Pohádka o odpuštění Bylo nebylo jednou jedno město. Leželo daleko, za sedmero horami a ještě dvakrát tolika řekami, bohaté zlatem a ocelí, postavené na skále, chráněné mocnými hradbami, za nimiž byl hrad emíra Jahii. Dva roky je dobýval král Alfons pod praporem, na němž byl červený lev v bílém poli, dva roky je bránili Maurové se zakřivenými meči. Po dvou letech se město vzdalo, král do něj vstoupil a dal své královské slovo, že nikdo nebude z města vyhnán a že všichni, kdo věří v Alláha, se budou moci dále scházet ve své velké mešitě na hlavním náměstí. A tak plynul čas, král vládl, říká se, že spravedlivě, po boku mu stála krásná královna Beatrice, kterou miloval, zemi a město mu pomáhal spravovat biskup Bernard. Po dvou letech se král vydal na cestu na sever svého království a vládu nad městem svěřil královně a biskupovi. Když byl na tři sta mil daleko, začal snad v královně, snad v biskupovi, to se už dneska nikdo nedozví, hlodat červ pochybností, zda královské slovo dané muslimům je správné. Oba si moc přáli vyhnat Maury z jejich velké mešity. Ona ta mešita byla totiž dříve kostelem postaveným ke cti Páně, ale to bylo už moc dávno. A tak se nakonec smluvili a jednoho podzimního dne, snad v pátek, vzali královské vojáky, vešli s nimi do mešity, vyhnali muslimy, na její minaret pověsili zvon a v mešitě samé zřídili oltář a sloužili tu mši. A hned v ten pátek začali Maurové, kteří do té doby žili v městě s křesťany v míru a pokoji, připravovat přilbice, dýky a meče. A přihnali se za svým imámem Abu Walidem (on to byl vlastně „fakih“, moc učený pán, dneska bychom řekli doktor práv), aby je vedl. Ten ale jejich horké hlavy ochladil, aby prý počkali, až se vrátí král Alfons, že jistě své slovo dodrží. Král, když se dozvěděl o tom, co provedla královna a biskup, nemeškal, sedl na koně a hnán zlobou (nad tím, že bylo porušeno jeho královské slovo) a smutkem (nad tím, že bude muset potrestat viníky, mezi nimi i svou milovanou ženu) dorazil na dohled města za tři dny. Do města nevstoupil, zůstal v nedaleké vsi a odtud vynesl rozsudek smrti pro ty, kdo se proti královskému slovu postavili, také pro královnu a biskupa. A odtud prohlásil, že jeho slovo bude dodrženo. Oba dva provinilci vyslali za králem poselstvo a prosili ho o milost a odpuštění, ale ten zůstal neoblomný (a smutný). I když svou ženu miloval, přece jen královské slovo je královské slovo. Další den se u krále ohlásil Abu Walid. Byl přijat s očekáváním toho nejhoršího. Ale namísto slov o urážce a porušení slibu, namísto volání po jeho dodržení a po krvi viníků, byla řeč muslimů jiná. Abu Walid prosil o odpuštění. Mluvil o tom, že královské slovo je sice královské slovo, ale krev, která by byla pro jeho dodržení prolita, by se postavila mezi křesťany a muslimy a ti by nemohli už dál žít spolu jako bližní a že tedy plnění královského slibu již muslimové nevyžadují. Mluvil i o tom, že už není pro jeho věřící tak důležité, aby se mohli scházet v té velké mešitě, protože ve městě je i dost jiných míst, kde mohou chválit Alláha. Nakonec králi řekl: „Pane, prosím odpusť jim, protože my, a mluvím tu za celou naši muslimskou obec, jsme se o té věci radili a sami jsme jim odpustili.“ Dnes se už nedozvíme, zda král poté, co vyslechl moudrá slova Abu Walida, zaplakal či jestli imáma objal. Jisté je, že měl velkou radost, děkoval Bohu a svůj rozsudek odvolal. Jisté je také, že po dlouhá staletí žili muslimové a křesťané v tomto městě v míru a přátelství. Aby byla pohádka úplná, patřilo by se ještě napsat, že tam byla papírová zem a my jsme se propadli až sem. Tak pohádky končí, aby se zdůraznilo, že s naším světem jsou pramálo svázány. Musím se však přiznat, že jsem trochu podváděl, tenhle příběh není pohádka. Skutečně se stal v roce 1087 v kastilském Toledu a chtěl jsem s vámi o něj podělit, protože slov o odpouštění, lásce a toleranci není nikdy dost. A ještě jedna věc, kdybyste někdy v Toledu byli, zajděte do katedrály – není to bývalá mešita, ta je dávno zbořená. Ale když na jejím místě na začátku třináctého století vystavěli králové Leonu a Kastilie katedrálu novou, na moudrého „al fakiho“ nezapomněli. A tak když se dnes postavíte před hlavní oltář, najdete hned před ním na pravém pilíři mezi sochami svatých i sochu muslimského učence Abu Walida, který drží v ruce smlouvu o toleranci. mch |
číslo 100, říjen 2009 Obsah O svobodě běžeckéRozhovor s Jaroslavou Fialovou Sedm srdcí Jiřího Kadlece Pohádka o odpuštění Malé výročí Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |