, který k nám přišel ze středověké němčiny, konkrétně má základ ve slovu „segnen“, což je germanizovaná forma latinského „signare“ - to jest znamenati se (v tomto případě křížem). Je to jeden z mála přechodů, který význam slov použitých autory starozákonního i novozákonního kánonu spíše zamlžuje nežli projasňuje. Jsme na tom však přece jen o něco lépe nežli naši anglosaští bližní v Kristu, jejichž výraz pro požehnání má své kořeny v pohanském rituálu svěcení věcí nebo osob tím, že byli znamenáni krví. mch |